100 mil po Istrii

100 miles of Istria

Tak jako mnohá jiná rozhodnutí přihlásit se na nějaký závod, padlo to moje ještě v euforii po Pražské stovce. Tri roky jsem přeci o Istrii slyšel všude kolem sebe. Kde kdo tam již byl, mnozí i vícekrát, a chvála na ultratrail napříč Istrií se ke mně šířila ze všech stran. Navíc na začátku je vždy startovné nejnižší a termín nejvzdálenější, výhody čehož ani nemusím rozebírat. Prostě strach vás přejde jen, co si přečtěte, že limit na stokilovku je 48 hodin. Samozřejmě mé trochu zatrnulo nad informací o délce větší jak 170km a převýšení blízko Himálajským osmitisícovkám. Kdo by se ale vlka bal, ostatně ani vlci ani medvědí zde nehrozí. Větší obavy jsem mel spíše z kamení na cestě. Představoval jsem si něco jako cestu na Klíč v Lužických jen trochu víc pohyblivou. Předseda Martin to velice trefně popsal jako teren mezi pražci a kolejemi, pro moje uklidnění ale hned dodal, že to vlastně takový lázeňský pobyt na při mořském povětří. Prostě rekreace, na kterou sice mladší 20 let smí jen s doprovodem, zato jak se i potvrdilo si u moře vyléčím průduškový kašel. Na cestu jsem se spojil do party s Katkou, kterou loni zle zastihlo na Istrii deštivé a chladné počasí a s Honzou, který ač zatím bez dokončené stomílovky nevynechal ani jeden ze tří předchozích ročníků. Plánuji, že se při závodě ve svém tempu dvě noci nevyspím a tak se snažím něco nahnat v týdnu předem. Je fakt, že z obtíží spojených s dlouhým během jako únava a bolesti nohou, otlaćeniny, slezlé nehty, puchýře, žaludek na vodě, bloudění, nesvítící čelovka, zapomenuté kalhoty a co vše mě ještě může jen potkat. Vše se mi nějak daří stále lépe překonávat jen ta ospalost s tou bojuji stále. Jsi-li ospalý přidej, radí zkušení, jak ale přidat když je člověk rád že se vůbec pohybuje? No nic, zanechme teorie a jak to tedy šlo na Istrii. D Umagu přijíždíme v plánovaném čase, asi dvě hodiny před odjezdem autobusů na start. Veliký bílý stan slouží jako Expo a zároveň výdej startovních čísel. Stoupám si do řady k prezentaci a hned je vidět výhoda stomílovkařů když někdo z organizátorů, všichni tu chodí v modrých tričkách, vybízí ty co jdou na 100 mil ať předběhnou v řadě dopředu. Nejprve je třeba předvést povinnou výbavu, poté teprve dostávám číslo, kartičku s profilem trati, další dvě samolepky s číslem na vaky s věcmi a klasickou taštičku s reklamními letáky. Samozřejmě také pěkné modrobílé sportovní tričku s logem závodu a co jsem ani v instrukcích nepostřehl, každý přihlášený na 100 mil dostává také slušivé bílé kompresní návleky na lýtka. Skvělé že již mám černé a znám svoji velikost. Poberu tedy vše do náruče a jdu se převléknout do zadní části stanu. Při studiu propozic doma mi dělalo trochu potíž pochopit systém dvou vaků. Menší igelitka slouží na odložení drobností od startu a velký pytel bude dopraven na 90km do Buzetu. Ukládám do něj vše co mám včetně dvou plechovek piva. Počítám že se bude na občerstvení hodit a o vychlazení se postará chladná noc. Do odjezdu zbývá hodinka času, zvažuji zda si doprát nějaké jídlo v restauraci ale nakonec dáváme v naší české skupince jen kávu. Netrvá to dlouho a je čas nastoupit do autobusů. Přijíždí luxusní a hned čtyři s řidiči v bílých košilích. Cesta do místa startu by neměla bát dlouhá ale díky členitosti poloostrova trvá více než hodinu.

Konečně jsme v Labinu, místě startu a vystupujeme přímo v historickém centru města. Prchám k jedné ze dvou plastových budek dříve než se před nimi vytvoří dlouhá fronta. Moderátor vítá účastníky, představuje favority startovního pole, hudba nás nabuzuje a nechybí ani bohaté občerstvení. Pizza a veganské i masové obložené chleby a jiné dobroty a pití. Prostě skvělý servis před závodem jaký zatím nikde nepamatuju. Fotím si čelo elity před startovní bránou a zařazuji se do zadní části houfu necelých tří stovek běžců. Přesně ve čtyři hodiny odpoledne je odstartováno. V davu cupitám do kopce úzkými uličkami za chvíli se stoupání ale zlomí a sbíháme úzkou pěšinou mezi zelení dolů k moři. Pohoda pobřeží, sluníčka na Jadranu, lodě na moři a teplo přes 20 stupňů. Na duben nádherný počasí, pro mě až moc teplé. Pohoda rovné cesty po asfaltu ale netrvá dlouho. Na pátém km začíná stoupání kde všichni kolem přechází do chůze. Popobíhám jak mile se cesta trochu narovná. Překonáváme první hřeben, otevírají se výhledy na moře a taky na komín v údolí. Po kamenité cestě dolů mi to nijak rychle neběží. U plotu hřiště seká trávu chlápek s motorovou kosou jako by nestihl včas připravit cestu pro běžce, ale to je jen moje fantazie. Když jej obíháme sekačka stojí. Za chvíli jsme v přístavu Plomin Luka a ve svahu nahoře je slyšet hlasité povzbuzování od první občerstvovačky. Šplhám vzhůru kozí stezkou mezi kameny a vysokou trávou. Několikrát i zastavuji abych uvolnil cestu rychlejším. Konečně jsme u občerstvení v Plominu. Stolky s ovocem, pitím a tvarohovým závinem stojí na terase místní kavárny dopřávám si tedy jako ve správné kavárně dvě kávy a sladké pečivo než vyrazím do dalšího stoupání. Než dosáhnu vrcholu stoupání zapadá slunce a je třeba zapnout čelovku. Dlouho se světlem otálím a tak když rozsvítím čelovku Petzl s automatickou regulací svítivosti, připadám si rázem že vidím skoro jak za bílého dne. Díky Adame. (konec reklamy J)

