22. Pražská stovka

Pražská stovka 2015

Skóre vyrovnáno na 2:2 

Tak nějak jsem si zvykl a nastavil si to v hlavě, na akcích typu P100. Při mojí rychlosti nejde o umístěni jako spíš o dokončení, užití si cesty, přírody a setkání známých. Ta letošní byla moje čtvrtá v řadě a druhá dokončená. Tolik k objasnění úvodního skóre, které si náhodou sedne přesně i s pořadovou číslovkou 22. ročníku této již tradiční akce na závěr roku.   

Každá obdobná akce je pro mě zapamatovatelná nějakým svým hlavním zážitkem, charakterem nebo počasím. Na tu letošní budu jistě vzpomínat nejen já ale bude se o ní mluvit jako o té s krásným počasím a rychlou tratí. Rychlou samozřejmě pro každého jinak. Se svými 25 hodinami a ztrátou více jak 10 hodin na vítězného Radka by diváci těžko mluvili o rychlosti. 

 Však taky se mnozí náhodní chodci, jsko třeba jeden pán v Radotíně podiveně ptal. "To ještě pořád běžíte tu stovku?" No jo, běžíme. A taky jsme si to letos užívali. Prudké výstupy se nám odměňovaly krásně běhatelnými, svažujícími se cestičkami. Žádné nekonečné blátivé cesty. Když už nějaká kaluž byla, dala se snadno obejít. Od začatku do konce to prostě šlo vše bez větších obtíži zdolat i bez hůlek, které jsem se na poslední chvíli rozhodl nechal v batohu v Berouně.

Cestou jsem sice stále sýčkoval a čekal nějakou zradu, nějakou pěknou typickou Olafovinu na závěr. Něco kde i Mirek Dušín by poslal Olafa k šípku. Bažina ani horolezecký terén, blátivá skluzavka ani strašidelný les, nic z toho se nakonec nekonalo. Nebudu popisovat cestu kudy trasa vedla, to přenechám jiným jistě zdařilým pisatelům. Stačí když zmíním že noc byla krásně jasná, plná hvězd nad hlavou a světel vesniček dole. Při svítání se v údolích okolo Berounky válela nádherná mlha jak vata ze které vykukovaly vrcholky okolních kopců. Sobotní den svítilo sluníčko jak na objednávku a ještě odpoledne pěkně nasvítilo skálu nad Svatým Jánem aby nám pak cestou lesem zahrálo na západní obloze kouzelné rudé divadlo.

Na konci jsem sice jak se dalo čekat bojoval s únavou hlavně uspávací. Nohy by běžely a nic vyjímečně nebolelo ale hlava by se nejraději uložila k spánku. Nakonec ale dobrý. Na celé té cestě jsem uklouznul jen jednou u trnkového keře na 10km v seběhu uzkou cestičkou. Tak trochu tajně jsem si přál zvládnout to ještě před půlnocí, nakonec ale o půl jedné také ještě prima čas na 130km a přes 5000 m převýšení. Tak tedy sláva 22. Pražské stovce a těšme se na tu příští. To ale už bude jistě zase drsárna, jak slibuje Olaf který je ve stavění zajímavých tratí opravdový mistr.