neděle 15. října 2017

Pirin Ultra 2017

PIRIN ULTRA - Run like no other


Běh jako žádný jiný.

Také tak by se dalo chápat heslo, které si pořadatelé dali pod název svého
závodu. Alespoň tak si jej pro sebe překládám.

profil trasy 150 km
Před rokem jsme běželi Dalmácii, neuplynula ani moc dlouhá doba a už tu měl Ondra lákající návrh. Pojedeme na Pirin. Loni byl první ročník jenom pro domácí Bulharské závodníky. Kouknul jsem na stránky závodu a zaujala mě hned z kraje informace týkající se výsledků ročníku 2016. Startovalo v něm něco přes třicet běžců a doběhli jen tři muži a jedna žena. Trasa 150 km a 9600 m převýšení. Tak to bude dostatečná šílenost, říkáme si v duchu všichni tři přihlášení, Ondra, Jirka a Já. Radek se později z opatrností hlásí jen na kratší variantu. V letošním roce je závod otevřený poprvé pro zahraniční účastníky, využiji tedy příležitost zkušebního běžce a přidám ke svému zážitku ze závodu také poznatky užitečné pro rozhodování k účasti dalších Čechů či Slováků.


moje video z trasy

Registrace


Oproti jiným zahraničním závodům celkem přijatelná cena 40 až 60 EUR, to podle toho, jak brzy se k přihlášení odhodláte. Věřte, že zábava, kterou si za to užijete se vyplatí. Tedy hrdě do toho počítačoví hrdinové. Letos bylo nejnižší startovné platné do konce března. Závod má i nějaké ty požadavky na zkušenost a očekává se, že se pochlubíte alespoň jedním absolvovaným závodem za 4 ITRA v minulých dvou letech.



svítání v Bulharsku po noční cestě autem






V Bulharsku jsem byl naposledy před čtyřiceti lety u moře a moje představy o horách tam byly přesně takové, jak mi napsal jeden z přátel na FB. V Bulharsku je přeci teplo a na horách v září bude tedy taky nejmíň dvacet stupňů. Čeho jsem si všiml hned jak jsem zkouknul video z loňského prvního ročníku, to bylo poměrně teplé oblečení všech lidí na startu. Teplé bundy, čepice a rukavice, jako by se jednalo spíš o start zimního závodu u nás. Bulhaři jsou zhýčkaní teplem, říkal jsem si a na předpověď počasí se po pravdě podíval až pár dní před odjezdem. "Bude teplo, nádherné počasí bez přeháněk" hlásil přihlášený kamarád Ondra i Norové. Tak co ti Bulhaři plaší. Počasí prý bude špatné, tak ať se připravíme na opravdu hardcore závod, píší mi týden před závodem v emailu. Teploty prý na vrcholcích mohou klesnout pod nulu. Na poslední chvíli před odjezdem je do povinné výbavy zařazeno i několik opravdu arktických doplňků. Teplé věci jsem naštěstí zabalené měl, jen putovaly z připraveného dropbagu pro 63 km do startovního batohu.


po příjezdu do centra Banska


Povinná výbava


Najdete zde předměty běžné i méně všední. Nepromokavá bunda s membránou do 20000 mm je samozřejmostí. Kompas, sprej proti zvěři nebo větší zásoby potravin mě už trochu přeci jen překvapily. Dva dny před startem byla povinná výbava doplněna také o dlouhé kalhoty, teplou čepici, teplé rukavice a teplou střední vrstvu minimálně 130 g. Nemusíte ale mít s sebou šálek a stačí i nádoba na jenom 1 litr vody.


předzávodní kupička


Je středa odpoledne a my vyjíždíme směr Sofia. Na střední Evropu se valí tlaková níže s ochlazením a deštěm. Tlačí nás celou cestu přes Maďarsko a Srbsko do zad, ale jen přijedeme k Sofii, nebe se vyjasňuje a je opravdu hezky, tak co pořád straší s tím ochlazením. V devět hodin dopoledne stojíme v centru města Bansko, místa startu a rozhlížíme se po cestě do hotelu. Ubytování zajistil Ondra již s předstihem. V hotelu s kapacitou tak 500 lůžek jsme téměř sami. Sezona zde skončila nebo spíše začne.

hoteové domy v Bansko



Bansko


Bansko je město ležící v jihozápadním Bulharsku, v údolí na úpatí severního Pirinu. Je správním střediskem stejnojmenného kraje a má přes 7 tisíc obyvatel. Nadmořská výška 925 m Počet obyvatel 8 562 (2. 1. 2011) Rozloha 148,3 km² Co je Bansko především na první pohled, to je horské středisko. Hotely, lanovka k sjezdovkám, restaurace, obchody. Vše připravené jak v Alpském středisku.


