22. Pražská stovka

Pražská stovka 2015

Skóre vyrovnáno na 2:2 

Tak nějak jsem si zvykl a nastavil si to v hlavě, na akcích typu P100. Při mojí rychlosti nejde o umístěni jako spíš o dokončení, užití si cesty, přírody a setkání známých. Ta letošní byla moje čtvrtá v řadě a druhá dokončená. Tolik k objasnění úvodního skóre, které si náhodou sedne přesně i s pořadovou číslovkou 22. ročníku této již tradiční akce na závěr roku.   

Každá obdobná akce je pro mě zapamatovatelná nějakým svým hlavním zážitkem, charakterem nebo počasím. Na tu letošní budu jistě vzpomínat nejen já ale bude se o ní mluvit jako o té s krásným počasím a rychlou tratí. Rychlou samozřejmě pro každého jinak. Se svými 25 hodinami a ztrátou více jak 10 hodin na vítězného Radka by diváci těžko mluvili o rychlosti. 

 Však taky se mnozí náhodní chodci, jsko třeba jeden pán v Radotíně podiveně ptal. "To ještě pořád běžíte tu stovku?" No jo, běžíme. A taky jsme si to letos užívali. Prudké výstupy se nám odměňovaly krásně běhatelnými, svažujícími se cestičkami. Žádné nekonečné blátivé cesty. Když už nějaká kaluž byla, dala se snadno obejít. Od začatku do konce to prostě šlo vše bez větších obtíži zdolat i bez hůlek, které jsem se na poslední chvíli rozhodl nechal v batohu v Berouně.

Cestou jsem sice stále sýčkoval a čekal nějakou zradu, nějakou pěknou typickou Olafovinu na závěr. Něco kde i Mirek Dušín by poslal Olafa k šípku. Bažina ani horolezecký terén, blátivá skluzavka ani strašidelný les, nic z toho se nakonec nekonalo. Nebudu popisovat cestu kudy trasa vedla, to přenechám jiným jistě zdařilým pisatelům. Stačí když zmíním že noc byla krásně jasná, plná hvězd nad hlavou a světel vesniček dole. Při svítání se v údolích okolo Berounky válela nádherná mlha jak vata ze které vykukovaly vrcholky okolních kopců. Sobotní den svítilo sluníčko jak na objednávku a ještě odpoledne pěkně nasvítilo skálu nad Svatým Jánem aby nám pak cestou lesem zahrálo na západní obloze kouzelné rudé divadlo.

Na konci jsem sice jak se dalo čekat bojoval s únavou hlavně uspávací. Nohy by běžely a nic vyjímečně nebolelo ale hlava by se nejraději uložila k spánku. Nakonec ale dobrý. Na celé té cestě jsem uklouznul jen jednou u trnkového keře na 10km v seběhu uzkou cestičkou. Tak trochu tajně jsem si přál zvládnout to ještě před půlnocí, nakonec ale o půl jedné také ještě prima čas na 130km a přes 5000 m převýšení. Tak tedy sláva 22. Pražské stovce a těšme se na tu příští. To ale už bude jistě zase drsárna, jak slibuje Olaf který je ve stavění zajímavých tratí opravdový mistr.

1. SUM 2015

První Strom podruhé a jistě ne naposledy.
Jen co se otevřela registrace na letošní SUM 2015, nebo taky STROM, neboli strom ultra maraton, ani jsem nekoukal kdy to je a už jsem se hlásil abych byl první. Zkušenost mi prostě radí, že když něco organizuje Dušan tak to rozhodně stojí za pozornost. Krásné cesty okolo Vlastibořic znám již od prvního půlmaratonu okolo Vlasti. Sice víceméně spíš silničního běhu ale se skvělou atmosferou a setkáváním běžeckých přátel známých často hlavně prostřednictvím internetu. Stromový ultramaraton zašel ještě dál, či spíš blíž do přírody. Už od nultého ročníku před rokem, kdy jsme spíš testovali možnosti. Letošní vylepšená trasa slibovala ještě víc terénu, ještě víc přírody a ještě víc bezva běhání.

Brzy ráno v sobotu 17. října tedy sedám do auta a vyjíždím směr Podještědí. Cestou ještě nakládám a seznamuji se s Michalem, pro mě do této doby neznámé podoby protože na dailymile je pod profilovkou něžného akvarelu dívky. Vlastibořice nás vítají podzimní mlhou a v sále místního kulturního stánku již usmívající se Dušan podává ruku na pozdrav se startovním číslem. Jsem nadšený jedničkou na startovním čísle. Můžu si připaat jak hvězda která zavítala na velký zavod ale ambice na výhru nemám. To spíš si v klidu užít proběhnutí na 50km cestě. Vybíháme sice ve skromném hloučku necelé třicítky účastníků, ale na první ročník ultramaratonu slušná účast.  Hned za na prvním km nás po hlavách hladí první stromy, staré vrby. Zatímco se vpředu rychle vzdaluje několik rychlíků usilujících o pozice na bedně ještě před Sychrovským zámkem se vytváří naše menší skupinka pohodářů. Stromy zámeckého parku sice tentokrát míjíme za zdí, zato na 5km si užíváme barev listí aleje Rohanka. Přeběhneme nad rychlostní silnicí a už jsou tu Paceřice s pěti lípami a kousek dál dvojicí lip velkolistých. Těm co to ještě neznají hlásím dopředu aby nezapoměli zpomalit protože nás čeká první větší stoupání. Na 13km k mojí lítosti pouze podbíháme pod Sychrovským viaduktem. Neužijeme si tedy sice výhled z jeho koruny, ale zato můžeme obdivovat osm oblouků této technické památky z počátku druhé poloviny 19. století. Nebudu zde popisovat podrobně celou cestu. Bylo by to na dlouho. Zajímavostí a krásných stromů je na STROMU opravdu mnoho. Mohutná lípa v Trávníčáku, lípy na návsi v Hradčanech, tři lípy u sloupu sv. Jana Nepomuckého. Nedokážu už ani všechny vyjmenovat. V závěru 50km trati opět trochu závodím. Cíl je v hosponě na náměstí a místo čipů slouží zvonění na zvoneček. Není ale třeba se obávat, že by Dušan zaspal a musel se zvoněním v cíli probudit. Pozorně vítá všechny v cíli. Ultra strom je za námi. Myslím že tato podzimní ultra akce se stane krásným doplněním půlmaratonu a pro svojí zajímavou trasu přiláká mnoho a mnoho běžců toužících po pěkné přírodě a závodě v rodinné dobré organizaci. Budiš provoláno 3x zdar Dušanovi a Sokolu Vlastibořice za tento skvělý nápad.

