čtvrtek 24. září 2015

100 mil okolo ostrova Mors v Dánsku, 2015









Po Loučení v listopadu 2014, které jsem si odbelhal se špatnou nohou a po nedokončené  P100, jsem měl paradoxně euforický pocit že stomílovku už zvládnu. Když se tedy ke mně v prosinci donesla informace, že mně do té doby neznámý Petr Válek plánuje cestu na stomílovku do Dánska, řekl jsem si proč ne. Dánsko je přeci rovina, tam to bude oproti kopcům na Loučení v pohodě. Nutno říci, že Petr je profesionál logistik a přesvědčil mě hned svým promyšleným plánem akce, na který se nedalo říci ne. Možná bych byl víc váhal, dozvědět se od Petra informace o zářijovém počasí v Dánsku dřív, než byla ruka v rukávě. Prý tam většinou v roční době konání závodu fouká tak, že déšť nepadá svisle dolů, ale letí vodorovně rovnou do tváře. Teplota často bývá tak 14stupňů ale pocitově to je spíš na čtyři. Kdopak by se ale vlka, potažmo Dánska bál, že. Zvlášť, když startovné v nemalé výši už je zaplaceno a nevrací se. Ostatně byl teprve prosinec a závod je až v září. Do té doby se dá ještě hodně natrénovat a počasí stejně neovlivním. Limit závodu je 26 hodin a Petr mě uklidnil, že Dánové jsou v pohodě, a tedy na nás počkají i déle. No, tři km před cílem když do limitu zbývalo podle mého dobrých 50 minut a vše bylo v pohodě, začalo hustě pršet, přijelo auto rozhodčích a ptali se, jestli jsem OK a že zbývá 20 minut. Docela dost mě to znervóznilo, zvlášť, když kousek předtím nějaký domorodec ukazoval na prstech, že už zbývá jen 5km. To ale bylo až na konci cesty. 
katedrála v Ribe




Ribe - památník královny Dagmary z rodu Přemyslovců
Jelling - pamětní místo s runami na kamenech
Když jsem v roce 2009 začínal běhat, zkoušel jsem, jestli uběhnu v kuse 10km a byl jsem nadšený, když se mi to v tréninku podařilo stihnout pod hodinu. I když se to někde nedoporučuje, zkoušel jsem si později nanečisto stejně uběhnout i půlmaratón, maraton, běh v noci a dešti. Vyzkoušet si ale stomílovku v tréninku? To jde těžko. Každý, kdo uběhnul někdy ultra vzdálenost, potvrdí, že je to od určitého kilometru víc v hlavě než v nohách a taky jak na ultra natrénovat? Když se po garážovém maratonu v únoru 2012 ptali Dana Orálka, jak trénuje na ultramarotony odpověděl, že běhá maratony. Já byl tehdy šťastnej jak blecha, že jsem si dal svůj osobní rekord na maratonu pod čtyři hodiny. Po letní 24hodinovce na Kladně kdy jsem stihl kromě 160km i dvouhodinový spánek, jsem byl klidnější. To jsem ale ještě nevěděl, jak jsou lidé ze Sri Schinmoy dobří v pestrosti zásobování na občerstvovačkách. Dánové jsou ohromně ochotní i pohostinní. Organizace občerstvovaček - depot, byla skvělá. Poprvé jsem si vyzkoušel poslat si něco na občerstvovačku. Nevěda co přesně si poslat, zabalil jsem si tři tašky s tričky, bundami, mikinou, čelovkou, dvěma flaškama rýžové kaše a jedním pivem na 40, 90, a 110km. Podle depotu se dala skoro měřit vzdálenost. Jak to jen šlo, byly vždy přesně po pěti kilometrech stylově označené kilometrovníkovou cedulkou ze zažehlovacích korálků Hama, místního výrobce hraček.  Ještě před závodem se připravené drop bagy zanechaly v hale organizátorů. Každá občerstvovačka měla vzorně připraveně plastové boxy s víkem označené km a po závodě nebylo problém vše si zase vyzvednout v bedně zpět. Místní byli nejspíš samí otužilí rychlí běžci a v krabicích bylo vidět většinou jen gely a energetické tablety. Nebo měli doprovod s rezervním oblečením v autě nebo alespoň na kole. Oblečení nebyl problém. Nakonec jsem si vystačil s kraťasy, merino trikem, mikinou z JUTu (díky...)  a dvacet let starou, tenkou membránovou českou bundou BoBo (konec reklamy) Na občerstvovačkách do 90km byla vida, kola, docela dobrý nesladký jonťak, banán, sůl, mysli tyčinky, čokotyčinky, chipsy, tuctuc sušenky a gumoví medvídci. Když mi vždy od 40tého km nabízeli tuto stálou nabídku,  s úsměvem jsem se vždy zeptal, jestli mohu dostat pivo. Omluvně krčili rameny, prý pivo bude až v cíli. Na 65km hlt piva měli, ale to bylo vše. Dál už jen opět omluvné krčení ramen. Na 110km na mě čekal můj vlastní Kozlík, alespoň nějaká záchrana. Pán na depotu se smál. Musel jsem mu vysvětlit že u nás platí "no beer, no power". Tak to si prý musí pamatovat smál se ještě víc. To bylo ale již po půlnoci. Do té doby jsem litoval, že jsem si neposlal dopředu nějaké vlastní syté jídlo. Na 90 a 120km konečně slíbená výborná hustá krémová bramborová polévka, dal bych si ji klidně častěji.

