48. Krakonošova stovka 2014

spustit video
Pro mě dva roky opěvovaná ze všech běžeckých stran a vychvalovaná akce, na kterou jsem se těšil tolik, že jsem jí dal přednost před čtvrtou účastí na Olomouckém půlmaratónu. Menší potíže s autem těsně před odjezdem vyřešila autobusová doprava  a tak se v pátek 20. června, místo u auta setkáváme s Pavlem před 17 hodinou v menší frontě před autobusem do Vrchlabí. Nejsme sami kdo jede na Krakonošku a ve Vrchlabí z autobusu vyráží na registraci směr Dům dětí a mládeže skupinka více než deseti lidí s velkými batohy, symbolicky vedená Olafem s malým batůžkem. Tady je vidět zkušenost opěvovaná již Josefem Švejkem, mít vše důležité sebou a přitom skoro nic nepotřebovat. Zkušenosti jsou k nezaplacení. Na prostranství před DDM již vládne předstartovní atmosféra. Moderátor vítá naši skupinku, vyzvedáme si kontrolní kartu s čipem a mapičkou cesty a jdu se převléknout. Svoji premiéru budou u mě ten den slavit lýtkové kompresní návleky, výhra z tomboly dva týdny zpátky na Silvě. Ještě v šatně potkávám Romana  a na náměstí i Libora s tatínkem. Začíná se ochlazovat a tak ještě na náměstí rád natahuji dlouhé kalhoty a lehkou bundu. Před 21.hodinou už je prostranství před startem plné běžců a poutníků. Sám Krakonoš má k nám svou řeč než vystřelí a odstartuje proud více než čtyř set lidí z Vrchlabského náměstí směr rozhledna Žalý. Běžím po rovině a do mírného kopce, přecházím do chůze v prudších kopcích. Držím se Pavla abych si vyzkoušel jeho tempo. Na prvním kilometru předbíháme Lídu, která hned hlásí, že jde jen padesátku. Na třetím km se už pěkně potím, schovávám bundu do batohu a ztrácím z dohledu Pavla. Poslední úsek před rozhlednou Žalý a zároveň první kontrolním stanovištěm už vede lesem. Dobíhám na kontrolu v čase 48 minut jako 88. v pořadí. Ještě dělám záběr kamerou, pokouším se natočit si do kelímku čaj, ale kohoutek na termosce v restauraci stávkuje nebo jsem tak nešikovný. No nic, stejně by to bylo moc horký na pití. Nasazuji tedy čelovku a sbíhám z kopce. V protisměru již pole běžců houstne. Cesta se jen mírně vlní a daří se mi téměř celá běžet až do Horních Míseček. Další kontrola je u bufetu Stopa kde jsem za 1:58hod. Teplý čaj ředím studenou vodou, zdravím se s Romanem a vyrážím dál směr Harrachov. Cesta vede přes kaňon Kotelních Jam, odkud se stoupá klikatou cestou přes velké kameny do lesa a pěknou trailovou cestou až na Dvoračky. Tady začíná široký dlouhý asfalt. Cesta klesá a táhne se dlouho až ke třetí kontrole v Harachově. Téměř nic zde nepoznávám. Jak je to jiné v zimě za světla a teď na kraji léta o půlnoci. Na kontrole jsem v čase 3:45hod. Zde se potkávám s Liborem, dávám si malé pivo, chleba, a pak ještě čaj a tatranku. Doplňuji vodu a chvíli nevím kudy dál a ztrácím zbytečně prvních deset minut. Není ale kam spěchat, nejdu přeci tolik na čas jako na to stihnout autobus z Vrchlabí v Pět odpoledne. Hučení Mumlavy je dobrým majákem pro další cestu. Jen kousek nad Harrachovem začíná pršet. Je to jediný a krátký deštík, ale i tak natahuji lehkou „goretexku“ z Gumotexu značky Bobo a šlapu asfaltkou do kopce na Krakonošovu snídani. Kde a kdy byla si ani nestačím všimnout. Dobrou hodinu se motám na hranici spánku. Deficit z minulých dní začíná být znát. Probere mě až větší zima s přibývající výškou a tyčinka co si šetřím dle reklamy „na pořádný hlad“. Celou dobu si plánuju, že si na Vosecké boudě zdřímnu. Špatně jsem si to ale zapamatoval, kontrola tam není a je třeba šlapat dál až na Lužickou boudu. U Vosecké ale zachytím skupinku čtyř kluků co šlapou rychlým krokem a v téměř již ranní mlze přejdeme společně hřebenovou Cestu česko-polského přátelství. Zde je plánované nejchladnější místo, ale