MMM Košice 2015

Můj třetí Košický Medzinárodný Maraton Mieru. Zatím to vychází tak, že se vracím do Košic ob rok. To mi připomíná písničku z dětství ve které se zpívá "já mám koně vraný koně...když já jim dám obroku" Místní mi snad prominou, když si tímto oslím můstkem pomůžu. Návštěva v Košicích je pro mě tak trochu návrat do starých časů. Pravda, dnes už policie na Slovensku nenosí tak jako při mojí první návštěvě stejnokroje s červenými u nás předrevolučními výložkami a vyrostlo zde obchodni centrum spolu s mnoha dalšimi stavbami moderní architektury.

předstartovní kupička

Ubytování na VŠ kolejích je ale stále výlet do minulosti. Pro mě tedy příjemný, protože není od věci si připomenout jak jsem sám za studentských časů bydlel. Veselá je i samotná procedura ubytování se při které je nutné vyplnit hlásenie o pobytě a několikrát predložit občaský preukaz. Ne, nemám s tím problém, jen mě to opět pobavilo. Na školském internátě se mi podařil hned při nástupu jiný mnohem zajímavější kousek. Dostal jsem do ruky klíče s číslem 223. Dobře říkám si. Druhé patro, a už mířím ke schodišti a šlapu dvè patra nahoru.

Co mě ale překvapilo, byla čisla na dveřích začínající čtyřkou. Aha? On je asi dům ve svahu a recepce není v přízemí, ale ve druhém patře. Nevadí, říkám si a přivolávám výtah. Pokoje s dvojkou budou asi ve čtyřce. Mačkám tedy v kabině čtvrtě patro a ono nic. Jenom to cvaká a výtah nejede. Asi porucha, konstatuji suše, nakonec ale ještě zkusím zmačknout dvojku a... výtah se rozjede. Světe div se! Když otevřu dveře jvýtahu sou na chodbě všechny dveře označené dvoustovkou. To je moje patro raduju se.

Dóm sv. Alžbety

 Večer jdu ven. Košice mají v předvečer maratonu moc hezký program zapálení maratonského ohně a až do půlnoci probíhají Biele noci. Něco jako Pražské slavnosti světla. Z pokoje už ale raději jedu výtahem. Netroufám si sejít dvě patra dolů. Přestože jsem inženýr a materialista, myslim si že, je v tom schodišti nějaký háček a že bych se ocitnul kdoví kde. Mačkam přizemí, sjíždím dvě patra a ... vše je v pořadku, tady je recepce a východ. No nic, tuhle záhadu dnes nevyřeším. Asi jsem blondýna. Ve městě je plno lidí, jak v létě na Václaváku. Město žije, zahrádky před restauracemi jsou obsazené, někde hraje živá hudba, káva, pivo, prostě předmaratonská pohoda kterou je dobře si užít.

zapálení maratonského ohně

Teď ale k samotnému závodu. Pro letošní Košice jsem si stanovil na maraton plán A- super čas pod 3:10hod., plán B- zlepšit OR 3:21hod., plán C- alespoň pod 3:30hod., no a klasicky D- dobèhnout. V Košicích jsou vzhledem k desítkám proběhlých ročníků organizátoři již zkušení a vše běži bez problémů. Šatny na u plaveckeho bazenu, koridory před startem (kdo se necítil na ten svůj, podlezl stejně pásku a natlačil se dopředu. WC, sprchy, prostor pro rozbíhání, vše k pro mě bez problémů.

Od přírody jsem totiž nedočkavý a jsem před startem všude včas a bez front. Snad jen časomíra nad bráno ukazovala jen sekundy a místo minut a hodin svítily nuly. Žadný problém pro časoměřiče který vylezl na bránu a správně mířeným kopance vše opravil. V devět hodin je ostartováno a vybíháme na trať. Jen tak z hecu jsem si nastavil předem do hodinek běh maratonu za 3:00. Jen tak abych měl představu, kolik se opozdím a zároveň motivaci zrychlit. Až do 15km se mi běží dobře na tempu od 4:05 do 4:20. Závěr půlmaratonské vzdálenosti ukazují hodinky náskok na plánované tempo několik sekund. Měl by to tedy být půlmaraton za 1:30hod. Jaké je moje překvapení když časomíra ukazuje 1:33:58. Že bych udělal někde chybu? Beru to jako další záhadu Košického Matrixu a běžím dál. Ale ouha, nohy nějak tuhnou a tempo zoufale klesá v některých km až k 6:00. Cíl A se rozpouští v nedohlednu, ještě si dělám naději na plán B, ale co to?

fandí i ctihodné sestry

Soudruzi z Garminu udělali asi někde chybu a nebo jsem neměl věřit předpovědi výsledku z hodinek, který říká, že bych měl při tom jak rychlé mám treninky, zaběhnout maraton za 2:47!!! To mě vážně hlasitě den předem rozesmálo. Teď, aktuálně, hodinky ukazují, že svým tempem budu rád, když to stihnu pod čtyři hodiny. Na 30 km začína doslova boj jesli vyjde alespoň plán C, nebo si užiju pouze běh v plánu D. Tempo je bídné Předbíhá mě i Dzurinda který umí ve svém věku maraton za 3:25. Bojuji s tím nepřejít do chůze a ptám se sám sebe co se to stalo?

:-) finiš před cílem

 Co jsem udělal špatně? Tři km před cílem mobilizuju všechny síly a zrychluji alespoň na 5:20. Konečně přepínám na hodinkàch zobrazeni z odhadu výsledku na časomíru a vida. Najednou to nevypada na čtyři hodiny ale dva km před cílem mám 12 minut na to stihnout svůj dnešní maraton pod 3:30. No měli by jste mě vidět, a možná uvidíte na fotkách jak zoufale kmitám tuhými svaly abych to stihnul. Posledních 200 m fakt sprint.

na cestě domů

Probíhám cílem, když svítí na bráně 3:30:12. Ufff Se zpožděním na startu jsem to snad stihnul a svou čest si uchránil. Z sms se dozvídám že jsem celkově v pořadí 305, tedy první čtvrtina startovního pole a později z internetu zjišťuji že i můj čistý čas 3:29:59 stál za tu námahu v posledních metrech. Medajle je krásná, v cíli je Birell, jen ty moje nohy. Tak špatně se mi nechodilo ani po stomílovce v Dánsku. Budu muset ještě potrénovat na rychlejši maraton v Košicích..Příští rok to ale určitě nebude. Možná později, nebo určitě za 8 roků na 100 ročník :-) Tak tedy nashledanou zase někdy v Košicích.