Podle profilu vím že stoupání bude teď pokračovat až k nejvyššímu budu trasy do nějakých 1500m. Nad 1000 m to už pěkně fouká studeným větrem. Přes velké i malé kameny skáču dál. Přede mnou i za mnou had čelovek. Na 32km je kontrola Bodaj. Hoří zde vatra, rozlévá se cola a nabízí sýr, slanina, chleba. Cesta chvíli klesá a já si pochvaluji jak dobře se mi s dobrým světlem běží lesem. Kamení je tu méně a tak roztahuji ruce a letím dolů jako pták. Předbíhám plno lidí a zastavuji až u osvětleného stanu na kontrole v Plominu.

Občerstvení mi přijde opravdu k chuti. Je něco kolem půlnoci a cesta opět stoupá nejprve širokou cestou lesem a pak i kozí stezkou. Nakonec je tu opět vrchol, přelézání přes kameny ale taky minipevnost na vrcholu Vojak.

Před Trstenikem se pomalu rozednívá a mě začíná předbíhat jeden rychlý běžec za druhým. Je to čelo skupiny která se vydala o půlnoci na trasu 110km. Ranní sluníčko konečně vykukuje a já si na cestě mezi dvěma kolejema v trávě připadám ohromně uvolněně.

Do velké občerstvovačky v Buzetu na 90km dobíhám klusem i když ostatní kolem už chodí. Vše je umístěno do velké sportovní haly. Hned na kraji mi strčí do ruky můj velký pytel, o kousek je možné dát si k jídlu těstoviny, guláš a jiné. Moc si s obsluhou sice nerozumím ale nakonec se mi dostane husté bramborové polívky která mě plně uspokojí. Ještě chleba, slaninu a moje pivo. Všichni zde přezouvají nebo alespoň mění ponožky před další cestou. Někteří podřimují. Vzpomínám na rady, že hned za Buzetem přijdou brody přes potok a suché ponožky beru sebou jen do batohu na záda. Vysypu kamení z bot a vyrážím na další cestu. Je jedenáct hodin před polednem a sluníčko pěkně hřeje. Zkouším několikrát klus ale pak ale i když je cesta rovná, na sluníčku se mi běžet nechce. Cestou do pevnosti Hum skutečně překonám několik brodů. Dlouho ale nepršelo a většinou se tedy dají přeskákat po kamenech suchou botou. Nohy si ale nakonec stejně namočím když se mi nechce obcházet široké místo potoka bez kamení. Hum mě překvapí svojí historickou krásou. Stoly s občerstvením jsou zde přímo v jedné z kamenných místností. Jako vždy doplňuji vodu do vaku a lahve, sním dva tvarohové záviny a trochu slaniny s chlebem a sýrem.

Cesta dolů od Humu je samý kámen co pěkně tlačí do chodidel, postupuju pomalu i z kopce, začíná odpolední krize. Na jednom pěkném travnatém místě se tedy uložím a jen zavřu oči spím. Jen okrajem mysli vnímám chodce kteří mě dohání a pokud to jde kývám na ně že jsem v pohodě. Stačila opravdu jen půlhodinka a můžu osvěžený vyrazit na další cestu. Před špičatým kopcem s pevností Oprtalj mám dobrou chvilku. Běžím z kopce i po rovině svým šestkovým tempem a zpomalím až ve stoupání po dlouhém kameném schodišti v Oprtalju.

Spousta úzkých kamených uliček zde má neopakovatelné kouzlo. Terasa s výhledem do kraje je lákadlem ale stále mi to ještě běží. Jsem na 140km, za hodinu, dvě se setmí a tak spěchám dál. Než se zde občerstvím je tma. Rozsvěcuji podruhé čelovku a optimisticky píšu kamarádům že bych mohl být po půlnoci v cíli. Mohl bych tam být kdyby… Tyhle odhady většinou nevychází. Kopce zde už sice nejsou nijak velké ale cesta je stále stejně hrbolatá. Dohání mě skupinka běžců a tak se chytám a pět km do Grožnjanu dorážíme společně. Rychlý pohyb mě drží v bdělosti ale jakmile dojdu na občerstvovačku neodolám a jdu si sednout na křeslo vedle piána ve vedlejší místnosti. Okamžitě spím v sedě, někdo odchází a přehodí přes mě svojí deku. Snad pro to příjemné teplo zde vydržím snad půl druhé hodiny. Když se proberu spíše zimou a nepohodlím než osvěžený spánkem ukazují hodinky půl hodiny po půlnoci. Musím vstát nebo se už nerozhýbám. Občerstvení Grožnaj je na 150km a zbývá tedy už jen půlmaratonek. Navíc cesta má převážně klesat, tedy do toho. Chytám se staršího Itala který v tu chvíli také vyráží na cestu. Šlape jak rychlochodec že musím vždy kousek popoběhnout abych jeho tempu stačil. Vím ale že motivace se mi vyplatí urazit tu vzdálenost co nejrychleji.