v mlze teď moc nefouká a rychlé tempo mě zahřívá dostatečně. Když začne cesta přecházet u Sněžných jam ve stezku z velkým kluzkých a místy se kývajících kamenů začínám se už opravdu těšit na další kontrolu a teplo v chatě. Kameny mají mírný sklon a několikrát mi to uklouzne. Naštěstí to vždy vyrovnám bez pádu. Nebylo by to příjemné a vůbec nechápu jak tu Pavel může běžet daleko přede mnou ve svých hladkých ošlapaných Bostonech. Cesta se spouští dolů a zase stoupá a klesá po velkých kamenech dál pod Vysokým kolem, kolem Dívčích a Mužských kamenů a po asfaltce až na kontrolu v chatě Malý Šišák pod Špindlerovkou. Teplá polévka mě příjemně zahřívá, dojídám se tatrankou s čajem a přezouvám ponožky. V jídelně již je prostřeno na snídani hotelových hostů ale já mám mezičas 7:56hod a zdržel jsem se tady víc než půl hodiny. Je třeba jít dál další pěknou trailovou cestou přes kořeny, potůčky a kameny které na některých místech překrývají lávky z masivních dřevěných trámků. Další kontrola je relativně brzy v Domku Mysliwskym. Zde jsou ty slibované skvělé polské sušenky polský hrbaty čaj, káva a minerální voda. Opravdu moc příjemné místo. Dál cesta vede okolo ledovcového jezera Maly Staw a k chatě Akademicka. Kousek dál si pletu cestu, ale po pěti minutách vše napravuji seběhem přes horskou louku zpátky na žlutou další trailovou cestu. Není ale dlouhá. Brzy začíná kameny dlážděná silnice k horní stanici lanovky na Kopě. Konečně vidím před sebou cestu klikatící se na vrchol Sněžky. Závěrečné stoupání k vrcholu začíná pěkně foukat až mám strach že mi to vezme kšiltovku do nenávratna. Nasazuju tedy drsnou kuklu z moiry a je to tak akorát na tepelnou pohodu. Tady se dá pěkně vymrznout. Výhledy ale stojí za to. Není to sice ten slibovaný stokilometrový výhled do kraje, ale je to pěkné a stálo to za to si počkat s mým prvovýstupem na Sněžku do tohoto dne. Na vrcholku, není počasí na kochání, jen nahlídnu do kaple, nechám si potvrdit kontrolu v Poštovně a pospíchám dolů k chatě Jelenka. Cesta vede mírným i prudkým klesáním, mezi klečí. Jěště že občas na mě někdo křikne že jdu špatně hned na rozcestí pod vrcholem Sněžky se mi to stalo snad po třetí a ne naposled. Od Jelenky se už pěkně rozbíhám a rychle klesám až na Pomezní boudy. Na kontrole v bývalé celnici jsem v čase 13:22hod na 199 místě v pořadí. Je hodinu a půl před polednem a já mám už pěkný hlad. Konečně posolené namazané chleby se sádlem a škvarky. Dávám jich nejmíň sedm a zapíjím nealko pivem. Cesta do Pece pod Sněžkou nejdřív klesá k Malé Úpě a dá se rychle běžet asi pět kilometrů než začne opět stoupat do Velké Úpy. Závěr se dá opět běžet z prudkého kopce. Koukám po známé sjezdovce kde jsme dvě zimy učili děti lyžovat a šlapu dál na kontrolu v Peci. Čas 15:19, zlepšení na 192 místo ale cesta se začíná vléct. Vůbec bych se nezlobil, když by tu byl cíl. Zbývá ještě ale 18km. Stoupání k boudě Mír už mě zase zpomaluje. Když se otočím je zde, ale krásný výhled na Sněžku, Luční i Studniční horu. Dělám poslední záběr kamerou. Následuje cesta několik km téměř rovinou, lesem a než začne klesat je mezi stromy už vidět Vrchlabí. V tuto chvíli se zdá být blízko, za další hodinu mi to ale připadá, jako by to tam nahoře byla jen fatamorgana. Po dlouhém seběhu lesem následují ještě zdánlivě nespočetné louky a kopečky než se konečně objeví Vrchlabská civilizace a vytoužený cíl. To asi proto že už zase usínám. Naposledy čipuji kontrolu v cíli v čase 18:10hod a jdu si pro guláš, pivo a pamětní list. Nebylo to tak špatné, mohlo to být rychlejší, ale jde přeci o zážitky a těch je na delší cestě logicky víc, no ne? Tak třeba za dva roky na padesátém ročníku. To bude jistě velká sláva a já mám rád pěkná čísla.

