čtvrtek 28. dubna 2016

100 mil po Istrii



100 miles of Istria


Tak jako mnohá jiná rozhodnutí přihlásit se na nějaký závod, padlo to moje ještě v euforii po Pražské stovce. Tri roky jsem přeci o Istrii slyšel všude kolem sebe. Kde kdo tam již byl, mnozí i vícekrát, a chvála na ultratrail napříč Istrií se ke mně šířila ze všech stran. Navíc na začátku je vždy startovné nejnižší a termín nejvzdálenější, výhody čehož ani nemusím rozebírat. Prostě strach vás přejde jen, co si přečtěte, že limit na stokilovku je 48 hodin. Samozřejmě mé trochu zatrnulo nad informací o délce větší jak 170km a převýšení blízko Himálajským osmitisícovkám. Kdo by se ale vlka bal, ostatně ani vlci ani medvědí zde nehrozí. Větší obavy jsem mel spíše z kamení na cestě. Představoval jsem si něco jako cestu na Klíč v Lužických jen trochu víc pohyblivou. Předseda Martin to velice trefně popsal jako teren mezi pražci a kolejemi, pro moje uklidnění ale hned dodal, že to vlastně takový lázeňský pobyt na při mořském povětří. Prostě rekreace, na kterou sice mladší 20 let smí jen s doprovodem, zato jak se i potvrdilo si u moře vyléčím průduškový kašel. Na cestu jsem se spojil do party s Katkou, kterou loni zle zastihlo na Istrii deštivé a chladné počasí a s Honzou, který ač zatím bez dokončené stomílovky nevynechal ani jeden ze tří předchozích ročníků. Plánuji, že se při závodě ve svém tempu dvě noci nevyspím a tak se snažím něco nahnat v týdnu předem. Je fakt, že z obtíží spojených s dlouhým během jako únava a bolesti nohou, otlaćeniny, slezlé nehty, puchýře, žaludek na vodě, bloudění, nesvítící čelovka, zapomenuté kalhoty a co vše mě ještě může jen potkat. Vše se mi nějak daří stále lépe překonávat jen ta ospalost s tou bojuji stále. Jsi-li ospalý přidej, radí zkušení, jak ale přidat když je člověk rád že se vůbec pohybuje? No nic, zanechme teorie a jak to tedy šlo na Istrii. D Umagu přijíždíme v plánovaném čase, asi dvě hodiny před odjezdem autobusů na start. Veliký bílý stan slouží jako Expo a zároveň výdej startovních čísel. Stoupám si do řady k prezentaci a hned je vidět výhoda stomílovkařů když někdo z organizátorů, všichni tu chodí v modrých tričkách, vybízí ty co jdou na 100 mil ať předběhnou v řadě dopředu. Nejprve je třeba předvést povinnou výbavu, poté teprve dostávám číslo, kartičku s profilem trati, další dvě samolepky s číslem na vaky s věcmi a klasickou taštičku s reklamními letáky. Samozřejmě také pěkné modrobílé sportovní tričku s logem závodu a co jsem ani v instrukcích nepostřehl, každý přihlášený na 100 mil dostává také slušivé bílé kompresní návleky na lýtka. Skvělé že již mám černé a znám svoji velikost. Poberu tedy vše do náruče a jdu se převléknout do zadní části stanu. Při studiu propozic doma mi dělalo trochu potíž pochopit systém dvou vaků. Menší igelitka slouží na odložení drobností od startu a velký pytel bude dopraven na 90km do Buzetu. Ukládám do něj vše co mám včetně dvou plechovek piva. Počítám že se bude na občerstvení hodit a o vychlazení se postará chladná noc. Do odjezdu zbývá hodinka času, zvažuji zda si doprát nějaké jídlo v restauraci ale nakonec dáváme v naší české skupince jen kávu. Netrvá to dlouho a je čas nastoupit do autobusů. Přijíždí luxusní a hned čtyři s řidiči v bílých košilích. Cesta do místa startu by neměla bát dlouhá ale díky členitosti poloostrova trvá více než hodinu.
Konečně jsme v Labinu, místě startu a vystupujeme přímo v historickém centru města. Prchám k jedné ze dvou plastových budek dříve než se před nimi vytvoří dlouhá fronta. Moderátor vítá účastníky, představuje favority startovního pole, hudba nás nabuzuje a nechybí ani bohaté občerstvení. Pizza a veganské i masové obložené chleby a jiné dobroty a pití. Prostě skvělý servis před závodem jaký zatím nikde nepamatuju. Fotím si čelo elity před startovní bránou a zařazuji se do zadní části houfu necelých tří stovek běžců. Přesně ve čtyři hodiny odpoledne je odstartováno. V davu cupitám do kopce úzkými uličkami za chvíli se stoupání ale zlomí a sbíháme úzkou pěšinou mezi zelení dolů k moři. Pohoda pobřeží, sluníčka na Jadranu, lodě na moři a teplo přes 20 stupňů. Na duben nádherný počasí, pro mě až moc teplé. Pohoda rovné cesty po asfaltu ale netrvá dlouho. Na pátém km začíná stoupání kde všichni kolem přechází do chůze. Popobíhám jak mile se cesta trochu narovná. Překonáváme první hřeben, otevírají se výhledy na moře a taky na komín v údolí. Po kamenité cestě dolů mi to nijak rychle neběží. U plotu hřiště seká trávu chlápek s motorovou kosou jako by nestihl včas připravit cestu pro běžce, ale to je jen moje fantazie. Když jej obíháme sekačka stojí. Za chvíli jsme v přístavu Plomin Luka a ve svahu nahoře je slyšet hlasité povzbuzování od první občerstvovačky. Šplhám vzhůru kozí stezkou mezi kameny a vysokou trávou. Několikrát i zastavuji abych uvolnil cestu rychlejším. Konečně jsme u občerstvení v Plominu. Stolky s ovocem, pitím a tvarohovým závinem stojí na terase místní kavárny dopřávám si tedy jako ve správné kavárně dvě kávy a sladké pečivo než vyrazím do dalšího stoupání. Než dosáhnu vrcholu stoupání zapadá slunce a je třeba zapnout čelovku. Dlouho se světlem otálím a tak když rozsvítím čelovku Petzl s automatickou regulací svítivosti, připadám si rázem že vidím skoro jak za bílého dne. Díky Adame. (konec reklamy J)
Podle profilu vím že stoupání bude teď pokračovat až k nejvyššímu budu trasy do nějakých 1500m. Nad 1000 m to už pěkně fouká studeným větrem. Přes velké i malé kameny skáču dál. Přede mnou i za mnou had čelovek. Na 32km je kontrola Bodaj. Hoří zde vatra, rozlévá se cola a nabízí sýr, slanina, chleba. Cesta chvíli klesá a já si pochvaluji jak dobře se mi s dobrým světlem běží lesem. Kamení je tu méně a tak roztahuji ruce a letím dolů jako pták. Předbíhám plno lidí a zastavuji až u osvětleného stanu na kontrole v Plominu.
Občerstvení mi přijde opravdu k chuti. Je něco kolem půlnoci a cesta opět stoupá nejprve širokou cestou lesem a pak i kozí stezkou. Nakonec je tu opět vrchol, přelézání přes kameny ale taky minipevnost na vrcholu Vojak.
Před Trstenikem se pomalu rozednívá a mě začíná předbíhat jeden rychlý běžec za druhým. Je to čelo skupiny která se vydala o půlnoci na trasu 110km. Ranní sluníčko konečně vykukuje a já si na cestě mezi dvěma kolejema v trávě připadám ohromně uvolněně.
Do velké občerstvovačky v Buzetu na 90km dobíhám klusem i když ostatní kolem už chodí. Vše je umístěno do velké sportovní haly. Hned na kraji mi strčí do ruky můj velký pytel, o kousek je možné dát si k jídlu těstoviny, guláš a jiné. Moc si s obsluhou sice nerozumím ale nakonec se mi dostane husté bramborové polívky která mě plně uspokojí. Ještě chleba, slaninu a moje pivo. Všichni zde přezouvají nebo alespoň mění ponožky před další cestou. Někteří podřimují. Vzpomínám na rady, že hned za Buzetem přijdou brody přes potok a suché ponožky beru sebou jen do batohu na záda. Vysypu kamení z bot a vyrážím na další cestu. Je jedenáct hodin před polednem a sluníčko pěkně hřeje. Zkouším několikrát klus ale pak ale i když je cesta rovná, na sluníčku se mi běžet nechce. Cestou do pevnosti Hum skutečně překonám několik brodů. Dlouho ale nepršelo a většinou se tedy dají přeskákat po kamenech suchou botou. Nohy si ale nakonec stejně namočím když se mi nechce obcházet široké místo potoka bez kamení. Hum mě překvapí svojí historickou krásou. Stoly s občerstvením jsou zde přímo v jedné z kamenných místností. Jako vždy doplňuji vodu do vaku a lahve, sním dva tvarohové záviny a trochu slaniny s chlebem a sýrem.
Cesta dolů od Humu je samý kámen co pěkně tlačí do chodidel, postupuju pomalu i z kopce, začíná odpolední krize. Na jednom pěkném travnatém místě se tedy uložím a jen zavřu oči spím. Jen okrajem mysli vnímám chodce kteří mě dohání a pokud to jde kývám na ně že jsem v pohodě. Stačila opravdu jen půlhodinka a můžu osvěžený vyrazit na další cestu. Před špičatým kopcem s pevností Oprtalj mám dobrou chvilku. Běžím z kopce i po rovině svým šestkovým tempem a zpomalím až ve stoupání po dlouhém kameném schodišti v Oprtalju.