na předstartovním poučení pro cizince


Obsazujeme tedy ubytování. S Ondrou ještě řešíme, jak dostat trasu do hodinek bez PC. Nakupujeme potraviny a hlavně obědváme, svačíme, večeříme a zase jíme. Alespoň já nabírám zásoby energie. Balím si také svou kupičku. Po šesté hodině odcházíme do města kilometr na registraci. Samozřejmě se dbá a kontroluje hlavně to, co máme mít proti zimě. Ještě se neplánovaně vracíme do hotelu pro dropbagy a pak už je čas na meeting. Nejprve se tlačíme do sálu plného lidí, aby nám sdělili, že jestli neumíme bulharsky, bude lepší počkat na výklad v angličtině. Informace, které se nám posléze na meetingu dostanou, jsou dvojího druhu. Jednak o tom, jak je Pirin krásné místo, ale převažují varování týkající se toho, na co vše si máme dát při závodě pozor. Počínaje orientací, přes bezpečnost při pohybu v horách a možné prochladnutí až po setkání se zvěří. Na závěr se ale dozvíme, že o jídlo na check pointech strach mít nemusíme, že tam bude opravdu „many many many food“. Zprávy o počasí mě přeci jen trochu zneklidňují, a tak narychlo vytahuji z připraveného dropbagu teplé věci. Bude dobré si je obléci ještě na start. Musíme přijít o půl hodiny dříve a nafasovat čipy a gps trackery. Jídlo si ale poslat pro jistotu do půlky trasy nechávám. Hlavně pivo z domácích zásob jistě nezůstane ladem. Check pointy jsou naplánovány vždy na horské chaty, kde bude možné si také něco koupit. Beru s sebou tedy i nějaká ta Leva.

jak nás bylo vidět díky gpstracketum

Značení trasy


Pořadatelé od počátku upozorňovali, že bude třeba mít trasu nahranou v hodinkách nebo gps navigaci. Prostě nebude to moc značené. Přesto se spotřebovalo prý na označení trasy velké množství vlaječek a fáborků. V průměru by měla vycházet jedna značka tak na půl km. V praxi jsem se orientoval docela bez chyb díky trase nahrané v hodinkách a také díky ostatním účastníkům. V horách po stezkách orientace není složitá a jen je třeba nepřehlédnout odbočku. Horší je často najít cestu po pastvinách. Ostatně krávy, ovce i koně se zde pasou i ve výškách 2000 m. Naštěstí jsem se v těchto místech pohyboval vždy za světla. Po tmě by bylo asi trochu problém najít na pláni další odrazku vzdálenou často právě i těch 500 m a pověšenou někde na keři. V povinné výbavě byl také kompas. To ne snad proto, abychom hledali směr v mapě. Mapu jako takovou jsem ostatně ani neměl ani jí od pořadatelů ve zjednodušené podobě nedostal. Buzolu použijete v případě, že se ztratíte. Řekli nám na meetingu. Když ztratíte cestu zavoláte na určené číslo. Protože každý dostal sledovací gpsku, pořadatelé nás uvidí na satelitní mapě a poradí nám po telefonu kterým směrem se vydat správně. Proto je tedy dobrý kompas. Tuto variantu jsem nevyužil, ale přemýšlel jsem, co by se stalo, když bych se ztratil nejen já, ale i signál z mého mobilního telefonu. Moc jsem to nekontroloval, ale pokud už jsem se na mobil podíval, tak v dobré polovině případů signál neměl. 


pitný režim večer před startem je důležité dodržet




Cestou z registrace dostávám chuť na místní pivo. Kdo ví, kolik bude času po závodě, tak se stavujeme s Ondrou alespoň na jedno a salát v místní stylové restauraci, od které se již z dálky nesou tóny balkánské lidovky. Jídlo skvělé, pití také jen ti tmaví muzikanti byli docela vlezlí, a tak když strčí svůj klarinet Ondrovi až pod nos v touze získat svou odměnu, odcházíme spát. Však vstáváme ve čtyři a o půl šesté máme být na startu. Zapadáme tedy do postelí naspat alespoň ty čtyři hodinky před budíčkem.




Zvěř


V národním parku Pirin můžete potkat medvěda i vlka. Jak nás ale uklidnili, poslední útok na člověka ze strany medvěda zde byl před 15ti roky a potkat vlka se podaří jenom tomu, kdo má opravdu štěstí nebo ví kde jej hledat. Co ale potkáte s jistotou, jsou psi. Hlídají stáda i obydlí a někteří se docela toulají. Rada od pořadatelů zněla jasně. Když na vás zaútočí, postříkejte je obranným sprejem. Co by se dělo dál, jsem se naštěstí nedozvěděl, ale popravdě dobrou dvacítku volných psů jsem potkal, několikrát měl sprej v ruce a naštěstí jej nemusel nikdy použít. Stačilo psa uklidnit hlasem.


Budík mi zvoní ve čtyři. Moc se mi nechce, ale vstávám, provádím své předstartovní rituály, Kafe, wc, oblíknout, snídadě a můžeme na start. Město spí, cestou nokoho nepotkáváme. Ke startovní bráně přicházime mezi prvními. Dostáváme své čipy, gpstrackery zapnu do horní kasičky. Teplota je asi 4 st, trochu fouká a tak jsem rád za dlouhé kalhoty i mikinu pdo bundou. Půlhodinka do startu je krátká, za chvíli je hromadně odpočítáno a vybíháme. První asi 3 km po asfaltce do kopce městem, potom se cesta stočí do lesa a dál stoupá do hor. S klukama plánujeme ze začátku nikam moc nespěchat. Já hlavně pro zachování tepelné pohody. Moc tedy nespěchám ale i tak hned za městem zastavuji abych vytáhl čelovku a sundal mikinu.