100 mil okolo ostrova Mors v Dánsku, 2015

moje video ze závodu 

Po Loučení v listopadu 2014, které jsem si odbelhal se špatnou nohou a po nedokončené  P100, jsem měl paradoxně euforický pocit že stomílovku už zvládnu. Když se tedy ke mně v prosinci donesla informace, že mně do té doby neznámý Petr Válek plánuje cestu na stomílovku do Dánska, řekl jsem si proč ne. Dánsko je přeci rovina, tam to bude oproti kopcům na Loučení v pohodě. Nutno říci, že Petr je profesionál logistik a přesvědčil mě hned svým promyšleným plánem akce, na který se nedalo říci ne. Možná bych byl víc váhal, dozvědět se od Petra informace o zářijovém počasí v Dánsku dřív, než byla ruka v rukávě. Prý tam většinou v roční době konání závodu fouká tak, že déšť nepadá svisle dolů, ale letí vodorovně rovnou do tváře. Teplota často bývá tak 14stupňů ale pocitově to je spíš na čtyři. Kdopak by se ale vlka, potažmo Dánska bál, že. Zvlášť, když startovné v nemalé výši už je zaplaceno a nevrací se. Ostatně byl teprve prosinec a závod je až v září. Do té doby se dá ještě hodně natrénovat a počasí stejně neovlivním. Limit závodu je 26 hodin a Petr mě uklidnil, že Dánové jsou v pohodě, a tedy na nás počkají i déle. No, tři km před cílem když do limitu zbývalo podle mého dobrých 50 minut a vše bylo v pohodě, začalo hustě pršet, přijelo auto rozhodčích a ptali se, jestli jsem OK a že zbývá 20 minut. Docela dost mě to znervóznilo, zvlášť, když kousek předtím nějaký domorodec ukazoval na prstech, že už zbývá jen 5km. To ale bylo až na konci cesty. 

katedrála v Ribe

Ribe - památník královny Dagmary z rodu Přemyslovců

Jelling - pamětní místo s runami na kamenech

Když jsem v roce 2009 začínal běhat, zkoušel jsem, jestli uběhnu v kuse 10km a byl jsem nadšený, když se mi to v tréninku podařilo stihnout pod hodinu. I když se to někde nedoporučuje, zkoušel jsem si později nanečisto stejně uběhnout i půlmaratón, maraton, běh v noci a dešti. Vyzkoušet si ale stomílovku v tréninku? To jde těžko. Každý, kdo uběhnul někdy ultra vzdálenost, potvrdí, že je to od určitého kilometru víc v hlavě než v nohách a taky jak na ultra natrénovat? Když se po garážovém maratonu v únoru 2012 ptali Dana Orálka, jak trénuje na ultramarotony odpověděl, že běhá maratony. Já byl tehdy šťastnej jak blecha, že jsem si dal svůj osobní rekord na maratonu pod čtyři hodiny. Po letní 24hodinovce na Kladně kdy jsem stihl kromě 160km i dvouhodinový spánek, jsem byl klidnější. To jsem ale ještě nevěděl, jak jsou lidé ze Sri Schinmoy dobří v pestrosti zásobování na občerstvovačkách. Dánové jsou ohromně ochotní i pohostinní. Organizace občerstvovaček - depot, byla skvělá. Poprvé jsem si vyzkoušel poslat si něco na občerstvovačku. Nevěda co přesně si poslat, zabalil jsem si tři tašky s tričky, bundami, mikinou, čelovkou, dvěma flaškama rýžové kaše a jedním pivem na 40, 90, a 110km. Podle depotu se dala skoro měřit vzdálenost. Jak to jen šlo, byly vždy přesně po pěti kilometrech stylově označené kilometrovníkovou cedulkou ze zažehlovacích korálků Hama, místního výrobce hraček.  Ještě před závodem se připravené drop bagy zanechaly v hale organizátorů. Každá občerstvovačka měla vzorně připraveně plastové boxy s víkem označené km a po závodě nebylo problém vše si zase vyzvednout v bedně zpět. Místní byli nejspíš samí otužilí rychlí běžci a v krabicích bylo vidět většinou jen gely a energetické tablety. Nebo měli doprovod s rezervním oblečením v autě nebo alespoň na kole. Oblečení nebyl problém. Nakonec jsem si vystačil s kraťasy, merino trikem, mikinou z JUTu (díky...)  a dvacet let starou, tenkou membránovou českou bundou BoBo (konec reklamy) Na občerstvovačkách do 90km byla vida, kola, docela dobrý nesladký jonťak, banán, sůl, mysli tyčinky, čokotyčinky, chipsy, tuctuc sušenky a gumoví medvídci. Když mi vždy od 40tého km nabízeli tuto stálou nabídku,  s úsměvem jsem se vždy zeptal, jestli mohu dostat pivo. Omluvně krčili rameny, prý pivo bude až v cíli. Na 65km hlt piva měli, ale to bylo vše. Dál už jen opět omluvné krčení ramen. Na 110km na mě čekal můj vlastní Kozlík, alespoň nějaká záchrana. Pán na depotu se smál. Musel jsem mu vysvětlit že u nás platí "no beer, no power". Tak to si prý musí pamatovat smál se ještě víc. To bylo ale již po půlnoci. Do té doby jsem litoval, že jsem si neposlal dopředu nějaké vlastní syté jídlo. Na 90 a 120km konečně slíbená výborná hustá krémová bramborová polévka, dal bych si ji klidně častěji.

slavíme Dánským párkem ze stánku

 A co vyhlášené Dánské speciality masného průmyslu nebo sýr. Musel jsem si nechat zajit chuť. Tady se stravovalo čistě sportovně, jakoby se běžel jen maraton. Fakt ale taky je že jsem viděl místní v poklidu se cpát v doprovodném autě těstovinmi nebo sendvičem se šunkou. Tady moje příprava trochu pokulhávala, ale jeden se stále učí. Ke konci závodu se alespoň několikrát objevil na depotu toustový chleba s nutelou nebo slaným máslem. Díky za něj, alespoň nějaké pečivo, které neuvěřitelně přišlo k chuti. 

klasický párek polse

Dánsko patří na první místo v produkci vepřového. Však taky vůně vepřínů se šířila velkou částí závodu. Navštívit Dánsko a neochutnat polse neboli párek to je jako nedat si v Čechách pivo. Dánský párek chutná opravdu výborně, obzvlášť po stomílivém závodě. To mohu potvrdit. Připraví vám ho všude na mnoho způsobů se sušenou cibulí, marinovanou zeleninou, exotikou vonícími dresinky a i párek je spíš klobása samé maso ne jen cosi rozemletého s hořčicí a kečupem jak to známe doma.