Zkouším navázat hovor ale každy mluvíme tak stejně špatně anglicky že se domluvíme jen málo. Za necelé dvě hodiny jsme společně v Buje, posledním městském občerstvení které se nachází v něčem jako nádvoří před kinem. Teď v noci je zde divně mrtvo. Dlouho se nezdržíme a společně s Italem vyrazíme na posledních 13km. Teď už je to cesta opravdu v rovině kolem kanálů. V půlce cesty je ještě auto s poslední možností nabrat vodu. Jak vidí Čecha už podruhé mi automaticky nabízí pivo. Neodmítám a stjně jako v Dánsku dávám k dobrému moudro No beer, no power. V dálce už jsou vidět světla Umagu, blíží se sice pomalu a nezaditelně. Na začátku města organizátoři instalují další navigační praporky, asi tu někdo bloudil a v tuto hodinu kdy i já motám nohama jsem vděčný za cestu vyznačenou k cíli. Běžím posledních několik stovek metrů k cílové bráně kde mě i v tuto hodinu mezi půlnocí a svítáním vítá několik organizátorů. Dostávám medaili a odcházím jako šťastný finišer do stanu s občerstvením.

Posedávám, padá mi hlava, piju, jím, dávám si teplo sprchu. Pomalu se rozednívá, otevírá se první kavárny. V cíli je již i Katka a tak společně jdeme na kafe a přečkat čas do desáté hodiny kdy dorazí Honza s autem. Musí na nás být směšný pohled jak nám u stolku v kavárně padá hlava. Když se směji že katka si neustále z blízka prohlíží vzorek na svém levém rukávu potvrdí mi ona že ja vypadám úplně stejně. Prostě pěkné ráno po druhé probdělé noci ale co to je proti pocitu z druhé stomílovky. Stálo to za to abylo to moc moc super. Kdo jste tam ještě nebyl jeďte na Istrii.

 více fotografií je zde

Jarním Šluknovskem 2016

Téhle stovce budu v paměti říkat džínová. Jak tak hřeším na zkušenosti a bylím na poslední chvíli, letos to bylo již opravdu ve spěchu. Už cestou na start v Krupce si uvědomuji co vše jsem zapoměl doma. Tak tedy jen pro poučeni na příště doma zůstaly energeticke oříškove tyčinky, čokolads na povzbuzeni a mikinu z Jutu tu jsem ani nenašel :-) což bez to bych se i obešel. Chyběly i baterky do gpsky. Kolikrat jsem si na ně vzpoměl když jsem hledal správnou cestu. Co mě ale rozhodilo při převlékání na startu nejvíc byla absence běžeckých elasťáků. No co se dá dělat, poběžíš v džínách. Do Krupky jsem přijel s velkým předstihem 2,5hod hned s prvni partou pražaků vedenou Olafem. Alespoň byl čas na dvě předstartovni piva a bagetovou večeři. V malé místnůstce sportovniho arealu se pomalu sešla před šedasát stovkařu. Ve 21h startujeme jak jinak když už jsme v Krupce než kolem lanovky na Komárku. Pekelnej kopec ale chválím si že narozdíl od podzimu předloni, teď tu díky zimě chybí vysoká tráva. Z Komáří Vížky pokračujeme hřebenovkou. Drobně prší, krávy za ohradníkem bučí překvapeny nezvykle velkými světluškami a blátíčko na pastvinách se začína kamarádit s mejma botama i kalhotama až po kolena :-) To když neplánovaně několikrát skončí noha s mlasnutím v mazlavém mokrém nadělení až nad kotník. Zase tak moc to ale neklouže, dá se najít jistá cesta a nescháži ani síly. Chvíli blátivou cestu lloukou vystřída i asfalt nebo pevnější cesta a tak běžim dokud to jde. Alespoň naženu nějaký čas, říkám si, alespoň něco naženu. Mlha a tma jak to znám nejde moc dohromady s mojí slabou čelovkou. Navíc baterky slábnou. I já mám po dvaceti km trochu labší chvilku kdy se mi zrovna nechce běžet rychle přes kameny a kořeny.