noční zastavení u studánky


Voda


Informace o vodě z meetingu před závodem byla, vyvarovat se jakékoliv konzumaci vody z přírodních zdrojů. Potkal jsem sice několik krásných čistých studánek, ze kterých bych se nebál pít, ale voda prý může být kontaminovaná množstvím pasoucího se dobytka v Pirinu. Možná zbytečné obavy, ale zdravotník závodu nás varoval. Podle této rady jsem se i řídil. Ono skutečně na pastvinách nebylo ani možné do „toho“ nešlápnout, co „toho“ tam bylo. S povinným litrem vody sebou, jsem neměl problém. Doplňoval jsem na check poitech a když hrozil delší pochod, bral jsem sebou menší plastové lahvičky, které byly s občerstvením k dispozici.



svítání do druhého dne závodu


První kontrola na chatě Deminica je na 13km. Chata vypadá sice docela divoce ale jídlo hned na uvítání a snídani skvělé. Zdržím se jen krátce na kus sýrového koláče, druhý do ruky na cestu, ještě třetinkovou lahev s vodou do kapsy a šlapu dál. Od startu na první vrchop je převýšení přibližne 1500m. V noci na horách opavdu mrzlo. Jak soupáme, začíná se objevovat na trávě jinovatka. Kousek výš je první kouzelné horské jezero. Vystupujeme na hřeben nad ním a je tu další čiré horské oko a další stoupání. Po kamenech, trochu volných velkých balvanech, jak kde, ale jde to decela rychle a vidíme první vrcholem. Tedy spíš sedlo ve výšce 2476m. Ondra s Jirkou se do teď drželi v mojí blízkosti ale za prvním sedlem už mi jen zamávali a zmizeli v klesání mezi kameny. 300m pod námi je další kouzelné ůdolí s jezerem které obíháme po uzké pěšině. Na opačném konci jezera přelezu pár balvanů, proběhnu cestou mezi stružkami vody a stoupám k dalšímu kamenitému vrcholu do výšky 2405m. Docel to tady fouká a tak se nezdržuji a spěchám co to jde cestou dolů. Tn spěch je docela umírněný co mi dovoluje cesta plná kamení. Brzy přijdou dlouhé pastviny a abych stále koukal kam šlapu. Cesta ce lepší až po 5 km na lesní cestě, to už se blíží další kontrolní bod na chatě Pirin. Je kolem poledne, tedy čas oběda a čas se pořádně najíst a tak na této chatě trávím dobrou půlhodinku. Dohání mě Radek který jde kratší 70km trasu a společně tedy vyrážíme na další cestu.


dole cesta po které vedla trasa za tmy aby mě vrátila po svítání zpět

Jídlo

K občerstvení je na Pirin Ultra opravdu, jak tvrdil před závodem jeden z organizátorů již před startem, dost. Na stolech není sice moc sladkostí, ale o to víc si užijete zeleniny a sýry, rajčata, paprika, okurka, cibule dokonce čerstvý citron. Setkal jsem se i s chilli a česnekem. Taky čerstvé hroznové víno nechybělo nikde. Skvělý konfort jižních plodů. Na každé stanici bylo i něco teplého a vždy jiného do žaludku. Plněné papriky, husté polévky mnoha druhů, slané koláře se sýrem. Také nějaké no name  carbosnacky. Ionťák si namícháte sami z prášku, který je na stole, čaj a kávu vám uvaří na požádání. Nabídnou vám med do čaje. Prostě jídla dostatek.
výborné plněné papriky