Silva Nortica Run 2014

spustit video

Stovka Jarním Šluknovskem

Zprávy od kamarádů kteří šli v minulém roce přispěly velkou měrou k rozhodnutí, že jsem tuto stovku zařadil do svých plánů již  na přelomu roku. Zážitek z Brtnické Ledopádové stovky jen podpořil moje rozhodnutí podívat se na Šluknovsko po zimním zážitku i za příjemnějšího jarního počasí.. Teplé dny již koncem března slibovaly dobré počasí i v dubnu a s blížícími dny jsem se těšil víc a víc. Výbavu jsem nijak doplňovat nemusel, jen zlomenou hůlku z Ledopádů jsem nahradil novými, lehkými, skládacími hůlkami z Lídlu a mohl jsem vyrazit. Skvělou dopravu nabídl na poslední chvíli Jakub. Na cestu zpátky s ním sice nemůžu počítat, bude ve cíli skoro za poloviční čas jak já, vlakové spojení z Valečku je ale uspokojivé. Trasa byla pro tento ročník naplánována docela mimo Šluknovsko, ale to se mi líbí, trasy se moc neopakují. V Krátké době sice opět navštívím Lužické hory, ale proč k letnímu a zimnímu zážitku nepřidat ještě jarní. Startuje se přesně o půlnoci a s necelou stovkou účastníku se přišel pozdravit samotný starosta Českého Dubu. Olaf nás odstartuje a už klušeme směr vysílač Ještěd. Na prvních 13km nabíráme první převýšení. Už po půl hodině je pole běžců roztažené tak, že jsem často bez vizuálního kontaktu s tím kdo je přede mnou i za mnou. Jen občasné odlesky reflexních odrazek v čele čelovek dávají znát, že nejsem sám, kdo putuje do oficiálně 110km vzdáleného cíle. Když se mi začne mezi stromy blížit osvětlený vysílač, je to jak ufo nebo kosmická loď. Ještě jsem zde nebyl za světla a potmě působí přímo mysticky. Na obloze se navíc vyhoupnul měsíc a atmosféru jen umocňuje. Na vrcholku pod vysílačem je první kontrola. Čipuji, posiluji se kolou a po strmé kamenité cestě se vydávám v mlze dolů. Postupuji opatrně. Není proč si natlouct hned na začátku a výzvu mladších kluků pádících o zlomvaz dolů nechávám nepozvednutou. O kus dál v mlze je slyšet rány, jako by někdo střílel. Jsou to dřevěná vrátka do obory kterými trasa prochází. Ta moje ale vede podél plotu a poprvé si ji tak prodlužuji. Kolikrát ještě to zvládnu na téhle trase zamudrovat. Poměrně rychle se ale zase nacházím a chytám se s nejbližším klukem. Společně dorážíme k další kontrole na hrad Hamrštějn. Skutečně až na hrad, či spíše jeho zříceninu. Několikrát oběhneme zřícené hradby ze všech stran než zakopnu o rošt jakéhosi ohniště a rozplácnu se na kameny. Fix kontrola nikde. Naštěstí přichází další běžec, zřejmě němec, který také hledá kontrolu, ale že prý nějaká fixa ležela na cestě kousek pod vrcholem. Jasně, v té mlze a jak jsme koukali jen na zem, jsme káčko na stromě přehlídli. Vracíme se  označit kontrolu a potkávám se s Petrem a Katkou, kteří jdou na pohodu a přeci rychleji jak já. Pod hradem je možnost či spíše nutnost, svézt se přes vodu netradičním trasborderem. Kabina pro šest osob je poháněna na ruční pohon. Na druhém břehu už čeká první občerstvení v podobě bohatého stolu s chlebem, sýrem, salámem…dokonce i samovar s horkou vodou. Společně tedy postupujeme dál přes Velký Vápený a sedlo Trávník. To už se rozednívá a mě se to z kopce rozbíhá. Nechávám skupinku za sebou a běžím přes nádraží, louky a les na čipovou kontrolu v Rynolticích. Dávám polévku, Motolu, suché ponožky a vyrážím dál právě když do hospody doběhne i Petr s Katkou. Za světla se mi jde hned lépe a trasa vede mezi skalami připomínajícími Český ráj. Jen občasný řopík