Letos je velá část trasy Šluknovska na německé straně a z pochopitelných důvodů tedy není tolik kontrol v hospodách jako na nedávných ledopádech. První a poslední útulnou restauraci s kontrolou si tedy užívám na 30km v Hřebenové boudě pod Sněžníkem. Májí přímo královskou česnečku. Jedna miska polévka a drhá vrchovatá sýru, šunky a opečených kostiček chleba. Vyměňuji baterie v čelovce a tak Na Šněžník i divočejší cestou dolů to jde přeci jen rychleji. Další kontrola je v Děčíně, nádraží Dolní Žleb. Tady jsou ty slavné sladké věnečky. Tedy poslední tři, je o ně zjevně zájem. Neodolám věnečku ani prvnímu lahváči s velikonoční etiketou, energii je třeba přeci doplňovat, čeká nás přeci výstup na Grosser a ten už od názvu slibuje něco velkého. Zpočátku kličkuje cesta nahoru lesem po asfaltu. Trochu kličkuji taky jak se mi před ránem zavírají oči. Dohání mě zezadu kolega a nabízí záchrannou čokoládu. Na hranicích už je denní světlo a tak vytahuji foťak abych ten okamžik zaznamenal. O kus vejš na vyhlídce Zschirnstein jsou prý krásné výhledy, teď je tu ale jen mlíko. Skvělé počasí pro osoby trpící závratí protože jinak tu sklaní stěna spadá hluboko dolů. No ona vlastně spadá dolů i teď, jen to není vidět. O kousek dál je další kontrola na vyhlídce Kohlbornstein. Před lety jsem tyto skály viděl z protější strany Labe a přišly mi úžasné jak obrovská skalní deska. Stačí seběhnout lesem dolů, ale je to pěkná dálka než se objeví řeka, přívoz a Bad Schandau.

 Kontrola je na nádraží opět s bufetovou lavičkou. Dostávám druhý díl itineráře, tak už jen pade. Jsem v pomyslné půlce za 12,5 hod a ještě netuším že za stejný čas budu i v cíli. Na této straně jsem ještě nikdy nebyl a tak se těším na skály národního parku. Stojí to opravdu za tu námahu vyšlapat všechny schodu na stolovou horu Lillensten. Mlha je již pryč a otvírají se výhledy do kraje. Taky začíná být tepleji. Odkládám nepromokavou bundu a až do Kurort Rathen se mi běží moc pěkně. Přívoz tady převáží právě další stovku německých turistů chtivých návštěvy sklal Bastei s nádherným kameným mostem a vyhlídkami. Spousta schodů nehoru a dolů se opakuje i na další cestě přes Schvedenlocher, Hockstein, Walfzdorf.Někde uprostřed byla i příjemná kontrola s dalším lahváčem. Rychle se to napíše ale byl to celý den ve skalách. Za posledních paprscích slunce dobíhám na poslední čipovou kontrolu před cílem v Gossdorfu. Skupinka pohybující se do té doby kolem mě zde končí, běželi jen třicítku. Sám se tedy vydávám na poslední dvacku do cíle. Kolem železnice a říčky se cesta nekonečně krpoutí 5km do Mittendorfu. Jsem zde trochu zmatený a nejistý když cesta pokračuje po hlavní silnici. Je tma, daleko široko nikdo ze stovkařů. Nasazuji tedy sluchátka a indiánským během pokračuji dál k české hranici u Wachbergu. Zbývá překonat kopec s lesem po Zlodějské cestě a je tu koupaliště v Mikulášovicích a za chvíli tělocvična s cílem. No nebylo to hned, těch posledních dvacet km mi zabralo dobře přes čtyři hodiny. Jsem ale v cíli a tahle stovka stála pro svoji přírodní krásu za tu námahu. Díky kluci, hezky jste to naplánovali i zorganizovali. Jarní Šluknovskou prostě opět nezklamalo.

Ještě víc fotek z akce je  na: http://pif08.rajce.idnes.cz/Jarnim_Sluknovskem_2016

56. Brtnické Ledopády

Týden po Ledopádové stovce uběhl jak voda z tajícího ledu a tak rychle kouknout do mapy a zapsat si co vše zajímavého jsem tam zažil, viděl a kam by se bylo dobré vrátit v klidu. Letos vyšlo zdraví i počasí, cesta do Mikulášovic i pracovní volno a tak v pátek večer stojím ve frontě na registraci ve tělocvičně v Mikulášovicích a přemýšlím co vše z nabitého těžkého batohu nechám na místě abych mě běh co nejlehčí. Odkládám silnější "goretexku" značky BoBo, vysoké návleky na nohy do hlubokého sněhu, hůlky a nakonec i kameru a teplé palčáky. Nebe je jasné a teplota kolem nuly, déšť se čeká až v sobotu večer. To přeci už budu dávno v cíli. No kdybych tak tušil že to bude jinak.
Ve 21:30 Olaf odpočítává a početný balík stovkařů se rozbíhá z kopce přes Mikulášovice. Začátek není moc kopcovitý jak někdo na 50km poznamenal nejspíš aby to neodradilo hned na začátku prvostovkaře. První lesní cesta, trochu ledu znamená pomalejší cestu. Do nesmeků se mi ale zatím nechce obouvat. Vždy se najde méně kluzká schůdná cesta na kraji nebo uprostřed cesty. První kopec Severák, který zdoláváme neznamená prudké stoupání a tak k čipové kontrole na 6km vedle hospody U Oty.