Třetí vrchol na trase se nachází ve výšce 2372. Jen co na něj s Radkem vystoupáme, opět tady poletuje sníh. Počasí je horsky proměnlivé, na vrcholcích zima o pětset metrů níž na dalším check poitu, na chatě Begovica svítí sluníčko. Podávají tady výbornou cizrnovou polévku, kterou zajídám bílým chlebem se sýrem. Na chvíli dávám hodinky na powerbanku objednávám a si Bulharkého lahváče jménem Pirin. Chutná výborně a půlhodinka na chatě při něm rychle uteče. Radek spěchá, aby neztratil z dohledu lidi, kteří jdou jeho trasu a tak mě kousek za chatou opouští a mizí v lese. V tomto úseku se musí nejdřív seběhnout lesní kamenitou cestou o dalších asi 600m níž. Následuje  stoupání na vrchol 2404. Ten je sice sotva na 50km, ale já si jej stanovil coby pomyslný bod zlomu. Za vrcholem je pak ještě dobrých 30km do místa kterého bych rád dosáhl ještě dnes ale na profilu cesta klesá. Tak to byla ale hodně optimistická varianta, kterou jsem si maloval před závodem a už ve stoupání přehodnotil na "dojít tam někdy v noci". Nakonec to bylo před svítáním, ale to bych předbíhal. Ještě bylo třeba vystoupat na chatu pod vrcholem Sinanica. Na mapě pod mým startovním číslem se zdála být blízko a já jí vyhlížel dobře hodinu a půl dřív než se mi konečně objevila v posledních zbytcích denního světla. Ten vrchol byl opravdu pěkný mrazivý zážitek. Jen jsme se přiblížili dvou tisícům metrů začalo foukat a s větrem přiletěl i sníh Natáhl jsem bundu, tedy málem mi přitom uletěla, a šlapal dál. Rukávice? Nebudu přeci ztráce čas jejich lovením v batohu, vždyť ta chata musí být hned za tou skálou přede mnou. Byla tam ale jen další skála. Viditelnost na dva metry a prsty začínaly znovu nepříjemně připomínat dávné omrzliny. Za desátým převysem, konečně cesta začala klesat k chatě. Teplá slepičí polívka a hodinka v teple vše napravila a můžu šlapat dál. Venku už je tma jak v pytli a od chaty se jde přes kameny a pastviny, pak dlouho klikatě lesem. Nic pro strašpytly a nás co absolvovali před startem školení o divokých psech. Zavití z dálky pěkně zrychlí v takovou chvíli krok. V takových místech ve vzpomínkách ztrácím pojem o čase. Prostě to bylo dost dlouhý a osamělý než jsem došel na další check point 63km. To bylo už asi hodinu před půlnocí. Překvapilo mě že už tady je místo kam jsme si poslali každý svůj drop bag. Nějak jsem si to spletl a čekal, že to bude až o 25km dál. Po jídle a s myšlenkou na psi ve tmě se mi pokračovat moc nechtělo a tak jsem zvolil variantu chvíli počkat. Na otázku jestli se tady dá někde spát se mi dostalo nabídky uložit se do sice studené postele ale nechyběla deka, tma a ticho . Tak jo to beru. A kdy mě mají probudit? Domlouvám si budíček na druhou hodinu v noci. Ty dvě hodinky mi pomohly dost a tak skutečně ve dvě vstávám a po návštěvě tureckého záchodu odcházím na další 25km vzdálenou chatu. Cesta je jen trochu do kopce a asi po třech kmmírně klesá písčitou lesní cestou do údolí. K sevému překvapení začínám potkávat v protisměru běžce, kteří se vrací stejnou trasou. Neměli by tu být. Dozvídám, že pro špatné počasí je trasa závodi změněná a informaci potvrzuje i Ondrova sms. Kluci jsou přede mnou ale nějak se jim ta změna trasy nelíbí a prý končí. Na dvrcholcích před námi je prý silná vrstva ledu a po namrzlém kamení se hřeben přejít nedá. Tentokrát nás tam nepustí a tak musíme na další kontrole otočit a jít zase 25km zpátky na chatu s dropbagy.

po dopoledním deštíku se vyjasnilo a ukázala duha



Zhruba po devíti hodinách a 48km jsem tedy opet na kontrolnim bodě Zagaza. Je téměř čas oběda, sluníčko už pěkně hřeje. S chutí se najím, odložím až na povinnou výbavu vše nepotřebné a v kraťasek a tričku vyrazím na další cestu. Cesta stoupá pozvolna lesem, potom pastviny široké přes celé údolí a uprostřed potok. Mám docela respekt z ovčáckým psů. Nerad bych, aby si mě spletli s kusem dobytka a začali mě nahánět, tak jednoho obzvlášť nepříjemně štěkajícího už na kilometr raději obcházím co to jde. Ona cesta údolím přes pastviny taky není uplně jasná. Spíš není než je značená. Dojdu vždy k nejbližšímu červenému faborku, nebo vlaječce a delší dobu se musím rozhlížet, než někde asi o půl km dál zahlédnu na keři další červenou barvu, nebo jiného účastníka závodu. V tuhle chvíli jsou ale rozestupy mezi lidmi sotva na dohled. Je tady ale krásně a tak si užívám poslední stoupání závodu při kterém se dostavám těsně pod Vichren.

krásné výhledy dopoledne druhého dne, Vichrem v dálce v mracích

Opět jsou zde kouzená jezera, pasoucí se koně, stoupání po kamenech. Poslední sedlo má hodnotu 2600m. Dolů k chatě na další kontrolní bod je to slabá hodinka prudkého klesání po kamenech. Předbíhám desítky turistů, kteří si vyšli na kopec od dolního parkoviště. Oni nasednou do aut a pojdenou dolů směr Bansko, já se vydám pěšky. Tam dole ve městě je i můj cíl. Přesně nevím kudy a jak dobrá je cesta dolů, tak se ptám na kontrole. Prý po žluté a je to hodně, hodně rychlé. Čeká mě asi 11km. No moc rychlý už ale nejsem.  Cesta dolů je kratší než silnice pro auta. Kousk po aspaltu a znovu kamenita pěšina lesem. Najednou se mi zjevuje gigantický lyžařský areál. Biatlonistům jistě srdce zaplesá. Taky tady končí kabinková lanovka a začíná dlouhá předlouhá sjezdovka. Není moc prudká, taková dětská ale je dobré 4km dlouhá a téměř rovná bez zatáček. Tedy to musí být děsná nuda sjíždět v zime. Stejně nezábavné je to běžet dolů. Na posledních metrech sjezdovky na mě někdo z dálky volá. Nikoho nepoznávám jak jsem zmatený. Kluci si mě našli na mapě na internetu a přišli mě povzbudit před cíl. Zdravime se a dobíhám ten kousek městem. Jsem v cíli.