Spousta úzkých kamených uliček zde má neopakovatelné kouzlo. Terasa s výhledem do kraje je lákadlem ale stále mi to ještě běží. Jsem na 140km, za hodinu, dvě se setmí a tak spěchám dál. Než se zde občerstvím je tma. Rozsvěcuji podruhé čelovku a optimisticky píšu kamarádům že bych mohl být po půlnoci v cíli. Mohl bych tam být kdyby… Tyhle odhady většinou nevychází. Kopce zde už sice nejsou nijak velké ale cesta je stále stejně hrbolatá. Dohání mě skupinka běžců a tak se chytám a pět km do Grožnjanu dorážíme společně. Rychlý pohyb mě drží v bdělosti ale jakmile dojdu na občerstvovačku neodolám a jdu si sednout na křeslo vedle piána ve vedlejší místnosti. Okamžitě spím v sedě, někdo odchází a přehodí přes mě svojí deku. Snad pro to příjemné teplo zde vydržím snad půl druhé hodiny. Když se proberu spíše zimou a nepohodlím než osvěžený spánkem ukazují hodinky půl hodiny po půlnoci. Musím vstát nebo se už nerozhýbám. Občerstvení Grožnaj je na 150km a zbývá tedy už jen půlmaratonek. Navíc cesta má převážně klesat, tedy do toho. Chytám se staršího Itala který v tu chvíli také vyráží na cestu. Šlape jak rychlochodec že musím vždy kousek popoběhnout abych jeho tempu stačil. Vím ale že motivace se mi vyplatí urazit tu vzdálenost co nejrychleji.