Za tmy toho moc vidět není ale několik pěkných záhybů cesty kolem skal tu je, však taky probíháme Národním parkem České Švýcarsko. Hadí průsmyk, Černá brána, Vosí vrch, Kramářův kámen, to vše jen ve tmě míjíme. Tady někde vychází měsíc. Nejdřív to vypadá jako kontrola před námi na mopci kde se shluklo několik čelovek než pochopím svojí noční vidinu správně jako Měsíční světlo. Na Tokáni se trasa křižuje do osmičky, jsme na 20km a stále se více méně držíme dobré cesty. 25km a kontrola v restauraci Na konci světa v Rynalticích nabízí první polévku. Ochutnávám gulášovku i vývar, obojí výborné na další cestu která začíná být víc mokřejší jak procházíme Pavlíniným údolím ke Staré pile. Vidím sice jen občas kus skály ale je teprve po půlnoci. Mlýn nevidím a brzy procházíme Studeným. Začíná první prudší stoupání na rozhlednu Studenec. Tady někde se ztrácím Honzovi a Tomášovi a nakonec i cestě samotné. Světla čelovek mizí ve tmě přede mnou i za mnou, vypadá to že nevím jak dál jenom že kontrole je na rozhledně na vrcholku kopce. Mezi stromy občas zasvítí Měsíc, nebo to je světlo rozhledny? Kašlu na cestu a mířím přímo nahoru za světlem. Ukazuje se že to není ani měsíc ani rozhledna, zato další zbloudilý stovkař z Polska. Nemá sice signál GPSky ale společně správný směr nakonec najdeme a za chvíli jsme na prudkém zledovatělém stoupání k rozhledně. Ještě vyšlapat kovové úzké schodiště a jsem na rozhledně. První větší kopec stovky je za mnou a následují další. Zlatý vrch kde vrchol těsně míjíme a za ním poprvé vídím skalní varhany tak dobře známé z pohádek a učebnic zš. Mžourám sice do tmy ale moc víc než temné obrysy vidět není možné. Tak snad někdy jindy. Na Pustý zámek 35 km, je už třeba se vyškrábat a začíná to to i pěkně foukat. Měním baterie v čelovce a již zase sám postupuji dolů k silnici. Jsme ale na akci plné kopců a tak žádné loudání údolím ale cesta silnici kříží a pokračuje na druhou stranu na vrchol Středního vrchu 39km, k další kontrole, jinak místu pěkného rozhledu na všechny strany. Jsou to sice jen dva km stoupání ale dávají mi pěkně zabrat. Také startovní pole je tady pěkně roztrhané. O pár km dál pod Ovčáckým vrchem  mám pocit že jsem se opět ztratil. Podle itineráře má cesta vést přes vrchol. Nějaký kopec mám po levé ruce, ale až signám GPSky kterou konečně poprvé zapínám mi ukazuje kam jít. Ovčácký vrch je jeden velký kamen na druhém bez kloudné cesty nahoru i dolů, ale právě i takové jsou kontroly na stovkávch. Pomalu jej přelézám a jsem rád že tu není půl metru sněhu ale jen kluzké listí. Pod kopce ostatně čeká další hospoda s čipovou kontrolou na metě marathonu 42km, koupaliště Horní Prask. Příjemné místo, příjemný provozní bistra, polévka, pivo, teplá kamna. Na chvíli zavírám oči v sedě na židli. V televizi běží country písničky, lidé přichází a odchází. Budím se až s příchodem Petra s Jarom. Takovou dvojici známých si nemohu nechat ujít a tak se k nim přidávám na další cestu. Venku je ještě tma ale co nevidět se bude rozednívat jen co vystoupáme na Šenovský vrch. Přes Kamený Šenov procházíme již za světla a v dálce před námi se tyčí několik kopců. Hádáme který z nich je náš další cíl. Zámecký vrch s rozhlednou která je vlastně hradní věží nabízí pěkný rozhled.

Pod námi je vidět Česká Kamenice přes kterou musíme projít. Tak tady jsem ještě taky nebyl, konstatuji na starém náměstí s pěknou architekturou měšťanských domů. Pár km musíme po silnici za kterou nás ale již čekají další skály Svinského dolu. Skály zde ale jsou spíš pro horolezce a tak mimo pár schodů a překonání kratšího svahu vše obdivujeme spíš zdola. Pro milovníky opevnění historie 2. sv. války je za Svinským dolem k vidění muzeum s několika řopíky. Pokračuje dál a přes vrcholky obcházíme Ferdinandovu soutěsku, další krásné místo plné skal a schodů za Dolským mlýnem vzhůru, vždyť taky je třeba vystoupat do Vysoké Lípy. Je ale na co se těšit. Bude skoro poledne a čeká nás tam další kontrola v Hospodě U nás, polévka a krátký odpočinek. Zdržujeme se tady opravdu jen krátce na polévku a pivo, protože se chceme s klukama chytit rychlejší skupinky před námi. Dalším vrcholem je Šauštejn, porádní skalní vyhlídka na kterou je třeba vylézt po řadě žebříků. Začíná ale část kterou bych při Ledopádech označil za pro mě nejkrásnější. Jetřichovické stěny - Pohovka, Marina skála,Vileminina stěna s vyhlídkou. Další stovky schodů a krásných výhledů.

Sestupujeme ze skal dolů ale není to jen klesání. Když zjišťuji že jsme podle rozpisu teprve na 73km znovu v křížení trasy naší pomyslné osmičky a v další restauraci a kontrole  Na Tokáni není to moc povzbudivé. Hospoda je plná a vypadá to že na polévku se bude dlouho čekat. Dávám tedy místo ní tekutý chleba, kofolu leju do vaku a spěchám za Jarom a Petrem aby mi neutekli. Začínám už trochu ztrácet rychlost, světlo také dlouho nebude a konečně je před námi část s údolím před Brtníky s Ledopády. Nevím už ani kde jsem se ztratil ale nejspíš v prvním stoupání už šlapu najednou zase sám. Znejistím a hledání cesty mě ještě víc zdržuje. Pomalu zdolávám Úzké schody, Kinského vyhlídku, Kyjovský hrádek přestože má být jen o 600m dál je nekonečně daleko. Nesnažím se už nikoho dohnat, usedám na lavičku, měním ponožky, připravuji čelovku na další noc, žvýkám Jurkovy čokokuličky a odhaduji zda na Turistický most stíhám dojít ještě za světla. U jeskyně víl je již trochu šero a liduprázno. O to víc tajemně působí zapálené svíčky uvnitř.