slavíme Dánským párkem ze stánku
 A co vyhlášené Dánské speciality masného průmyslu nebo sýr. Musel jsem si nechat zajit chuť. Tady se stravovalo čistě sportovně, jakoby se běžel jen maraton. Fakt ale taky je že jsem viděl místní v poklidu se cpát v doprovodném autě těstovinmi nebo sendvičem se šunkou. Tady moje příprava trochu pokulhávala, ale jeden se stále učí. Ke konci závodu se alespoň několikrát objevil na depotu toustový chleba s nutelou nebo slaným máslem. Díky za něj, alespoň nějaké pečivo, které neuvěřitelně přišlo k chuti. 




klasický párek polse
Dánsko patří na první místo v produkci vepřového. Však taky vůně vepřínů se šířila velkou částí závodu. Navštívit Dánsko a neochutnat polse neboli párek to je jako nedat si v Čechách pivo. Dánský párek chutná opravdu výborně, obzvlášť po stomílivém závodě. To mohu potvrdit. Připraví vám ho všude na mnoho způsobů se sušenou cibulí, marinovanou zeleninou, exotikou vonícími dresinky a i párek je spíš klobása samé maso ne jen cosi rozemletého s hořčicí a kečupem jak to známe doma.



Cesta do Dánska s Petrovou organizací vyšla na jedničku. Ve čtvrtek ráno mě nakládá v Praze spolu s Tomášem. V Ústí nad Labem ještě přibíráme Janu a naše česká výprava 3x IThinkBeer a 1x SKBabice vyráží směr Dánsko. Logistika je fakticky Petrova parketa. Na minutu přesně podle plánu a přitom bez stresu stihneme prohlídku měst Ribe a Jelling. Ubytováni v Danhostelu ač pozdě večer také bez problémů. Klíč od pokoje máme v obálce na okénku recepce. Jsme přece v Dánsku. Ráno lehký klus po pobřeží při východu slunce nad mořem. Výlet do přírodní rezervace Thy,  nádherná krajina a koupání v moři. Cestou zpět okukujeme, jak probíhá značení naší budoucí trasy stomílovky. Bloudění se obávám, a proto jsem si už dávno doma naklikal do hodinek celou trasu. Po pravdě a ke cti pořadatelů to ale nebylo vůbec potřeba. Na to jací jsou Dánové pohodáři, bylo vše dokonale značené spoustou šipek na zemi, přenosnými kovovými mini dopravními značkami a fáborky. Stále bylo nějaké značení vidět, dokonce tam, kde by bylo nebezpečí se splést cizí šipkou, byla ta naše žlutá na každém metru. Cesta by se tedy nedala splést ani v nejhustším dešti. Prostě opět perfektní dánská příprava.