Zkouším navázat hovor ale každy mluvíme tak stejně špatně anglicky že se domluvíme jen málo. Za necelé dvě hodiny jsme společně v Buje, posledním městském občerstvení které se nachází v něčem jako nádvoří před kinem. Teď v noci je zde divně mrtvo. Dlouho se nezdržíme a společně s Italem vyrazíme na posledních 13km. Teď už je to cesta opravdu v rovině kolem kanálů. V půlce cesty je ještě auto s poslední možností nabrat vodu. Jak vidí Čecha už podruhé mi automaticky nabízí pivo. Neodmítám a stjně jako v Dánsku dávám k dobrému moudro No beer, no power. V dálce už jsou vidět světla Umagu, blíží se sice pomalu a nezaditelně. Na začátku města organizátoři instalují další navigační praporky, asi tu někdo bloudil a v tuto hodinu kdy i já motám nohama jsem vděčný za cestu vyznačenou k cíli. Běžím posledních několik stovek metrů k cílové bráně kde mě i v tuto hodinu mezi půlnocí a svítáním vítá několik organizátorů. Dostávám medaili a odcházím jako šťastný finišer do stanu s občerstvením.
Posedávám, padá mi hlava, piju, jím, dávám si teplo sprchu. Pomalu se rozednívá, otevírá se první kavárny. V cíli je již i Katka a tak společně jdeme na kafe a přečkat čas do desáté hodiny kdy dorazí Honza s autem. Musí na nás být směšný pohled jak nám u stolku v kavárně padá hlava. Když se směji že katka si neustále z blízka prohlíží vzorek na svém levém rukávu potvrdí mi ona že ja vypadám úplně stejně. Prostě pěkné ráno po druhé probdělé noci ale co to je proti pocitu z druhé stomílovky. Stálo to za to abylo to moc moc super. Kdo jste tam ještě nebyl jeďte na Istrii.


6 komentářů:

  1. No nádhera, krásný zážitek a je to krásně sepsané. Píšu si ten závod do seznamu "jednou". Moc gratuluji. Máš můj veliký obdiv, dvě noci a v tom terénu, to si neumím představit.
    Mm

    OdpovědětSmazat
  2. Veliká gratulace! Od tebe ta stomílovka vyznívá jako takový příjemný, pohodlný výlet hezkou krajinou, ideální jarní víkend :-) Klobouk dolů, od Dánska to tam sázíš neskutečným způsobem! Začínám mít obavy, že jestli to vyjde, budu tě v tom září pěkně štvát, protože budu výkonnostně úplně jinde :-/ Nechceš přeci jen jinýho parťáka?

    OdpovědětSmazat
  3. :) gratulace!! Ses dobrej, zdarne dokonceni se vzdy pocita..
    Take jsem o Istrii uvazoval, je toho hodne, ale stejne jako maly medved, si davam poznamku -- diky moc za tip a pripomenuti ostrovnich akci..
    At se dari! 12:)

    OdpovědětSmazat
  4. Velká gratulace Pavle. Nespat jednu noc je výkon, nespat dvě je sci-fi. Klobouk dolu a hluboká poklona, protože to je opravdu nářez! :-)

    OdpovědětSmazat
  5. Pěkně napsané a gratulace k dokončení!

    OdpovědětSmazat
  6. Panejo, to je ultrazářez Pavle, vím, že jsi o Istrii vloni mluvil, krásně jsi to dal moc gratuluju!

    OdpovědětSmazat