Cesta do Dánska s Petrovou organizací vyšla na jedničku. Ve čtvrtek ráno mě nakládá v Praze spolu s Tomášem. V Ústí nad Labem ještě přibíráme Janu a naše česká výprava 3x IThinkBeer a 1x SKBabice vyráží směr Dánsko. Logistika je fakticky Petrova parketa. Na minutu přesně podle plánu a přitom bez stresu stihneme prohlídku měst Ribe a Jelling. Ubytováni v Danhostelu ač pozdě večer také bez problémů. Klíč od pokoje máme v obálce na okénku recepce. Jsme přece v Dánsku. Ráno lehký klus po pobřeží při východu slunce nad mořem. Výlet do přírodní rezervace Thy,  nádherná krajina a koupání v moři. Cestou zpět okukujeme, jak probíhá značení naší budoucí trasy stomílovky. Bloudění se obávám, a proto jsem si už dávno doma naklikal do hodinek celou trasu. Po pravdě a ke cti pořadatelů to ale nebylo vůbec potřeba. Na to jací jsou Dánové pohodáři, bylo vše dokonale značené spoustou šipek na zemi, přenosnými kovovými mini dopravními značkami a fáborky. Stále bylo nějaké značení vidět, dokonce tam, kde by bylo nebezpečí se splést cizí šipkou, byla ta naše žlutá na každém metru. Cesta by se tedy nedala splést ani v nejhustším dešti. Prostě opět perfektní dánská příprava.

ceremonie s loňským vítězem

V pátek před závodem se koná na náměstí velká sláva zatloukání vítěze předchozího ročníku. Tedy ne osobně vítěze, ten jen přestřihl slavnostní pásku, ale slavnostně se odhaluje dlaždice s jeho jménem a dosaženým časem na ulici, kterou budeme startovat. Samozřejmě se to neobejde bez dlouhých a zřejmě vtipných projevů jak soudím z reakcí diváků. Pro mě je bohužel dánština stejně málo srozumitelná jako maďarština, kterou mi tak trochu připomíná. Dánové se ale rétorice učí už na základní škole a tradice je vést při setkání dlouhé hovory. Tak se mnou si tedy moc nepoklábosí. Na ulici je už dlaždic vítězů pěkná řada a podle dosažených časů je vidět že počasí tu hraje v časech zásadní roli. Zatímco traťový rekord je hodně pod 14 hodin jsou zde běžné ročníky s časy o hodiny a hodiny horší. Začínám mít z místního počasí respekt. Navíc Dánové se na poradě večer před závodem nezdají být zrovna béčkovými ultrahobíky. Porada je tradičně dlouhá, dle ohlasu posluchačů zábavná a opět nerozumím ani slovo. Jen tuší že snímání čipů je někde nízko. Nakonec to byl tradiční gumový koberec. Stručného výkladu v angličtině se ale na závěr dostalo i naší české výpravě takže se nebylo čeho bát a mohlo se jí spát. 

jedna z dleždic slávy

Poslední noc to už znám ale stejně za moc nestojí. Od půl čtvrté ráno už jsem oči nezavřel. O půl deváté nás autobus veze na slavnostní start na náměstí. Starosta města má dlouhý proslov, podává se káva a pečivo se slaným máslem pro běžce a každý je vyvolán na podium, aby se představil divákům, zamával a dostal krabičku sledovací gpsky. Pro mne i ostatní členy naší výpravy novinka ale techniku nezastavíš a mít možnost v závodě na mobilu kontrolovat jak jsou na tom soupeři. Petr tu možnost měl a hnalo jej to dopředu, zvlášť prý ve chvíli kdy byl v noci výpadek systému a několik hodin se nevědělo nic.  V půl desáté se před startovní bránou shlukla jen sedmdesátka běžců, atmosféra diváků je ale ohromná, celé náměstí se v tu chvíli zaplnilo povzbuzujícím davem. Než jsem si uvědomil, že moderátor odpočítává start už vyletěly rachejtle ohňostroje a je odstartováno. Nejprve běžíme dvě kilometrová kolečka centrem města, máváme a plácáme si se špalírem diváků, je to jak místní svátek, tolik mi připadá že si místní lidé závod užívají. A nejen na startu. Povzbuzující diváci stojí v každé vesnici. Troubí, tleskají, volají, později si rozloží stolky s lampiony, někde dokonce s diskotékou, grilováním, pitím. Prostě svátek běhu. Společně s Tomášem a Janou vybíháme ven z města. Petr se nezdržuje a již je na čele pelotonu. Počasí je nádherné. Neprší a svítí sluníčko. Jakmile se ale dostaneme mimo kryt ulic zacítím svěží vítr, který nás provází prakticky celým závodem. Fouká teplý jihovýchodní vítr a říkám si jaké máme štěstí, mohlo by být mnohem hůř. Jediné co mě na větru vadí je pocit že mi mnohem snadněji tuhnou svaly na nohou. Kilometry, ale ubíhají rychle, stále je na co koukat. Cesta vede podél upravených domů se vzorně zastřiženým trávníkem. Bílé kostelíky s věžičkou obklopené hřbitovy připomínajícími spíš japonskou zahradu. Mírně zvlněná krajina políček a pastvin, plná stromů, vůbec není jako nějaká placka. Ohrady kde se pasou krásní koně vidíme u každé vsi. No a ten pohled na moře, ten se středoevropanovi taky jen tak neokouká. 

Přístav nedaleko startu v Nykobingu

Nykøbing

Nykøbing

Start závodu je zhruba uprostřed pravé strany ostrova a tak než doběhneme na nejsevernější výběžek, máme v nohách 40km. Tady nás čeká trochu nepříjemná 5km dlouhá obrátka. Mnozí se z ní již vrací, mnozí běžci jsou již daleko před námi, i Tomáš už je v nedohlednu. Startovní pole je roztažené tak že přestáváme vidět na rovinkách že by byl někdo před námi či za námi. Míjíme lom připomínající obrovské oko ryby. Vypadá to že bude pršet, před námi je černo, ale nakonec jen dobíháme na mokrou silnici. Tento déšť schytali ti rychlejší, jak později potvrdil Petr. Přestože trať závodu má jen minimální převýšení, na celé délce mi hodinky naměřili nestoupaných 1300m, dokázali si organizátoři najít i vrcholovou prémii. Okolo 60km kdy se ocitáme přímo u moře mě překvapí koberec s čipovou kontrolou, že to je start na 80m převýšení horské prémie mi došlo až na konci toho skvělého trailového stoupání. Samotný čert z pekla zde popohání běžce do posledních metrů. Odměnou a zvednutím nálady v cíli této prémie je hlt piva na občerstvovacím stolku. Konečně. Už se těším na své pivo poslané dopředu. Kdybych si tak pamatoval na který km jsem jej přibalil do dropbagu. Stmívá se a tak než dojdeme k občerstvovačce na 90km kde na mě čeká moje čelovka a mikina, je už úplná tma. Přesně jak předvídali organizátoři. Noc prý bude temná a studená. Temná tedy byla jak když se zhasne v kině, zvlášť okolo druhé v noci. 