připomíná, že jsme v pohraničí. Na Popovu skálu to je pěkně do kopce a když vystoupám po schůdcích na vrchol abych si označil kontrolu pěkně tu tady i fouká. Pro mlhu není na co koukat, tak rychle dolů. Běžím s kopce, kousek po stejný trase pak odbočuji doprava a běžím rychle po cestě dolů. Po více jak kilometru zjišťuji svůj omyl. Druhý kufr a tentokrát patnáct minut navíc. Vracím se zpátky na trasu a už ne sám pokračuji po správné modré k německé hranici a po tesilové cestě mezi skalami k horské chatě Topferbaude. Německým důchodcům zde právě připravují v jídelně skvělou svačinu. Na mě ale čeká krátký výstup na vyhlídku a spočítat schody pro další kontrolu. Následuje můj další tentokrát již třetí zabloudění, kdy se vydávám na opačnou stranu. No nic, patnáct minut víc to nebylo a už zase skáču z prukého kopce kamenitou cestou dolů k zastávce úzkorozchodné železnice v Teufelsmuhle. Jezdí zde pěkný parní vláček s otevřeným vozem, aby cestující měli ten nejlepší výhled na okolní pískovcové skály. Trochu zase bloudím při odbočení  a hledání cesty na vrchol Ameisenberg, ale to už je tu zase Petr s Katkou který se můžu v orientaci držet. Postupujeme lesem, mezi skalami a vyhlídkami. Přes vrchol Jonsberg, který jako by byl spíš jen mírným stoupáním, ale dolů se dá běžet a žízeň nám v pravou chvíli hasí mobilní občerstvení na parkovišti pod kopcem, kde nám Olaf nabízí nejen vodu a kolu ale i pivo. Občerstvení jsme za chvíli v lázeňském Oybinu. Nádherné městečko s malebnými domy nad kterým se tyčí na skále rozsáhlý hrad. My ale spěcháme na protější kopec směr Čechy na vrchol Scharfenstein. Cesta pokračuje přes státní hranici, Hvozd dolů do Krompachu, Dolní Světlou, Krkavčí kameny a na vrchol Falkensteinu. Tam už se hrabu do prudkého svahu notně pozadu za ostatními jen s pomocí hůlek. Ještě že není víc mokro, to bychom se nahoru asi vůbec nebyli schopni touto stranou dostat. Na vrcholku se sotva otočíme pohledem po kraji a pokračujeme dál na Luž. Další kopce už moc nevnímám. Toužebně vyhlížím hospodu v Jiřetíně pod Jedlovou. Cesta začíná být nekonečná. Kontrola je ale naštěstí už Pod Ptačincem a s občerstvením. Sedám si a dávám nepočítaných chlebů s rybí pomazánkou a pivo. Hospoda v Jiřetíně už mě nezajímá. Cesta vede po nové cyklostezce. Dalo by se tady pěkně běžet, ale už se mi moc nechce ani když je to z kopce. Pomalu se začíná stmívat a než dojdu do Krásné Lípy a najdu hospodu U Kuruce, je už víc jak hodinu tma. V hospodě živá country hudba a pohoda. Kolik že mi to ještě zbývá? 13? Jen aby to nebylo víc. Odhaduji to na dvě hodiny cesty. Byly to nejmíň tři. Další bloudění následuje na konci Lípy, pak u hradu Krásný Buk. Výstup na Vlčí Horu už zase pěkně fouká vítr. Následují pověstné pastviny s elektrickými ohradníky. Dvakrát podlezu v pohodě ale potřetí mě elektrická past čapne do svého sevření, proklepe mne a mrští mnou do bláta. S odporem se oklepávám od špíny. Je to zbytečné, alespoň budu vypadat v cíli drsněji. Konečně jsem u kontroly Pramen Mandavy. To že je tu pramen je znát už dobrý kilometr. Po cestě je plno vody. Ještě závěrečné kilometry lesem a konečně jsem u kempu Valdek. Čas 25 a půl hodiny. V hospodě mě vítá hlučná diskotéka písní osmdesátých let. Naposledy čipuji, davám si několik piv a na židli přespím těch několik zbývajících hodin do snídaně. Třetí poctivá stovka (nepočítám loňskou nedokončenou P100 ani B sedmičky a podobné kratší běhy) je dokončena. Sláva jí.