Cesta k Turistickému mostu začíná být pěkně kluzká. Začíná se nejspíš ochlazovat a běh po černém asfaltu vyjetých kolejí mezi sněhem se mi málem nevyplatí protože to není asfalt ale čistý led jak sklo. Konečně jsem na tajné kontrole a občerstvovačce. Nespěchá, dávám si pivo, pak ještě jedno, rum, párek tenky i silný, oplatku...

Nemůžu tu ale čekat věčně, sice nevím přesně kudy ale nějak už se doptám kudy na Brtnický hrádek, Oponu, Varhany, Velký sloup. Ledu je sice méně než to znám před dvěmi roky ale i tak jsou to za tmy kouzelná místa. Hledám cestu na Vlčí horu a rozhlednu, trochu bloudím v lese, ale nakonec káčko s fixou nalézám kousek od rozhledny. Pěkně to tu fouká a tak spěchám do teplá na poslední kontrolu v hospodě. Tři km se zdají bát delší a delší, navíc začíná drobně pršet. Konečně jsem v teple, futruji se polévkou a dalším pivem, na chvíli zavírám oči i když se mi kupodivu moc spát nechce hned zabírám a budím se až s příchodem Libora. Je to zkušený orienťák  a mě to už moc nemyslí, domlouvám tedy společný postup do 13km vzdáleného cíle přes vrchol Volský kámen. To že nám to bude trvat přes 3 hodiny nás předem ani nenapadne. Drobný déšť se mění v trvalý proud hnaný větrem do obličeje. Už bychom měli vidět cíl, ale místo do hospody Svatý Hubert dorazíme kamsi do polí a jen těsně nemineme značku začátku obce Mikulášovice. Tenké oblečení a únava začíná být i pro mě docela na hraně. Je to tak že tam kde je cíl vychází přesně i síly. Byla to dlouhá cesta přes 27 hodin ale sláva dílu které se podařilo dokončit. Nechce se mi věřit že je už půl druhé v noci. Dávám rychle grog, pivo a skvělou dršťkovou, naštěstí polévku a né nakládačku. Ta se koná až venku cestou z hospody do tělocvičny. Déšť se proměnil ve sněhovou vánici a běžet pro zahřání je životní nutnost. Pak už jen shodit mokré oblečení, zabalit se do spacáku a probudit se do bílého dne. 

Budiž sláva a ještě mnoho ročníků Brtnických Ledopádů, stejně jako poděkován všem kdo za akcí stojí a vše skvěle připravili a zorganizovali.

22. Pražská stovka

Pražská stovka 2015

Skóre vyrovnáno na 2:2 

Tak nějak jsem si zvykl a nastavil si to v hlavě, na akcích typu P100. Při mojí rychlosti nejde o umístěni jako spíš o dokončení, užití si cesty, přírody a setkání známých. Ta letošní byla moje čtvrtá v řadě a druhá dokončená. Tolik k objasnění úvodního skóre, které si náhodou sedne přesně i s pořadovou číslovkou 22. ročníku této již tradiční akce na závěr roku.   

Každá obdobná akce je pro mě zapamatovatelná nějakým svým hlavním zážitkem, charakterem nebo počasím. Na tu letošní budu jistě vzpomínat nejen já ale bude se o ní mluvit jako o té s krásným počasím a rychlou tratí. Rychlou samozřejmě pro každého jinak. Se svými 25 hodinami a ztrátou více jak 10 hodin na vítězného Radka by diváci těžko mluvili o rychlosti. 

 Však taky se mnozí náhodní chodci, jsko třeba jeden pán v Radotíně podiveně ptal. "To ještě pořád běžíte tu stovku?" No jo, běžíme. A taky jsme si to letos užívali. Prudké výstupy se nám odměňovaly krásně běhatelnými, svažujícími se cestičkami. Žádné nekonečné blátivé cesty. Když už nějaká kaluž byla, dala se snadno obejít. Od začatku do konce to prostě šlo vše bez větších obtíži zdolat i bez hůlek, které jsem se na poslední chvíli rozhodl nechal v batohu v Berouně.

Cestou jsem sice stále sýčkoval a čekal nějakou zradu, nějakou pěknou typickou Olafovinu na závěr. Něco kde i Mirek Dušín by poslal Olafa k šípku. Bažina ani horolezecký terén, blátivá skluzavka ani strašidelný les, nic z toho se nakonec nekonalo. Nebudu popisovat cestu kudy trasa vedla, to přenechám jiným jistě zdařilým pisatelům. Stačí když zmíním že noc byla krásně jasná, plná hvězd nad hlavou a světel vesniček dole. Při svítání se v údolích okolo Berounky válela nádherná mlha jak vata ze které vykukovaly vrcholky okolních kopců. Sobotní den svítilo sluníčko jak na objednávku a ještě odpoledne pěkně nasvítilo skálu nad Svatým Jánem aby nám pak cestou lesem zahrálo na západní obloze kouzelné rudé divadlo.