 

přírodní rezervace Thy

Začínám usínat a zdá se mi že místo kužele světla vidím dětský bazén. Že by halucinace už první noc? Jana je na tom podobně a vidí pro změnu koně a krávy. Pořadatelé nás ale nenechávají nikde dlouho samotné. Stále jsme pod dozorem. Buď přijede auto a někdo se mě zeptá zda je vše OK nebo nás doprovází jedna z organizátorek na kole. Celou noc jdeme, na běh nějak není nálada. Jakmile se po šesté hodině začne rozednívat je to povzbuzení, které potřebuji. Sice ne souvisle a zpočátku hodně ztuha, ale zase se dá běhat a zvednout trochu tempo. Dříve, už někde okolo osmdesátého přišla Jana s tím kacířským a zároveň skvělým nápadem, že bychom měli doběhnout poslední, protože tak budeme mít větší slávu a prostě to bude lepší. Hned jsem se tedy ptal na občerstvovačce kolik lidí máme za sebou. pozoruji jak Organizátorka proškrtává seznam, někdo vzdal a dva lidi jsou ještě za námi. Stačí krátká zastávka na WC v domě u hodných lidí a už si kontrolujeme svoji poslední pozici. Počítám ještě, že stíháme limit 26 hodin, pokud si udržíme tempo 5km/hod. To dáváme. Nakonec dokonce s půlhodinovou rezervou. Poslední kilometry sice prší ale cíl je jak magnet a tak poslední tři km běžíme. Před cílem řada vlajek, přišli snad všichni organizátoři, zatlačuji slzu dojetí. První skutečná stomílové je doma. Na krk dostávám krásnou stylovou skleněnou medaili a hodná paní už mě odvádí do tepla klubovny. Jsou ohromně starostliví, aby se jim tu někdo neskácel. Následuje euforie a pozitiva, která mě nepustí dobrých pět dní ještě doma. Stomílovka v Dánsku byla prostě krásný zážitek, který mohu všem jen doporučit.

Zde je více fotografií mimo závod
 

výsledková listina závodu 

Petrův článek k závodu na bezvaběhu.cz 

Tomášův zápisek o našem zájezdu na stomílovku 

Pohled na místo "horské" časovky z dronu:

Pražská stovka 2014

spustit video

Pražská stovka je nejtěžší ultratrail široko daleko. Tak tuhle větu si zapíšu za uši a za rok připomenu, až se budu zase přihlašovat. Výzva? Masakr? Šutr? Silva to vše je proti tomu vyloženě pohodová trasa. Jestli existují nějaké oficiální stupně obtížnosti úseků cesty pro trail, tak Pražská stovka ty nejvyšší na některých úsecích letos opět hravě překonala. Nemáte-li v sobě špetku masochizmu, na Pražskou se nehlaste. To by asi mělo být napsáno místo běžného upozornění o extrémní akci, které na vás zasvítí z obrazovky počítače při registraci. V itineráři trasy to letos Olaf vyřešil jednoduchým označením „nebezpečný úsek“ a sedmi vykřičníky. Nevím proč sedmi, ale těch nadávek, které na místě dotyčném sklidil by jistě od běžného účastníka bylo víc jak sedm. Mě osobně tedy úsek mezi 78 a 80km „pobavil“ rozhodně nejvíc a Olafa v mých očích omlouvá snad jedině to, že vše osobně také musel projít když vyznačoval trasu šipkama a odrazkami. V tomto úseku to prakticky byl postup po vrstevnici zhruba šedesáti stupňového svahu, který díky promáčení a jílovitému složení skvěle ujížděl pod nohama. Chvíli mi trvalo, než jsem si vypracoval styl postupu. Zapíchnout spodní hůlku tak aby, zastavila sklouznutí jedné nohy a opřít se o horní hůlku do svahu. Přesunout se o půl metru dopředu a doufat že nesjedu o deset metrů níž k nejkližšímu stromu, nebo dál až do chladné vody. Nějakým zázrakem se mi nepovedlo ani jedno, ale v jednu chvíli jsem asi deset minut přešlapoval na místě a myslel, že to už dál nepůjde. Zachránil mě až riskantní skok na nejistou oporu v blátě. Naštěstí mě udržela. Snad za světla a být mezi prvními, kteří tudy prošli, bylo by to snadnější. Za světla čelovky a dvoustý už fakt nemůžu dodat nic jiného než „sedm vykřičníku, no co :-)“
Když jsem pak před hospůdkou s čipovou kontrolou zjistil, že mi za půl hodiny jede autobus na Prahu, bylo mi jasné že pro letošek mi to už stačilo. Ne že bych si nechtěl užít ještě jednu noc a zbylých 50km doběhnout, ale obnovené problémy s levou nohou, díky kterým jsem se mohl pohybovat jen krátkým krokem, byly rozhodující.
Popis trasy letošní Pražské stovky jistě naleznete jinde tak jen ve stručnosti. Bylo to po krásných místech Povltaví, až jsem litoval, že často v noci nevidím víc. Bylo to vlhké a dost blátivé, takže vyloženě běžeckých úseků pro mě a dle mého odhadu byla tak třetina. Bylo docela teplo, i když jen něco málo nad nulou a za vytrvalého drobného deště. Trasa byla luxusně značená, prakticky po celých 80km, které jsem šel odrazkami a papírovými šipkami. Vůbec jsem nemusel zapínat navigaci. Byl to opravdu extrém a adrenalin jaký hledám. Přechod přes strom nad širokým potokem nebo kluzké prudké svahy za tmy, to je lahůdka, která se přesně drží hesla „zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní“.
Může mě tedy jedině mrzet, že jsem si nedokončil celý EKUT 300km, ale s tou nohou by to bylo opravdu jen trápení a zbytek trasy už jsem stejně znal z minulých ročníků.
Takže Olafovi díky a za rok zase na shledanou.

Loučení 2014 170km

spustit video 

Některé cesty jsou krátké, jiné delší, pro mě ta nejdelší pro tento čas, stala se stomílová. Samotná představa té dlouhé vzdálenosti budila ve mně pocit šíleného nedosažitelného rozměru, lákavého cíle, kterého bych jednou rád dosáhl, vysněné mety, naplánované a pro nemoc zrušené akci, mnohým pokusům na kratších vzdálenostech a zase pochybnostem, ale nakonec vírou že to půjde. Všechny tyto moje stavy mysli mě probíhaly hlavou postupně, tak jak jsou napsané, zhruba ve třech letech. Postupně jsem pochopil, že vše je možné vyzkoušet a odladit na kratších vzdálenostech. Boty co hladí jak bačkory a umí vstřebat i kamínek uvnitř, ponožky 1000mile které neudělají puchýře i když si je nevyměním 30hodin, kompresní návleky oddalující únavu, mazání těla zvenku dětskou mastí i zevnitř chlebem se sýrem a salámem, triko z ovečky co hřeje i když nepřetržitě prší, navigace proti bloudění. Přitom ještě zdaleka ne všechno považuji za dokonale odladěné. Pochopil jsem ale také, že co nikde jinde než na té jediné vzdálenosti nevyzkouším je to nejdůležitější vybavení pro dlouhou vzdálenost. Hlava, která vše řídí, ovládá a zvládá.