Lysá Hora 24 hodin

spustit video

Ledopády 2014

spustit videoNebo také Brtnické ledopády. Tak nějak od školních let kdy jsem poprvé uviděl fotografie skal česko-saského švýcarska, po kterých se leze skrz kovové žebříky a stmé schůdky, jsem toužil se do těch míst podívat. Samozřejmě fotografie byly z léta. Letos se mi tedy sen  po desítkách let konečně podařilo naplnit, přidat k tomu zimní prémii a navíc stokilometrovou turistickou akci. Pochod, běh plný zážitků. Nechyběla zima, sníh, vítr, bloudění, pády, šrámy, únava, boles ale ani nadšení, radost, nová přátelství, krásná příroda, zážitky, euforie z vítěství nad sebou.

Poprvé jsem na startu dostal do ruky mapu, která vypadala jak plánky z cest, které jsem si kreslil v patnácti ledech do cyklistického deníčku. Významné body spojené čárami, pár poznámek a dost. Kupodivu byla ta jednoduchá mapička přehlednější než dřívější tabulka s itinerářem. Pokud jsem zakufroval, tak jenom proto, že jsem byl línej si dopředu v teple nastudovat další postup a na ledovém větru se mi mapu nechtělo vytahovat. Vlastní Olafovo značení fungovalo skvěle. Šipky nás vedly ve dne a v noci svítily bíle odrazky na sto metrů dopředu.

Ze zimního a zároveň nočního pohledu jsem porovnal vrcholy známé z Lužických sedmistovek. Klíč, Velký buk, Jedlová. Už za světla jsem vychutnal ledové krásy Betléma, Opony, Sloupu. Dostali jsme se i do krásných odlehlých míst na německé straně. Hermannova chata s vyhlídkou na skále a schody v myší díře, kde jsem několikrát měl pocit, že se zaseknu a zůstanu trčet, to bylo Ňeco.

Několikrát se stoupalo nebo klesalo prudkým svahem s hlubokým sněhem. Zároveň zde byly i delší mírné seběhy a možnost nahnat čas během po rovině lesních cest. Dobrodružné srdce si užilo i na krkolomných, namrzlých schůdcích, zledovatělých cestách a vrcholcích kopců kde to foukalo opravdu pěkně přes 100km/hod. Když jsem omylem vylezl na věž zříceniny hradu Tolštejn, málem mě ten vicht odfouknul. Ještě, že mám svých 85kg.  Závěrečné kilometry byly načasovány opravdu skvěle. Říkám tomu Olafovi psychohrátky. Těch posledních pár kilometrů bylo dvojnásobných, než sliboval výpočet vycházejíci z celkové délky trati. Zároveň ten terén připomínající bažinu a bludičková světýlka odrazek na stromech, která byla nekonečná ve spojení s únavou a bolestí chodidel… No hodně jsem nadával, ale teď jsem za to rád. Kde jinde si člověk něco podobného užije. A tak ani tentokrát nezklamalo heslo „zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní“

A tak nezbývá než dodat. Díky Olafovi a jeho týmu za tuto vydařenou akci. Díky pánu bohu, dal jsem to a přežil celkem bez úhony. Těch pár puchejřů, dvahrát rána do hlavy a jedno uklouznutí na ledu za to stálo.