 Zbývá je rekapitulace, hodnocení a závěr

Pirin Ultra je závod opravdu s drsnou trasou a jestli se příště podaří a bude možné projít celou plánovanou trasu jistě si jej ůčastníci maximálně užijí. Držím pořadatelům palce a všech kdo váhají závod doporučuji. V tomto roce jsem skončil na 32 místě ze 40 a jako historicky první Čech který závod dokončil. 12 lidí nejdelší trať nedokončilo. Můj čas 37 hodin 13 minut, z toho dobře 9 hodin na chatách při jídle a spánku. Prostě příjemná dovolená v Bulharsku.
 tak odtud jsme přišli do cíle

čtvrtek 3. srpna 2017

GROSSGLOCKNER ULTRA-TRAIL 2017


Jednoduše GGUT
aneb
Jak se neudusit alpským vzduchem
Mám hned několik pěkných začátků pro svůj zápisek o zážitcích ze závodu okolo Grossglockneru.
Poprvé
jsem zde byl krátce po devadesátém roce. Kolo a cestovka s extrémním názvem. Splněný sen kluka z Vysočiny vyjet si na kole do extrémní výšky. Vyhlídková silnice se spoustou zatáček a stoupáním, že nevím, jestli jet nebo jít. Převody starého Favorita na to nejsou moc připravené. Byl květen a já se fotografoval s kolem ve sněhu ve výšce 2200 m. Pod vrcholem stoupání na Hochtor se přes vrcholky převalily černé mraky, ze kterých se začal sypat sníh skutečný. Nějaký čas se to dalo přečkat při čaji a polívce v chatě pod Hochtorem. Cesta dolů v ledovém dešti byla zážitek, na který se také nezapomíná. Tenká igelitová pláštěnka fungovala spíš jako brzdící plachta než co by ochrana proti dešti. Zmrzlé prsty na páčkách brzd a rychlý sjezd do údolí. V polovině sjezdu přestalo pršet, později se objevilo sluníčko a do Zell am See jsem dojel suchý jako by se nahoře nechumelilo.
Epické
To slovo objevila dcera Aďa v páté třídě. Když mi ukazovala něco pro ni neskutečně zajímavého a pěkného bylo to prostě epické. Tak tedy epické dobrodružství na vrcholku Rakouska. To je nápis na tričku, několik dní po závodě stále mém nejoblíbenějším suvenýru, který si letos každý z GGUT přivezl.
Plán
účastnit se na GGUT vznikl někdy loni na podzim při stomílovce v Dalmácii. Vyprávění Ondry a zážitek Jitky, která v 2016 běžela půlku, byl dobrou inspirací. Závody přes stovku, kamenité cesty, velké převýšení, to vše už znám. Co mi chybí, než se pustím do dalších dobrodružství je zkušenost s běháním ve výškách nad 2000 m. Bude to tedy takový trénink a dovolená zároveň, plánoval jsem si. Několik dní předem si tedy užíváme s Martinou Alpy, šlapeme na kole do výšek nad 2 tis metrů a pěšky se dostaneme i do třítisícového sedla. Před závodem trochu nervozita. Balím nekonečně pomalu, ale mám dost času i na spánek. Tedy dokonalá příprava. V houfu lidí před startovní bránou se zdravím se známými. Jirka, Ondra i Honza natěšení, rozesmátá Jitka na mě chrlí vodopád slov z předstartovní nervozity. Ještě foto před startem a...
...drei zwei eins
a vybíhám v houfu čítajícím více jak dvě stovky stejných bláznů z Kaprunu. Cesta na prvních deseti km stoupá ze 700 m na 1500 m. Nahoru mi to jde dobře a připadám si jak na závodě v Čechách. Přede mnou si vypráví své zážitky dva Slováci, za sebou slyším češtinu. Na chvíli dobíhám Jirku, ten má ale vražedné tempo do kopce i v sebězích. Ještě trochu provokuji Ondru svým běžeckým nástupem po cestě do kopce, kde jiní jdou, ale pak již myslím na km před sebou a držím si své volné tempo. Ve Fusch na první občerstvovačce nabírám do kapes sušenky a gely s chutí kávy latté. Bábovku do ruky a vydávám se na nejdelší stoupání závodu. Přesná čísla po mě nechtějte stačí, že to je na nějakých dvaceti km převýšení blížící se dvou tisícovkám. To tedy doma nenatrénuješ. Jen co nastoupíme do svahu v otevřeném údolí, rozvine se nade mnou had čelovek. Půlhodinka stoupání a vidím stejnou řadu světel i pod sebou. Šlapu tedy svižně nahoru. Teče ze mě pot. Občas někoho předejdu, ale snažím se to opravdu moc nehnat.
Udýchat to je nejtěžší úkol