V minulém roce to nevyšlo zdravotně tak tedy letos bude vyvrcholením sezony Loučení s turistickým rokem. 170km letos naplánovaných do dvou etap, to už je docela slušná vzdálenost, ale právě ty dvě etapy mě tak trochu uklidňovaly. Budu si přeci moci mezi tou první 54km dlouhou a druhou na 116km „odpočinout“, načerpat nové síly, spát, jíst a vůbec dělat samé potřebné věci. Do Ústí nad Labem na centrálu, Pionýrů naši základnu, se dostávám ve čtvrtek večer. Pozdravit se s kamarády, povečeřet ovesné vločky a zalehnout do spacáku. To je můj program. Moc se mi ale spát nedaří. Dvě, tři hodiny spánku. O půl čtvrté vstává už většina osazenstva tělocvičny, wc ale zvládám ještě bez fronty. Oblékám připravené věci, batoh už je zabalený a hurá na hlavní nádraží na vlak. Tolik lidí v půl páté ráno asi takové nádraží nezažije každý den. Čtvrt hodinky jízdy a vystupujeme v Bohosudově. Osm, sedm…střidvajedna start. Klušeme ulicí přes Krupku a pak nahoru k nejdelší lanové dráze široko daleko. Svah pod sloupy stoupá prudce nahoru, jak už to u lanovek bývá, že ano, jak taky jinak. Je mlha, vlhká tráva a jen úzká stezka ukazuje směr. První dvě FIX kontroly jsou na sloupech lanovky. Asi bude třeba změnit název kontrol, říkám si od teď, vždy když dělám křížek do kontrolní karty ne fixou jak jsem zvyklý ale voskovkou, to ještě jde, nebo zlámanou pastelkou, to už je horší. Po … jsem konečně nahoře, na konci lanovky u chaty Komárky. Vím, že je pěkná, ale teď se ztrácí v mlze, stejně jako já s trojicí dalších běžců. Nikdo ještě nemáme zapnutou gpesku a tak běžíme sice správně po modré, ale opačným směrem. Je taková mlha že světlo čelovky mi připadá spíš na obtíž. Jako by se zastavilo o mlhu přede mnou a vytvořilo neprůhlednou clonu. Nebloudíme naštěstí dlouho. Po půl kilometru nám náš omyl dojde a vracíme se zpátky na Komárku a dál již správně po hřebenovce, kolem pastvin. Kdesi ve tmě občas zabučí kráva, noha začvachtá v louži nebo se zaboří do něčeho měkčího. Takně doufám, že to není čerstvé, kravské, voňavé nadělení. Po hřebenovce by se dalo docela pohodlně běžet téměř v rovině, my jsme tu ale kvůli kopcům a tak za chvíli odbočujeme na pevnou cestu ke zřícenině hradu Kyšperk. Značíme kontrolu a už je to jen kousek dolů ke zrušené železniční trati, po které se dá běžet stylem krok, pražec, krok, šutr, krok, pražec až na opuštěné nádraží v Chlumci. Teď je tady ale jen čipová kontrola s vítaným občerstvením, ale kdysi tu byla velká bitva u Chlumce. Vyrábím si svůj první, od teď pravidelný, sedvič z chleba s máslem salámem a sýrem sklopení dvou namazanýh krajíců, zapíjím kofolou, ještě drobné úpravy a běží se dál. Cesta stoupá na Habartice, Telnici, Adolfov. Tady někde, už nevím přesně, nás čeká tajná kontrola. Na rozdíl od tajných nepřátel, tady je to vždy příjemné občerstveni na nečekaném místě. Od kontroly sbíhám lesní cestou nějakých 7km do Telnice. Na návsi už čeká kontrola, chleba a kofola. Rád se zahřívám i čajem z termosky. Zima mi rozhodně není, i když teplotu ohaduji na nějakých pět stupňů. Cesta pokračuje po silnici vzhůru do lyžařského střediska pod vlek a až nahoru na Adolfov. Už na začátku silnice se ke mně přidá pes. Je to pěkná boxerka, o které si myslím, že patří k dvojici běžců nedaleko ode mě. Jaké je naše překvapení když vzájemným dotazem zjišťujeme, že pes nepatří ani mě ani jim. To už se nás drží dobré čtyři kilometry na hřebeny, kde obracíme a lesními cestami opět klesáme dolů směr Nakléřov a Malé Chvojno. Zhruba deset kilometrů je boxerka, které přezdívám Bára střídavě přede mnou, vedle mě nebo čmuchá něco při cestě a pak zas mě dobíhá, div mě neporazí. Vzpomínám, jak podobný zážitek popisoval Petr z Frýdku, a zkouším psovi utéct. Je to z kopce po silnici a běží se mi docela dobře, i když jsme už na čtyřicátém kilometru. Pes se však drží stále se mnou. Chvíli vzadu něco očichává, aby mě pak v zápětí doběhnul a znovu se zařadil přede mě. Začínám být pěkně zacákaný od bláta, které odletuje psisku od zadních tlapek. Pozitivní je ale tempo běhu, které díky tomu držím. Ve Chojnu u nádraží je čipová kontrola se skvělým čajem jak z ruského samovaru. Ten tu ostatně také kouří. Dávám si čaj a tři výborné koblihy. Stačí si je pocukrovat a hned je mi líp. Cesta pokračuje v rovině, po silnici. Blbá Bára se motá z jedné strany na druhou. Auta tady sice moc nejezdí, ale i tak jsou řidiči ze psa zjevně nervózní. Já už také a tak přehlídnu odbočku a najednou jsme ve Velkém Chvojnu, kde nemáme co dělat. Nezbývá než se vrátit na trasu. Ohlížím se po Báře a…že by se i ona ztratila. Už je to tak, takže do Ústí na policii s ní nemusím. Určitě se o sebe postarala. Měla známku i pěkné kšíry a snad i čip. 45km a už se těším do Ústí. Cesta vede po silnici přes obec Žďár, loukou, lesem. Konečně Chuděrov, mají tu pěknou radnici, za ní stoupá zelená značka prudce do kopce a přes les. Kontrola nad Chuděrovem postrádá tužku, tak si zde alespoň dělám selfíčko s káčkem. Na Erbenovu vyhlídku to je odtud kousek, má sice otevřeno, ale dnes na ní vystupovat nebudu. Sbíhám prudkým srázem mezi mladými stromky do Ústí, probíhám sídliště, lidi koukají, kde se tu asi berou ti zablácení turisti. Zbývá projít Bertino údolí, na jaře tady musí být nádherně mezi skalami s potokem a dole už čeká základna pionýra v Důlce a cíl první etapy.