20. Pražská stovka

Mám rád akce s kulatými čísly ročníků a tak po letošní 30. maratonu ve Vídni, 90. ročníku Maratonu Míru v Košicích, bylo jasné že 20. Pražská stovka bude nejlepší akcí na závěr roku. Navíc jako třešnička na dortu mi na P100 vycházel i letošní uběhnutý 3000km. S blížícím termínem jsem se těšil stále víc, a když týden před startem Olaf zveřejnil trasu vedoucí až k Berounu, kde jsem vojákoval, těšil jsem se i na známá místa. Délka trasy 145km s převýšením 5200m měla být i mojí životně nejdelší trasou. Po svých špatných zkušenostech z blouděním jsem se tentokrát rozhodl spolehnout na jistotu a zakoupil navigaci schopnou zobrazit čáru na mapě. Zdá se to sice zbytečné, když jsou všude turistický značky a letos byla trasa i skvostně značená vlastními šipkami a spoustou krásně viditelných světelných odrazek. Jak jsem si ale druhou noc vyzkoušel, díky čáře na navigaci jsem si ušetřil hodně zacházek. Předpověď počasí se tvářila nadějně. Mírný mráz, možná trochu sněhu a silnějšího větru. Pátek před startem byl dost hektický, ale nakonec jsem stihl i vyzvednout novou čelovku, dopravit se na start a už se skoro běželo. Start byl tentokrát ze Sofijského náměstí, odkud jsem před lety jezdil do práce, pro mě další příjemné plus v orientaci. Protáhli jsme se podchodem a už se klusalo ve velkém houfu Modřanskou roklí mírným stoupáním nahoru. Říkal jsem si, kde je ten vítr co všude fičí. Byli jsme schovaní jak v tunelu. Za roklí mezi poli to už ale foukalo pěkně i se sněhem, ale pořád nic co by se nedalo vydržet. Poprvé jsem vyzkoušel triko z ovečky v chladu a fakt hřálo i propocené a s tenkou bundou stačilo až do rána. Cesta tedy zpočátku docela dobře ubíhala. Kolem mě byla řada asi padesáti běžců a na první čipové kontrole na 9km jsem byl za 59min. Na další na 25km v čase 3:12hod. Skvělé občerstvení zde přišlo vhod. Dal jsem si chleba se sýrem, salámem, kolu i trochu piva a Denisa z DM pořekvapila dokonce výbornými koláči. To už jsme se ale byli v Davli, přešli most přes Vltavu a začali stoupat do Brdských kopců. Nejdřív ale bylo třeba vyšlapat z Vltavského údolí nahoru a překonat větrnou pláň k Řitce. V podchodu pod rychlostní silnicí jsem se docela rád zastavil v závětří a vylovil z batohu první a poslední gel. Tady mě taky dohnal rychle postupující Pavel Marek. a pár kilometrů přes les jsem tak měl zkušenější společnost. na pavlovu rychlost jsem ale nestačil a dlouhé lesní cesty na vrchol Brdo a zase dolů už jsem prospal sám. Probral jsem se až zase větrem mezi poli. To už se začalo rozednívat a na dohled byla první hospoda ve Všeradicích s polívkou a čipovou kontrolou. Docela příjemně mě překvapilo, že už je to 62km a můj čas 10:23 taky nebyl špatný. Do Králova Dvora zbývalo ale "jen" 18km a 5 hodin indijánského běhu. Chvilkama však vysvitlo i sluníčko a dařilo se mi i s někým držet. Jako třeba s Michalem od Denisy. Tunel, Kobyla i výhledy zde bylo moc pěkné. U Koněpruských jeskyních jsem ale musel vysypat šutrák z boty a byl jsem zase sám. O pár km dál mě trochu zdrželo, když jsem zakufroval a musel se vracet na jednu kontrolu. Naštěstí jen necelý 1km do kopce. GPSka si zatím ještě hověla v batohu protože jsem si říkal že se můžu stále řídit podle ostatních nebo značení. Taky jsem tu technickou hračku asi ještě moc neovládl protože za slunečního světla vidím na dispej dost špatně, zvlášť přes folii pouzdra. Poslední kilometry po asfaltu přes Králův Dvůr jsem ale už docela toužebně vyhlížel sportovní halu a navigaci zapnul. Dorazil jsem tam něco málo v sobotu po poledni v čase 15:36hod. Polívka tam chutnala výborně a Michal s kámošem mě ještě obdarovali pizou kterou nemohli dojíst. Ta ve mě jen zahučela a doufám že kluci si na oplátku slíbené pivo brzy vyberou. Z hospody jsem tedy vyrážel dobře naladěn a to až tak, že jsem se musel po chvíli vrátit pro zapomenuté hůlky a co bylo asi větší chyba, bez výměny ponožek a promazaní nohou vazelinou. Svítilo ale optimisticky sluníčko a cesta na vrchol Děd mi dobře ubíhala. Ještě v kopci mě dohnala trojice kluků se kterými jsem se držel dobře 20km. Často mě napadlo a nejen v tuto chvíli, jak je možný, že všichni chodí rychleji jak já, zato běží pomaleji. Pomalý běh mi asi nejde, přecházím do chůze a to jsem rázem pomalejší jak všichni okolo. Ve čtyřech jsme ale zdárně dorazili do Berouna a uz opět za tmy do Svatého Jána. Už jsem byl nahoře mockrát, tentokrát za tmy to ale byla premiera a tak jsem mohl kamarádům jen vyprávět co by viděli, když by viděli. Teda až tady jsem zjistil že z kontroly u křížku se vrcíme opět dolů a pokračujeme k vodopádům a na Karlštej a ne kolem lomu amerika. Zase moje nedostatky v přípravě. Restaurace na Karlštějně pod Dračí skálou byla vytoužená, příjemná, s polívkou a dobrým pivem. Čas 22:32hod a 10km. Tady si konečně měním i ponožky, ale spěcháme a tak na mazání zase nedošlo. Ono, když jsem viděl svá bílá rozmočená chodidla, by to bylo asi už stejně zbytečný. Šlapali jsem společnš dál, kluci na mě párkrát čekali, ale najednou jsem byl sám v lese a cesta se nekonečně vlekla přes Černošice, Mokropsy. Tdy mě došel zezadu další zkušený borec ale i toho jsem v Jílovišťským lese ztratil. Poslední kilometry tady rozhodly. Neustálé mikrospánky, klesání a stoupání po kluzkých cestách v lese, chodidla jak Malá mořská víla a vyválenej v blátě, řekl jsem si poprvé, že sa na to můžu...však víte co. Ještě jsem si zapsal kontrolu č.19 a vydal se na autobus v Jilovišti. Měl jet za dvě hodiny. Jak jsem se tam tak procházel abych nezmrznul dorazla další trojice chodců a poradili mi že 2km dál je teplá kontrola v hasičárně. Myslím že mi chvíli trvalo, než mi došlo že bude lepší dojít si na teplou polívku a zase se vrátit na autobus, než tam dál mrznout. A tak skončila moje P145 na 130km v představách že už nikdy a čase 31:09hod. Samozřejmě mi vydželo jen pár hodin. A poučení? Lepší se vyspat, když už člověk usíná únavou než se snažit to překonat a hlavně mazat a mazat a...běžet:-)