Začíná svítat. Trochu fouká. Ochladilo se. Podle hodinek jsme už nad dvěma tisíci metry, na vzdálenost netuším, protože hodinky v úsporném ultra modu ukazují již ušlapaný maraton. Vím, že nadsazují a vrcholek má být někde okolo 35 km, tak se řídím jen podle výšky. Na obzoru začíná krásné divadlo světla v mracích. Vypínám čelovku a vytahuji bundu. Přede mnou sněhové pole a tam někde na jeho konci lze tušit hřeben, za kterým začneme klesat. Už cesta se vztyčila jako kobra, ale místo plivance do očí se mi silou hroznýše obtočila kolem krku. Několik rychlých kroků do svahu a musím na chvilku zastavit. Dýchám jak pes na sluníčku. Každý jeden krok si vyžaduje jeden nádech a výdech což při snaze o trochu rychlejší tempo kroků dává docela slušný počet nádechů za minutu. Tempo se zpomaluje, dost lidí mě dohání, ale někteří jsou na tom i evidentně hůř jak já. Konečně jsem nahoře a vidím další sníh a skály a jezírko. Očekávaná chata s občerstvením tam bohužel není. Taky jsem si mohl tu mapu v úvodu lépe prostudovat dopředu. Tak tedy klesnu o pár metrů dolů a zase stoupání přes kameny na menší skalku.
V horách přichází déšť rychle.
Tak je to i teď. Mraky zčernají a začíná pršet. Moje první zkouška super bundy vypadá úspěšně, jen si říkám, že ty ledové kroupy, co padají z mraků by se docela dobře odrazily od všeho a mokrou stopu téměř nevidím. Několikrát v dálce dokonce zahřmí. Pěkné takhle po ránu zažít bouřku ve dvou a půl tisíci metrech. Bouřka je ale krátká a když přicházím po čtvrthodině na Glockner-haus, už prší jen trochu. Přesto se dozvídám, že z důvodu špatného počasí je závod přerušený. Doufám, že ne navždy. Na chatě už čeká několik desítek lidí a další přichází. Potkávám se s Ondrou, který bohužel končí. Jirka už je prý někde před námi. Využívám tedy přestávky, dávám kafe, doplňuji zásoby a už je opět volno a můžeme pokračovat dál v závodě.
Běhání v mracích
mně moc nejde. Aby bylo jasné, v jaké jsme výšce, jsou mraky všude okolo mě. Na další občerstvovačku je jen mírné stoupání asi 500 výškových metrů na deseti km. Dalo by se to běžet, ale to bych nesměl mít ten psí dech. Alespoň že mraky se s postupujícím ránem a sluníčkem začínají trhat. Otevírají se úžasné pohledy do údolí. Konečně se v dálce objevuje Salm Hütte, chata na konci světa, nebo alespoň na koci údolí, ze kterého se musíš dostat jen dalším výstupem po kamenech. Těžké, ale krásné. Za hřebenem cestička cik-cak dolů. Co to jde běžím nebo jdu. Připadá mi, že to moc rychle nejdu, ale jsem v pohodě, na časový limit odhaduji, mám nejmíň dvě hodiny k dobru. Občas potkávám v protisměru turisty, kteří nás povzbuzují a chválí. Sestupujeme až do 1800 m, kde je občerstvení u Luckner-haus. Dovídám se, že teď už je to jen trochu do kopce a pak dolů do Kals. Cesta je to opravdu pěkná. Pěšina trávou přes pastviny. Občas sice nějaký ten kámen, ale dalo by se i běžet. Tak jo, běžím, doháním dva německy mluvící kluky. Jeden ve five-fingers s jednou teleskopickou holí, kterou používá místo hůlek. Společně klesáme nekonečnými serpentinami mezi stromy.
Kals
už je vidět dole, je ale neskutečně hluboko pod námi. Když se dostáváme na širší lesní cestu, nemůžu se už dočkat, a tak běžím a klukům cukám dopředu. Jsou tu první chalupy a silnice, ale co to, občerstvovačka nikde. Místo odpočinku musím znovu do stráně a za chvíli vidím Kals zase pod sebou. Nakonec se ale do tohoto malého cíle dostávám. Občerstvuji se rajskou polévkou, chleba, kola, pivo z vlastních zásob. Sice mi to připadá zbytečný, ale když už jsem si je připravil tak měním ponožky. Doplňuji zásoby a vyrážím zvolna na další cestu. Procházím startovní bránou pro ty, kteří si zvolili poloviční padesátkovou trasu. Dávno již opuštěnou. Však je taky odpoledne a oni startovali ráno.
Sobotní odpoledne
Sluníčko pěkně pálí a chladivé vody říčky lákají ke koupání. Tady cesta stoupá jen pozvolna. Ideální turistická trasa pro výletníky a taky jich tu v protisměru mnoho potkávám. Odolávám pokušení sednout si na lavičku a usnout. Od Tauerhaus, kde je voda, začínám stoupat strměji. Cesta za chvíli připomíná spíš lom po odpálení hodně velké nálože. Kameny velikosti půl a několika metrů naházené v údolí. Hledám si mezi nimi cestu skokem z kamene na kámen. Tady běhat opravdu rychleji neumím a ani už to s přibývající výškou stejně nejde. Možná si už ale trochu zvykám. Doháním tři, čtyři běžce před sebou. No za běžce tu nejsme v tuhle chvíli nikdo, jen oni odpočívají po každých deseti krocích a já po stovce. Vyšplhám se na několik falešných vrcholů, než uvidím dost dobře zajištěný kříž v sedle na Kalser Tauer. Vidím přehradu, ke které jsem se kdysi s kolem nedostal. Tak konečně si ji mohu prohlédnout pěkně z výšky. Tam někde dole je občerstvení na Rudolfs-hütte. Dostat se ale až tam, trvá další dlouhou dobu. Další nekonečné přeskakování z kusu skály na další balvan. Každá hrana nakloněná jinam. Chvalořečím botám, jak drží a náznaky uklouznutí jsou opravdu vzácné. Konečně je zde občerstvení, které mi opravdu přišlo k chuti, ale nechci se tu moc zdržovat.