Je přibližně půl druhé odpoledne, takže mi do startu druhé etapy zbývá víc jak osm hodin. Převlékám se a jdu si ulovit něco do žaludku. Indická restaurace ani dnes nezklamala výbornou pálivou omáčkou Kadah s kuřecím a plackami. Na základně je odpoledne celkem klid, zatímco jsem byl na jídle, stavební firma vsadila v tělocvičně nové velké okno. Už se tedy nevětrá, můžu v pohodě zalézt do spacáku a dvě, tři hodinky prospat. V devět večer už je čas vstávat a připravit se na dlouhou cestu. Večeřím, bagetky, tuňáka, sýr, oblékám se, balím spacák a už je čas vyrazit na start který je tentokrát asi kilometr daleko za řekou. Vychází mi to tak akorát na čas, abych stihl včas, v půlce cesty si ale uvědomuji, že jsem zapomněl na základně navigaci. Chvíli váhám, jestli se vrátit, nebo to risknout jen podle značek, pak ale otáčím, raději se pro svou Dakotu vracím. Myslím, že podle zkušeností s blouděním se mi bude přeci jen hodit. Než se dostanu znovu na start, jsou už všichni tři minuty pryč. Nevadí, vyrážím je rychlým krokem do kopce stíhat. Za chvili už taky vidím poslední postavy z necelé stovky startujících, a než opustíme Ústí jsem už zpátky a kontrola na třetím km ukazuje později 56. pozici. První vrchol etapy je Vysoký Ostrý. V posledních úsecích stoupání lesem to docela klouzá po blátě, ale nějaká lenost mi stále brání rozložit hůlky. Když je na vrcholové plošince skládám, trochu to fouká a navíc na to moc nevidím. Pořádně jsem si neutáhnul jeden spoj na kůlce a vzápětí se mi ta chyba vrací. Plastový rozpěrný šroub praská, hůlka se rozpadá a zbytek cesty si musím vystačit o jedné hůlce. Cesta se vrací znovu do Ústí, vidím noční světla města, čipová kontrola je v městské části Brná. Pokračuji tmou a až později se dívám že cesta vedla Průčelní roklí, přes Čeřeniště, do Rytiny soutěsky. Lesní cesty jsou blátivé jen přiměřeně, takže postupovat se dá docela pohodlně vpřed a dolů, do údolí kde se klikatí Labe. Další čipová kontrola s občerstvením v údolí. Chleba se sýrem a salámem, doplnit kofolu, která mi bude pěkně bublat v kamelvaku a zase nahoru podél potoka směr rozhledna na Varhošti. Na vrcholku bude jistě pěkný rozhled, ale teď v noci jen na světla obydlí pod námi. Za rozhlednou dostihuji skupinku asi šesti běžců s Petrem a Petrou, budoucí vítězkou. Jejich tempo mi vyhovuje a držíme se pohromadě více méně dalších 60km až pod Milešovku. Abychom se tam dostali je ale třeba přes Plešivec, Malíč a Radobýl do Litoměřic. Přes most a rovinkou do Lovosic nespěcháme takže na větší kontrole na Lovosické nádraží je akorát tak čas na pozdní snídani. Podává se gulášová polévka s chlebem, pivo už si kupuji vlastní.

Posilněni ve větší skupině pokračujeme městem směr vrchol Lovoš. Restaurace zde má již otevřeno a tak razítkuji do kontrolního listu památečním razítkem a po široké rovné cestě běžíme dolů až pod Boreč. Takticky umístěnou tajnou kontrolu s občerstvením tady můžeme využít hned dvakrát. Před a po výstupu na Vrcholel Borčského kopce. Také tady jsem na vrcholku poprvé a stejně tak vidím i průduchy ve skále kudy vystupuje teplý vzduch i v zimě. Místní kraj je jeden sopečný kopec vedle druhého. Jen pět km a jsme na zřícenině Košťálov, za dalších asi pět km nás čeká hrad Hrádek. Cestou dolů nabírám slušnou rychlost. Když to běží, je třeba běžet a ukrojit pár km. Vyhlížím vrchol Milešovky. V cestě ale stojí ještě Lipská hora. Nahoru je to vysoko a daleko, ale rozhled stojí za tu námahu. Následující seběh dolů listnatým lesem si užívám snad z celé cesty nejvíc. Úvozová cesta posetá červenohnědým listím přímo vyzívá uhánět dolů. Z Nedvědic musíme po silnici až do Milešova. Také tady to díky asfaltu pěkně odsejpá. Za chvíli jsem pod Milešovkou na 80km etapy a začínám stoupat nahoru. Potkávám rodinky s dětmi, vracející se z výletu na vrchol a přemýšlím, kudy ta cesta vlastně povede. Čára na gpsce ukazuje víc vlevo než směřuje turistická značka. Že by chyba? Ano, ale moje, když opouštím turistickou cestu a následuji divokým lesem čáru na navigaci. Než se vrátím na rozumnou cestu dohání mě rychlé mládí za mnou. Pod vrcholem už je cítit chlad a na vrcholku je mlha, nebo je to mrak? Fakt je že tam byl vidět už ve chvíli, kdy jsme Milešovku okukovali před šesti hodinami od Lovoše.

Než se v restauraci občerstvím polévkou a zhodnotím své možnosti na posledních cca 35km, většina naší roztrhané skupinky opouští teplo a spěchají do cíle. Začíná mě docela nepříjemně tuhnout levá holeň a na běh z kopce to moc nevidím. Domlouvám se tedy s Petrem Kotlářem na společném volné postupu. Místy je to ale mnohem pomalejší než jsem si představoval. Zvlášť z kopce noha dost protestuje. Je už opět tma. Vystupujeme na Kletečnou horu, jinak velkou horu kamení. To je Olafovo překvapení. Něco co ocení jistě horolezci. Už z dálky je vidět blikající světélka čelovek na vrcholu. Než se ale nahoru vyškrábeme my a hlavně sestoupíme dolu do vsi, uplyne hodně času. Následuje noční vyhlídka z rozhledny Radejčín a o kousek dál moc pěkná Dorellerova vyhlídka na skále nad údolím. V nedalekých Dubičkách nás čeká další polévka a čipová kontrola. Volím česnečku a tradiční pivko. Na vysypání kamínků z bot už mi nějak nezbývá sil. Následuje nekonečný sestup svahem do Dolních Zálezel, Noha už běžet nedovoluje a tak tou pravou kloužu ze svahu a levou to držím na úzké lesní pěšině. Vyhlídka u Mlynářova kříže je tím milým zpestřením této cesty. Když už jsme konečně dole a kontrolujeme čas, zjišťuji, že poslední dva km nám trvaly nejmíň hodinu. Jsme na stém km etapy a už by to nemělo být moc náročné na převýšení. Je nám ale jasné, že o to náročnější to bude na hlavu. Ospalost, noha odmítající šlapat z kopce, Připadá mi, že i Petr občas mluví z cesty, ale možná jen špatně slyším. Upínám se k poslední kontrole nad Vaňovským vodopádem a myšlence, že odtud už to přeci není daleko. Odhaduji to na nějaký jeden km na Větruši. Jaké je to depresivní vidět na turistickém směrovníku číslovku tři a půl. Netuším navíc kde na Větruši se vlastně objevíme. Cesta nás vede dlouhou, předlouho svahem až nad Větruši. Je něco po půlnoci. Toulavý pes se svítícíma očima se nám obloukem vyhýbá. Konečně se nám daří zorientovat a pajdám prudkou asfaltkou z Komárky ke kruháči, okolo obchodního centra Forum, nádraží, ještě kousek, do kopce to jde líp jak z kopce a jsme v cíli. Je těsně před druhou v noci. Dávám si cílové pivo, nebo dvě? Zdravím se s Pavlem Markem, který ještě nespí i když je v cíli už přes čtyři hodiny. Trochu kostrbatě zalézám do spacáku a spím nespím, jak jen se s bolavou levou nohou dá. Co je ale podstatné 170km padlo. Je to tam a nikdo to už nesmaže. Trvalo to sice přes 35 hodin, ale zase mám do příště co zlepšovat. Ano, do příště. Je to zvláštní, ale přes všechny obtíže a bolesti to příště zkusím znovu. V okolí Krušných hor je přeci krásně.