Na konci jsem sice jak se dalo čekat bojoval s únavou hlavně uspávací. Nohy by běžely a nic vyjímečně nebolelo ale hlava by se nejraději uložila k spánku. Nakonec ale dobrý. Na celé té cestě jsem uklouznul jen jednou u trnkového keře na 10km v seběhu uzkou cestičkou. Tak trochu tajně jsem si přál zvládnout to ještě před půlnocí, nakonec ale o půl jedné také ještě prima čas na 130km a přes 5000 m převýšení. Tak tedy sláva 22. Pražské stovce a těšme se na tu příští. To ale už bude jistě zase drsárna, jak slibuje Olaf který je ve stavění zajímavých tratí opravdový mistr.

1. SUM 2015

První Strom podruhé a jistě ne naposledy.
Jen co se otevřela registrace na letošní SUM 2015, nebo taky STROM, neboli strom ultra maraton, ani jsem nekoukal kdy to je a už jsem se hlásil abych byl první. Zkušenost mi prostě radí, že když něco organizuje Dušan tak to rozhodně stojí za pozornost. Krásné cesty okolo Vlastibořic znám již od prvního půlmaratonu okolo Vlasti. Sice víceméně spíš silničního běhu ale se skvělou atmosferou a setkáváním běžeckých přátel známých často hlavně prostřednictvím internetu. Stromový ultramaraton zašel ještě dál, či spíš blíž do přírody. Už od nultého ročníku před rokem, kdy jsme spíš testovali možnosti. Letošní vylepšená trasa slibovala ještě víc terénu, ještě víc přírody a ještě víc bezva běhání.

Brzy ráno v sobotu 17. října tedy sedám do auta a vyjíždím směr Podještědí. Cestou ještě nakládám a seznamuji se s Michalem, pro mě do této doby neznámé podoby protože na dailymile je pod profilovkou něžného akvarelu dívky. Vlastibořice nás vítají podzimní mlhou a v sále místního kulturního stánku již usmívající se Dušan podává ruku na pozdrav se startovním číslem. Jsem nadšený jedničkou na startovním čísle. Můžu si připaat jak hvězda která zavítala na velký zavod ale ambice na výhru nemám. To spíš si v klidu užít proběhnutí na 50km cestě. Vybíháme sice ve skromném hloučku necelé třicítky účastníků, ale na první ročník ultramaratonu slušná účast.  Hned za na prvním km nás po hlavách hladí první stromy, staré vrby. Zatímco se vpředu rychle vzdaluje několik rychlíků usilujících o pozice na bedně ještě před Sychrovským zámkem se vytváří naše menší skupinka pohodářů. Stromy zámeckého parku sice tentokrát míjíme za zdí, zato na 5km si užíváme barev listí aleje Rohanka. Přeběhneme nad rychlostní silnicí a už jsou tu Paceřice s pěti lípami a kousek dál dvojicí lip velkolistých. Těm co to ještě neznají hlásím dopředu aby nezapoměli zpomalit protože nás čeká první větší stoupání. Na 13km k mojí lítosti pouze podbíháme pod Sychrovským viaduktem. Neužijeme si tedy sice výhled z jeho koruny, ale zato můžeme obdivovat osm oblouků této technické památky z počátku druhé poloviny 19. století. Nebudu zde popisovat podrobně celou cestu. Bylo by to na dlouho. Zajímavostí a krásných stromů je na STROMU opravdu mnoho. Mohutná lípa v Trávníčáku, lípy na návsi v Hradčanech, tři lípy u sloupu sv. Jana Nepomuckého. Nedokážu už ani všechny vyjmenovat. V závěru 50km trati opět trochu závodím. Cíl je v hosponě na náměstí a místo čipů slouží zvonění na zvoneček. Není ale třeba se obávat, že by Dušan zaspal a musel se zvoněním v cíli probudit. Pozorně vítá všechny v cíli. Ultra strom je za námi. Myslím že tato podzimní ultra akce se stane krásným doplněním půlmaratonu a pro svojí zajímavou trasu přiláká mnoho a mnoho běžců toužících po pěkné přírodě a závodě v rodinné dobré organizaci. Budiš provoláno 3x zdar Dušanovi a Sokolu Vlastibořice za tento skvělý nápad.

MMM Košice 2015

Můj třetí Košický Medzinárodný Maraton Mieru. Zatím to vychází tak, že se vracím do Košic ob rok. To mi připomíná písničku z dětství ve které se zpívá "já mám koně vraný koně...když já jim dám obroku" Místní mi snad prominou, když si tímto oslím můstkem pomůžu. Návštěva v Košicích je pro mě tak trochu návrat do starých časů. Pravda, dnes už policie na Slovensku nenosí tak jako při mojí první návštěvě stejnokroje s červenými u nás předrevolučními výložkami a vyrostlo zde obchodni centrum spolu s mnoha dalšimi stavbami moderní architektury.

předstartovní kupička

Ubytování na VŠ kolejích je ale stále výlet do minulosti. Pro mě tedy příjemný, protože není od věci si připomenout jak jsem sám za studentských časů bydlel. Veselá je i samotná procedura ubytování se při které je nutné vyplnit hlásenie o pobytě a několikrát predložit občaský preukaz. Ne, nemám s tím problém, jen mě to opět pobavilo. Na školském internátě se mi podařil hned při nástupu jiný mnohem zajímavější kousek. Dostal jsem do ruky klíče s číslem 223. Dobře říkám si. Druhé patro, a už mířím ke schodišti a šlapu dvè patra nahoru.