Beskydská sedmička 2013

Na některé závody se člověk rozhodne jít pár dní předem na jiné zase rok dopředu. Příkladem impulzivního přihlašeni byla P100, protože pokud bych o něčem takovem déle uvazoval, nejspis bych se na podobnou šílenost nikdy nepřihlasil. Beskydska sedmička ale bylo Něco s velkym pismenem na začatku na co jsem chtěl po prvni zkušenosti rozhodně znovu. Beskydy jsou prostě dost krásné, drsné i daleko a pro mě nepoznané, aby mě lákaly poznat víc. A jak jinak než při věhlasné, znáné a velké sportovní akci, navíc spojene s mistrovstvím čr. Rozhodnutí tedy bylo jasné a zbývalo jen pohlídat termín registrace a hlavně domluvit parťáka. Na podzimní ŠUTRu jsem běžel se Satanem a velice rychle jsme se i domluvili. Jdeme do toho společně. V Praze moc delších kopců člověk nenajde a tak moje osobní příprava spoléhala spíš na těch pár "horský" závodů jako je Silva, šlápoty a Lužicke700. Věděl jsem že do kopců na B7 stejně půjdu krokem a jestli nějaký čas můžu nahnat tak je to v sebězích. Trénoval jsem tedy spíš běh z kopce a vytrvalost. Vše se dařilo podle mych představ a už jsem se viděl v Beskydech, když jako blesk z čistého nebe přišla zpráva o Sstanově zranění a tím i vynucene omluvě z jeho účasti. Nechtěl jsem se pouštět do akce ve ktere záleži pravě na vzàjemné podpoře s něký koho alespoň trochu neznàm, ale v širokém okruhu známých běžců hledání stále bez výsledku. V poslední naději a drže se hesla "nikdy se nevzdávej" jsem se domluvil přes seznamku  B7 s Adamem, kterého potkal podobný osud nemocného parťáka. Deset dni před startem jsme si proběhli s čelovkama kolečko Šutru, domluvili ubytování, cestu, strategii a doufali "že to dáme". V pátek 6.září rano už jsme seděli ve vlaku z Prahy do Ostravy před sebou měli společný cíl. Doběhnout přes Beskydy z Třince do Frenštátu. Registrace  proběhla rychle. Tentoktát s novinkou fotografování se každého zàvodní, aby se pak mohlo v cíli provést to samé a porovnat si hezky tu změnu. No nevím jestli k horšímu protože jak jsem při stání ve frontě před kamerou koukal na kontrolní monitor, hodně lidí vypadalo spíš jak mrtvoly už před startem. To jak obraceli oči v sloup, aby se podívali na monitor nad sebou, místo aby se hezky  usmívali do objektivu. Před startem zbývalo ještě 7hodin a díky Adamově komfortnímu ubytování jsem se mohl pokusit o spánek. Moc jsem ale stejně nenaspal. Sotva čtvrthodinku, tak jen doufám, že to se čtyřmi hodinami z minulé noci bude stačit a vzpomínám na běhající matku Jitku, která spí ještě míň. Do Třince tentokrat nejedu dve hodiny v sedě na podlaze zvlaštního vlaku ale autem, tak se přeci neunavím a líp mi to poběží.