MČR v běhu na 100km

Stovka na čas bez hodinek.

Co se všechno dá zažít za jeden den na okruhu 1,5km dlouhém? Už mám trochu zkušenosti s okruhovými maratony v garážích  nebo na střeše obchodního centra, vím že mi kroužení na stejném místě neleze na mozek. Svojí první stovku na čas jsem si naplánoval na okruh v Plzni. Tři měsíce dopředu, v parném létě, po přečtení zpráv ze čtyřiadvacetihodinovky na kladně, s výhledem že na konci října už bude příjemný teplota. To že zvládnu urazit stovku během kombinovaným s chůzí jsem věděl. Dokážu jí ale zvládnout v limitu 12,5 hodiny? To jsem si nebyl zcela jistý. Jestli to ale zvládli kamarádi kteří mají v maratonu podobné výsledky jako já, proč bych to tedy nezkusil. Věřit se má trenérovi a Honza na můj dotaz obratem odepsal, že by to zkusil a přizpůsobí tomu rozpis tréninku. Do Plzně jsem dorazil v pátek večer před závodem. Odevzdal svůj vzorek moči a krve na výzkum zátěže organizmu při stokilometrovém běhu, odpočíval a pokračoval v doplňování tekutin. Ráno si své „šťastné číslo“, tričko a medaili. Je to vlastně poprvé kdy se medaile předává už před startem. Nechávám jí ale v krabičce, špendlím číslo, zapínám garmina a … nic. Low batery. Večer byly hodinky sice na nabíječce ale mají tu skvělou vlastnost že se občas samy nastartují a přes noc chodem naprázdno vybijí. Takže další běh bez hodinek, říkám si. Na té vzdálenosti to je ale jedno. Osobák to bude tak jako tak, běžím přeci poprvé takže stačí doběhnout. Závod se rozběhl docela svižně. Abych se alespoň něčeho v tempu držet, přidal jsem se do skupinky k Pavlu Markovi (cílový čas 9:15h). Po dvou kolech mi ale tempo přišlo pomalé a nechal jsem Pavla za zády. Se šťastnou sedmičkou a zeleným dresem běhal dobrých deset následujících kol na mojí úrovni Zbyněk Vondrák z Mělníka (cílový čas 8:51h). Mezičas na 10km 45:33 byl na průběžné šesté místo, to jsem ale netušil. Informace o pořadí nebyla zjistitelná a tempo jsem jen odhadoval. Takže jsem pokračoval dál v přepáleném tempu a někde na 25km při mezičasu 1:56h a průběžném pořadí na osmém místě se přiblížil dokonce Pavlovi s náskokem dvou kol. Okolo třicátého km by se dalo mluvit o menší krizi, ztratilo se mi zelené vinařské triko a jistě jsem i zpomalil. Stále jsem si běžel na mírně nekomfortní hranici a vědět v tu chvíli mezičas na maratón, jistě bych byl mile překvapený, rozhodně se ale nebylo z čeho radovat. Plánoval jsem na maratonu mezičas okolo čtyř hodin a ve skutečnosti to mohlo být spíš tři a půl. Oficiální mezičas na 40km mám 3:18h. S Vaškem Fafejtou který byl v tu chvíli o dvě kola zpět jsme si porovnali a shodli se na počtu odběhnutých kol. Od té chvíle bylo počítání kol mým opěrným bodem a je naprosto vyloučené, že bych se tedy spletl. Na padesátém km jsem si plánoval delší zastavení v „boxech“, občerstvovací stanu kde jsem do sebe kopnul mix tekutého magnézia kofeinového elixíru a gelu. Také jsem se od té doby každé kolo napil trochu umeoctu s vodou. Na žaludek to fungovalo docela uklidňujícím způsobem. Po dvou kolech jsem se dostal opět do slušného tempa které mi vydrželo dobrou hodinku. Jako by při tom zmizela bolest nohou a dalo se běžet jak na začátku. Bylo mi jasný že to nebude na pořád a tak jsem se snažil ten pocit si co nejvíc šetřit. Na 55km mezičas 4:58h to bude další pěkný osobní rekord, stejně jako na 70km čas 6:45h který by v tu chvíli znamenal mému startovnímu číslu odpovídající 13té místo. Posledních třicet km bylo nejnáročnějších. Postupně jsem spotřeboval připravené gely a jedl už jen dostupný chleba se salámem, piškoty, banány. Neustále se prodlužovala i chodecká vložka v oblasti občerstvovačky. Stále jsem se ale snažil odběhnout zbytek okruhu souvislým klusem. Ve chvíli kdy jsem podle mého počítání byl nějakých deset kol před cílem, hlásí mi rozhodčí, že mi zbývá ještě 14 kol. Nechápu jak mě mohli tolikrát přehlédnout, ale bez garmina to budu těžko reklamovat. No co, takže další stovka co měří víc než sto. Myslel jsem že to je jen Olafova specialita. Takže už i u Šroubka. Vzalo mi to asi hodně odhodlání ale posunuji se dál. Oficiální časomíra hlásí na 85km čas 9:00h. Zbývajících patnáct km za víc jak dvě hodiny to už byla spíš odpochodovaná záležitost a ve chvíli kdy se setmělo a mě bylo jasné že hranici sta km mám již za sebou byla běžecká morálka téměř na nule. Cílem procházím v čase 11:24hod. Skutečný čas na skutečnou stovku odhaduji na 10:45hod. Tedy průměrná rychlost pod šest.