Hodina do limitu
Brzy bude tma, něco kolem osmé večer, za hodinu se tady zavře pomyslná brána, tak připravuji čelovku a ještě za světla vyrážím přes další „kamenolom“ dál. Na začátku ještě zahlédnu sviště okusovat plachtu u nějaké boudy a pak již pěkně prudce ze svahu znovu skáču z kamene na kámen. Vždy jen periferně zaměřím praporek značení trasy nebo turistickou značku, ošlapaný kámen nebo stopu od boty. To jsou jediná vodítka, na který kámen skočit, kam si stoupnout, asi zázrak, že jsem tam ani jednou nespadl.  U lávky přes potok už organizátoři zapálili pochodně, aby každý později, až se úplně setmí, nespadl dolů. Za lávkou cesta nebo spíš její stopa v podobě vlaječek stoupá opět kamsi nahoru. Doháním další lidi a když se konečně přehoupnu přes hřeben s naději, že to je ten poslední, otevírá se mi pohled na další údolí, ze kterého není vidět žádná další cesta ven. Vždy, když už ale nevidím cestu dál, objeví se další červená vlaječka a ukáže mi cestu kamením. Cesta na Kapruner Torl je pěkně dlouhá a poslední vrchol je opravdu chuťovka. Kupodivu s padající tmou ale postupují stále rychleji. Možná to je relativní pocit anebo si už zvykám na tu výšku nebo přestávám mít zábrany skákat nazdařbůh z kamene na kámen. Daleko před sebou vidím několik čelovek a za čtvrt hodinu je předháním. Poslední vrchol je konečně tady a já se těším, že teď už budu jenom klesat, ale chyba lávky. Pod sebou vidím neskutečně velké balvany, sníh a cestu žádnou. Raději se moc nerozmýšlím a beru to dolů kudy mě právě napadne, že by to mohlo jít. Kamenolom je tady opravdu výživný. Ještě že je tma a není vidět kam se při skocích přes balvany řítím. Na konec je tu ještě dobře 500 m dlouhé sněhové pole. Nevzpomínám si, že bych o něm z minulého roku něco slyšel. Ve sněhu jsou vyšlapané dvě koleje jak na běžkařské stopě. Celkem úspěšně se mi v nich daří jet a nespadnout. Po sněhovém poli následuje další cik cak cestička trávou a kamením. Občas přeskočíme po kamenech přes potok. Mokré boty přitom už dávno neřeším. Tady někde potkávám dalšího kluka z Čech odhodlaného dokončit za každou cenu. Prý už tu je po třetí a zatím smůla. Nalevo se začínají černat vody přehrady Mooserboden. Tam někde v dálce svítí světlo a já doufám, že to je další občerstvovačka. Zahřmí a začínají na nás padat první kapky vody. Zapínám tedy bundu a zavěšuji se kamarádovi za paty. Za chvíli leje jako z konve, padají kroupy a fučí silný vítr. Nevím, jak je to možné, ale právě v takové nepohodě na mě přichází spánková krize. Přeskakujeme několik potoků bez lávky. Zdá se mi, jako bych tu již někdy šel, jako bych to již zažil. Nesmysl z únavy a nevyspání. Dvakrát se dokonce probírám ze spánku ve stoje a musím kamaráda před sebou dobíhat o pár desítek metrů. Už vidíme hráz, ale cesta je snad díky vodě právě spadlé při bouřce ještě horší. Poslední dva potoky bez lávky brodím a doufám, že mě voda neodnese. Konečně se dostáváme ke světlu na hrázi, bohužel to je jenom auto hlídající, jestli jsme v pořádku. Jo, jsme. Nejsme sice úplně v teple a suchu, ale odhodlání nám nechybí. Přecházíme hráz, za ní tunel a druhá část hráze. Za ní jsme již u Kapruner Hochgebirgs-Stauseen. Prší už míň, a tak se sháníme po teplém jídle a pití. Beru vše. Polévku, čaj, kafe, ještě něco sníst a doplnit zásoby. Do cíle to je prý 16 km a do limitu této brány ještě víc jak hodinu. Necháváme si tedy ukázat cestu a vyrážíme dál. Snažím se běžet po cestě mezi kameny a potoky a docela to jde. Dvě, tři hodiny a musíme být v cíli, říkám si. Najednou za námi světlo a někdo volá ať počkáme. Dobíhá nás žena z horské služby a že prý dál nesmíme, že závod je pro špatné počasí ukončen. Jaké špatné počasí, divíme se. Trochu sice prší, ale nic, co bychom už ten den nezažili. Záchranářka je ale neoblomná, a tak se vracíme kilometr zpět na kontrolu.
DNF, ale spokojenost