ceremonie s loňským vítězem
V pátek před závodem se koná na náměstí velká sláva zatloukání vítěze předchozího ročníku. Tedy ne osobně vítěze, ten jen přestřihl slavnostní pásku, ale slavnostně se odhaluje dlaždice s jeho jménem a dosaženým časem na ulici, kterou budeme startovat. Samozřejmě se to neobejde bez dlouhých a zřejmě vtipných projevů jak soudím z reakcí diváků. Pro mě je bohužel dánština stejně málo srozumitelná jako maďarština, kterou mi tak trochu připomíná. Dánové se ale rétorice učí už na základní škole a tradice je vést při setkání dlouhé hovory. Tak se mnou si tedy moc nepoklábosí. Na ulici je už dlaždic vítězů pěkná řada a podle dosažených časů je vidět že počasí tu hraje v časech zásadní roli. Zatímco traťový rekord je hodně pod 14 hodin jsou zde běžné ročníky s časy o hodiny a hodiny horší. Začínám mít z místního počasí respekt. Navíc Dánové se na poradě večer před závodem nezdají být zrovna béčkovými ultrahobíky. Porada je tradičně dlouhá, dle ohlasu posluchačů zábavná a opět nerozumím ani slovo. Jen tuší že snímání čipů je někde nízko. Nakonec to byl tradiční gumový koberec. Stručného výkladu v angličtině se ale na závěr dostalo i naší české výpravě takže se nebylo čeho bát a mohlo se jí spát. 




jedna z dleždic slávy
Poslední noc to už znám ale stejně za moc nestojí. Od půl čtvrté ráno už jsem oči nezavřel. O půl deváté nás autobus veze na slavnostní start na náměstí. Starosta města má dlouhý proslov, podává se káva a pečivo se slaným máslem pro běžce a každý je vyvolán na podium, aby se představil divákům, zamával a dostal krabičku sledovací gpsky. Pro mne i ostatní členy naší výpravy novinka ale techniku nezastavíš a mít možnost v závodě na mobilu kontrolovat jak jsou na tom soupeři. Petr tu možnost měl a hnalo jej to dopředu, zvlášť prý ve chvíli kdy byl v noci výpadek systému a několik hodin se nevědělo nic.  V půl desáté se před startovní bránou shlukla jen sedmdesátka běžců, atmosféra diváků je ale ohromná, celé náměstí se v tu chvíli zaplnilo povzbuzujícím davem. Než jsem si uvědomil, že moderátor odpočítává start už vyletěly rachejtle ohňostroje a je odstartováno. Nejprve běžíme dvě kilometrová kolečka centrem města, máváme a plácáme si se špalírem diváků, je to jak místní svátek, tolik mi připadá že si místní lidé závod užívají. A nejen na startu. Povzbuzující diváci stojí v každé vesnici. Troubí, tleskají, volají, později si rozloží stolky s lampiony, někde dokonce s diskotékou, grilováním, pitím. Prostě svátek běhu. Společně s Tomášem a Janou vybíháme ven z města. Petr se nezdržuje a již je na čele pelotonu. Počasí je nádherné. Neprší a svítí sluníčko. Jakmile se ale dostaneme mimo kryt ulic zacítím svěží vítr, který nás provází prakticky celým závodem. Fouká teplý jihovýchodní vítr a říkám si jaké máme štěstí, mohlo by být mnohem hůř. Jediné co mě na větru vadí je pocit že mi mnohem snadněji tuhnou svaly na nohou. Kilometry, ale ubíhají rychle, stále je na co koukat. Cesta vede podél upravených domů se vzorně zastřiženým trávníkem. Bílé kostelíky s věžičkou obklopené hřbitovy připomínajícími spíš japonskou zahradu. Mírně zvlněná krajina políček a pastvin, plná stromů, vůbec není jako nějaká placka. Ohrady kde se pasou krásní koně vidíme u každé vsi. No a ten pohled na moře, ten se středoevropanovi taky jen tak neokouká. 