Co mě ale překvapilo, byla čisla na dveřích začínající čtyřkou. Aha? On je asi dům ve svahu a recepce není v přízemí, ale ve druhém patře. Nevadí, říkám si a přivolávám výtah. Pokoje s dvojkou budou asi ve čtyřce. Mačkám tedy v kabině čtvrtě patro a ono nic. Jenom to cvaká a výtah nejede. Asi porucha, konstatuji suše, nakonec ale ještě zkusím zmačknout dvojku a... výtah se rozjede. Světe div se! Když otevřu dveře jvýtahu sou na chodbě všechny dveře označené dvoustovkou. To je moje patro raduju se.

Dóm sv. Alžbety

 Večer jdu ven. Košice mají v předvečer maratonu moc hezký program zapálení maratonského ohně a až do půlnoci probíhají Biele noci. Něco jako Pražské slavnosti světla. Z pokoje už ale raději jedu výtahem. Netroufám si sejít dvě patra dolů. Přestože jsem inženýr a materialista, myslim si že, je v tom schodišti nějaký háček a že bych se ocitnul kdoví kde. Mačkam přizemí, sjíždím dvě patra a ... vše je v pořadku, tady je recepce a východ. No nic, tuhle záhadu dnes nevyřeším. Asi jsem blondýna. Ve městě je plno lidí, jak v létě na Václaváku. Město žije, zahrádky před restauracemi jsou obsazené, někde hraje živá hudba, káva, pivo, prostě předmaratonská pohoda kterou je dobře si užít.

zapálení maratonského ohně

Teď ale k samotnému závodu. Pro letošní Košice jsem si stanovil na maraton plán A- super čas pod 3:10hod., plán B- zlepšit OR 3:21hod., plán C- alespoň pod 3:30hod., no a klasicky D- dobèhnout. V Košicích jsou vzhledem k desítkám proběhlých ročníků organizátoři již zkušení a vše běži bez problémů. Šatny na u plaveckeho bazenu, koridory před startem (kdo se necítil na ten svůj, podlezl stejně pásku a natlačil se dopředu. WC, sprchy, prostor pro rozbíhání, vše k pro mě bez problémů.

Od přírody jsem totiž nedočkavý a jsem před startem všude včas a bez front. Snad jen časomíra nad bráno ukazovala jen sekundy a místo minut a hodin svítily nuly. Žadný problém pro časoměřiče který vylezl na bránu a správně mířeným kopance vše opravil. V devět hodin je ostartováno a vybíháme na trať. Jen tak z hecu jsem si nastavil předem do hodinek běh maratonu za 3:00. Jen tak abych měl představu, kolik se opozdím a zároveň motivaci zrychlit. Až do 15km se mi běží dobře na tempu od 4:05 do 4:20. Závěr půlmaratonské vzdálenosti ukazují hodinky náskok na plánované tempo několik sekund. Měl by to tedy být půlmaraton za 1:30hod. Jaké je moje překvapení když časomíra ukazuje 1:33:58. Že bych udělal někde chybu? Beru to jako další záhadu Košického Matrixu a běžím dál. Ale ouha, nohy nějak tuhnou a tempo zoufale klesá v některých km až k 6:00. Cíl A se rozpouští v nedohlednu, ještě si dělám naději na plán B, ale co to?

fandí i ctihodné sestry

Soudruzi z Garminu udělali asi někde chybu a nebo jsem neměl věřit předpovědi výsledku z hodinek, který říká, že bych měl při tom jak rychlé mám treninky, zaběhnout maraton za 2:47!!! To mě vážně hlasitě den předem rozesmálo. Teď, aktuálně, hodinky ukazují, že svým tempem budu rád, když to stihnu pod čtyři hodiny. Na 30 km začína doslova boj jesli vyjde alespoň plán C, nebo si užiju pouze běh v plánu D. Tempo je bídné Předbíhá mě i Dzurinda který umí ve svém věku maraton za 3:25. Bojuji s tím nepřejít do chůze a ptám se sám sebe co se to stalo?

:-) finiš před cílem

 Co jsem udělal špatně? Tři km před cílem mobilizuju všechny síly a zrychluji alespoň na 5:20. Konečně přepínám na hodinkàch zobrazeni z odhadu výsledku na časomíru a vida. Najednou to nevypada na čtyři hodiny ale dva km před cílem mám 12 minut na to stihnout svůj dnešní maraton pod 3:30. No měli by jste mě vidět, a možná uvidíte na fotkách jak zoufale kmitám tuhými svaly abych to stihnul. Posledních 200 m fakt sprint.

na cestě domů

Probíhám cílem, když svítí na bráně 3:30:12. Ufff Se zpožděním na startu jsem to snad stihnul a svou čest si uchránil. Z sms se dozvídám že jsem celkově v pořadí 305, tedy první čtvrtina startovního pole a později z internetu zjišťuji že i můj čistý čas 3:29:59 stál za tu námahu v posledních metrech. Medajle je krásná, v cíli je Birell, jen ty moje nohy. Tak špatně se mi nechodilo ani po stomílovce v Dánsku. Budu muset ještě potrénovat na rychlejši maraton v Košicích..Příští rok to ale určitě nebude. Možná později, nebo určitě za 8 roků na 100 ročník :-) Tak tedy nashledanou zase někdy v Košicích.