Nedosáhnout cíle se dá různě. Dnes mám několik poprvé a zrušení závodu před jeho koncem je jedním z nich. Stejně to ale stálo za tu námahu, v dokončení si věřím, a tak si po transportu do cíle říkám i o pamětní medaili. Dostává jí celá naše skupina zastavená na přehradě. Bylo to opravdu epické.





pátek 31. března 2017

MČR 100km Plzeň 2017

Mistrovství České Republiky to je magický název pro závod už samo o sobě. Vzhledem k mým průměrným amatérským výkonům je stovka v Plzni nejspíš i jediným mistrovstvím na které se mohu podívat. Tak tedy letos po třetí proč si atmosféru mistrovství neužít. Ambice na medaile sice v plánu nemám ale byl zde alespoň můj osobní optimystický plán na čas pod 10 hodin. Natrénováno jsem sice po zimě moc neměl ale optimismus tu byl. S optimismem jsem i vyhlížel v půl šesté ráno auto s kamarády kteří mě slíbili vzít do Plzně. Robert, Pavel, Martina, všichni ostřílení rychlí ultra maratonci, vyjíždíme vstřict městu piva. Ostatně pivo, že jej budu z Plzeňského pivovaru cítit v každém z 66 okruhů mi bylo jasné už při mentální přípravě několik dní předem. Občerstvit se v Plzni sice můžete v každém 1,5km dlouhém  kole ale pivo na stolku není. Přeci jen se jedná o atletiku. Moje zásoba Birellu se zázvorem a zeleným ječmenem tedy byla na místě a všechny tři plechovky zasyčely v prvních šesti hodinách závodu.



V Plzni před startem vše již rychlé a nacvičené. WC, převlečení, tašku na lavičku k občerstvovačce, zdravím se s dalšími kamarády a je čas na start. Nastavují si na hodinkách partnera na šestkové tempo abych tak nějak viděl jak si stojím a rozbihám se na pohodu něco kolem 5:30.po par km už to je tempo lehce přes pět. “Neběžíme moc rychle? “ ptám se Lenky z Brna a když mi odpoví, že je to její první stovka, předpovídám jí že tímhle tempem a časem na maraton lepším jak ja tady vyhraje. Pochybuje sice o tom ale jak se později ukázalo měl jsem pravdu. Podle hodinek mi během půlmaratonu naskočí oproti plánovanému desetihodinovému času rezerva 20minut, že to nevydrží mi ale bylo jasné už před hranici maratonu. Ten sice ještě byl za 3:55 nohy ale tuhé a běžet moc rychle dál nechtěly. No nic, řekl jsem si že limit tentokrát nepřekonám a přepnul v hlavě na plán B dokončit v limitu 12 hodin. Zbývalo mi 8 hodin a 60km. Spousta času na jednu pracovní směnu ale po maratonu to už tak rychle nešlo.
Zastavují se na delší čas k jidlu. Čtu povzbudivé zprávy od Martiny a píšu v odpověď že čekám teď tempo spíš okolo,8 minut na km. Na cestu si ale do sluchátek pustím playlist s tempem 160. Co je taky možné dělat na stejném okruhu než meditovat při hudbě. Kolem ubíhají stále stejné kulisy. Restaurace v parku co má zavřeno, lezecký park, fotbalový stadion, nejvíc mě ale zaujalo místo kde do terčů stříleli své šípy sportovní lukostřelci. Nová a zajímavá podívaná. Také diváky nesmím opomenout pochválit za povzbuzování. Kamarád Honza přijel na kole až z Ústí, Legendárni propagátor běhu Miloš neustále chodil v protisměru a neúnavně se usmíval a tleskal. Přijel nás povzbudit i Radek s Janou. Když už pro zranění nemohl běžet sám na vítězství alespoň povzbuzoval a nabízel pomoc. A tak kroužím dál na okruhu který na hodinkách v záznamu trasy připomíná srdce. Jak trefné pro tuto srdeční záležitost. Bez srdce by to vydržet ani nešlo a tak běžím své kolečko. Sice stále pomaleji ale běžím. Zastavuji jen u stolku s občerstvením nebo své tašky. Na 70km když odhaduji čas do cíle nevypadá to právě moc že by vyšel plán B. Tímhle tempem mi to vychází ještě na hodně dlouho. Je třeba zrychlit. Beru vše co mám sebou na povzbuzení, rychlý gel, kofein, písničky plné energie vzpomínek a opravdu zrychluji. Další desítka skoro za hodinu je za mnou. Když konečně počet zbývajících okruhů klesne na jednociferné číslo je cíl již na dosah. Je to sice ještě patnáct km ale stihnu to včas. Slunce se při každém dalším kole víc blíží k obzoru až připraví tu nádhernout červenou kulisu pro moji fotografii. Ještě několik kol píšu do sms a je tu cil. Časoměřiči si berou můj čip. Je to poslední zaměřený čas čipem. Jsem šťastný že už to mám za sebou.


Nohy dobrý. Tentokrát žádné křeče, jen jeden otlačený nehet. Asi ten z přebytečných co nedávno dorostl. Říkám si že tenhle typ závodu už pro mě není, že raději budu běhat v přírodě. Také si hned další den domlouvám registraci na vysokohorský ultratrail GGUT a a ještě skalnatěší Pirin. Čas ale vše hojí a to nepříjemné se zapomíná nejrychleji.  Dnes, pět dní po Plzni, už vím že se sem vrátím. Je to lákavé. Je to mystické. Je to rychlá stovka a je to mistrovství ČR.