Přístav nedaleko startu v Nykobingu
Nykøbing
Nykøbing



Start závodu je zhruba uprostřed pravé strany ostrova a tak než doběhneme na nejsevernější výběžek, máme v nohách 40km. Tady nás čeká trochu nepříjemná 5km dlouhá obrátka. Mnozí se z ní již vrací, mnozí běžci jsou již daleko před námi, i Tomáš už je v nedohlednu. Startovní pole je roztažené tak že přestáváme vidět na rovinkách že by byl někdo před námi či za námi. Míjíme lom připomínající obrovské oko ryby. Vypadá to že bude pršet, před námi je černo, ale nakonec jen dobíháme na mokrou silnici. Tento déšť schytali ti rychlejší, jak později potvrdil Petr. Přestože trať závodu má jen minimální převýšení, na celé délce mi hodinky naměřili nestoupaných 1300m, dokázali si organizátoři najít i vrcholovou prémii. Okolo 60km kdy se ocitáme přímo u moře mě překvapí koberec s čipovou kontrolou, že to je start na 80m převýšení horské prémie mi došlo až na konci toho skvělého trailového stoupání. Samotný čert z pekla zde popohání běžce do posledních metrů. Odměnou a zvednutím nálady v cíli této prémie je hlt piva na občerstvovacím stolku. Konečně. Už se těším na své pivo poslané dopředu. Kdybych si tak pamatoval na který km jsem jej přibalil do dropbagu. Stmívá se a tak než dojdeme k občerstvovačce na 90km kde na mě čeká moje čelovka a mikina, je už úplná tma. Přesně jak předvídali organizátoři. Noc prý bude temná a studená. Temná tedy byla jak když se zhasne v kině, zvlášť okolo druhé v noci. 

 
přírodní rezervace Thy



Začínám usínat a zdá se mi že místo kužele světla vidím dětský bazén. Že by halucinace už první noc? Jana je na tom podobně a vidí pro změnu koně a krávy. Pořadatelé nás ale nenechávají nikde dlouho samotné. Stále jsme pod dozorem. Buď přijede auto a někdo se mě zeptá zda je vše OK nebo nás doprovází jedna z organizátorek na kole. Celou noc jdeme, na běh nějak není nálada. Jakmile se po šesté hodině začne rozednívat je to povzbuzení, které potřebuji. Sice ne souvisle a zpočátku hodně ztuha, ale zase se dá běhat a zvednout trochu tempo. Dříve, už někde okolo osmdesátého přišla Jana s tím kacířským a zároveň skvělým nápadem, že bychom měli doběhnout poslední, protože tak budeme mít větší slávu a prostě to bude lepší. Hned jsem se tedy ptal na občerstvovačce kolik lidí máme za sebou. pozoruji jak Organizátorka proškrtává seznam, někdo vzdal a dva lidi jsou ještě za námi. Stačí krátká zastávka na WC v domě u hodných lidí a už si kontrolujeme svoji poslední pozici. Počítám ještě, že stíháme limit 26 hodin, pokud si udržíme tempo 5km/hod. To dáváme. Nakonec dokonce s půlhodinovou rezervou. Poslední kilometry sice prší ale cíl je jak magnet a tak poslední tři km běžíme. Před cílem řada vlajek, přišli snad všichni organizátoři, zatlačuji slzu dojetí. První skutečná stomílové je doma. Na krk dostávám krásnou stylovou skleněnou medaili a hodná paní už mě odvádí do tepla klubovny. Jsou ohromně starostliví, aby se jim tu někdo neskácel. Následuje euforie a pozitiva, která mě nepustí dobrých pět dní ještě doma. Stomílovka v Dánsku byla prostě krásný zážitek, který mohu všem jen doporučit.

3 komentáře:

  1. Gratuluju Pavle, byl to nádherný výlet a ještě jsme si k tomu pěkně zaběhali! Anebo to bylo naopak? Určitě časem vymyslíme nějaké pokračování Výborně jsi to sepsal a díky za dokumentaci (foto, video) :-)

    OdpovědětSmazat
  2. Moc pěkně napsané. Hned jsem tam byl zase s Vámi všemi znova. Bylo to nádherné a dík patří i tobě. Jak píšeš, euforie mne pak dlouho nemohla opustit. :) Těším se na nějakou další společnou akci.

    OdpovědětSmazat
  3. Parádní zápisek parádního výkonu :-) Jste super parta, muselo to být úžasný! Veliká gratulace k dalšímu ultra skalpu! Tak kam dál?

    OdpovědětSmazat