Na náměstí v Třinci už je docela husto běžců. Fotíme se tedy a zaujímáme strategické místo před startovní bránou abychom se vyhnuli tlačenici při předbíhání hobby běžců. Libora Uhra na podiu sice vidíme, zvuk je ale špatný. Teplota vzduchu okolo 12st je tak akorat na větrovku přes triko. Běžci před startem se ale musí posunout trochu dozadu a tak se mačkáme jak v metru při ranní špičce, ale alespoň je teplo a moje bunda může zmizet v batohu aby tam tak zůstala již po celý závod. Zazní státní hymna, vybuchne ohñostroj a je odstartováno. Zpočátku všichni běží. Prvních pár km je po rovině. Po prvním km jiz dobrá třetina lidí jde a musíme se tedy trochu prodírat davem. Trochu nechápeme proč si ti kdo nechtějí běžet stoupli hned za startovní čáru, ale už vim z loňska že to tak tady prostě je. Před sebou vidíme na kopci Malý Javorový červené světlo náš první vrcholový cíl. Stoupá se prudkou sjezdovkou s celkovým převýšením od startu asi 700m, ale jde to dobře, místy i pár lidí hlasitě povzbuzuje. Terén je travnatý. Jen s občasnými výmoly a kameny. Cesta ubíha rychle a i když ve skutečnosti to byla nejmíň hodina, jsme nahoře a mírným klesáním pokračujeme směr Řeka. Mírně dolu a zase mírně nahoru krásnou lesní cestou. A už je tu místo rozděleni. Hobby rovně, sport doprava. Rychle sbíháme dolu po cestě, pak cestou necestou lesem, ale letošní novinka, šipky co svítí do tmy ve světle čelovek nas spolehlivě vedou. Vedou, vedou, až do chvíle kdy někdo na čele najednou neví. „Tady to znám.“ Prohlásí jiný vzadu a vrhá se ještě prudším srázem mezi stromy dolů. My ostatní za nim.  Jako cesta to nevypadá ani trochu. Chvíli to sice vypadá že bloudíme, ale za krátko už zase navazujeme na značenou trasu po které se ženou další sportovní dvojice. Takže zatím dobrý. Nabíráme tempo v seběhu a dáme pár dvojic před sebou. Hlavně se neztratit a nenachat se zbytečně diskvalifikovat elektronickou kontrolou, připomínám si. Povolený rozdíl mezi členy týmu je jen 30 sekund. Až po závodě zjistíme ve výsledcích, kolik lidí se tak nechalo diskvalifikovat hned na první kontrole, aby se ten smutný ortel dozvěděli až v cíli. Hrozná představa, ale kdo nečte pravidla…  V Řece je malá občerstvovačka. Dáváme rychle jonťák a pospícháme do svahu zdolat druhý kopec co vypadá jak černá sjezdovka. Pak ještě kousek po cestě s mírnějším stoupáním. Nebe nad námi je plné hvězd a kdyý se otevře výhled do krajiny, je druhých nepočítaných světel i pod námi. Trochu popoběhneme a už vidím před námi místo, kde se naše trasa opět spojuje s hobby trasou směr vrchol Ropice. Z toho štrůdlu lidí nemám zrovna dobrej pocit. Všichni jdou krokem a tak začínáme předbíhat. Tady je asi taktika stejná u všech sporťáků. Levá, díky, levá, díky. Když dorazíme ke špuntu, dostaneme od kohosi vynadáno, proč nestojíme taky v řadě. Nevím proč. Vpředu je trochu mokro a všichni opatrně obcházejí velkou louži aby si nenabrali do bot, nebo co. Přeskakuji jí hladce přes hůlky suchou nohou a ještě několikrát toto parádní číslo zopakuju. Adamovi se ale někde hůlka smekne, prohne jak luk a uz nenarovná. Naštěstí se mi to později podaří spravit skládacíma kombinačkama za padesát. Díky příteli od Shellu. Cesta je vyšlapaná jen pro jednoho a já mám najednou spoustu energie běžet a tak předbíhám po trávě nad kotníky mimo cestu. Jde to skvěle a dlouhá řada hobby mizí po levé straně jako bych jel vedle nich na kole. Nevím jestli to byl kořen nebo mi tam někdo nasraně strčil hůlku ale najednou plachtím vzduchem a přistávám smykem na břiše. Ku.. Ale naštěstí je tam měkká tráva a pád je jak do peřin. Nic zlomenýho, tak fajn, zatím pořád dobrý. Vstávám, nasazuju čelovku a dozvídám se od nějakého hobbíka proč před sebe pouštím 2000 lidí když chci běžet. No když chce člověk běžet tak musí něco vydržet. Odpovídám a běžíme dál. Předbíháme další a další a já počítám 1999, 1998, 1997…
V Morávce se na občerstvení zdržíme asi 15 minut. Opravujeme tu hůlku a Adam ještě mění baterky v čelovce. Hned za morávkou začíná stoupání na Travný. Jdeme s davem až pod vrchol, kde nás podruhé opouští hobby trasa aby si zkrátila cestu po vrstevnici. Najednou je volno a jdeme sami. Za vrcholem ukazuju Adamovi, kde se loni tvořil ten půlhodinový špunt při sestupu přes větší stupně. Letos jsme ale za chvíli na široké cestě a běžíme dolů do Krásné. Tam doplňujeme vodu na občerstvovačce, dávám už podruhé tuto noc banán, sůl, meloun, horalku a varážíme na Lysou. Už jsme si zvykli koukat na výškoměr a tak Adam hlásí. Ještě 700m. Ještě 500m. Ještě 300. Čím jsme výš, tím je chladněji, ale makáme a tak stačí triko. Na vrcholku je zima a jen na obzoru růžový proužek chystajícího se svítání. Ještě je ale tma a tak nové baterky a dolů. Opatrnou chůzi přes mokré kameny, skokem přes ty menší, poskoky z prudšího svaku a už jsme na té mírně se svažující cestě a klušeme do Ostravice. Tady dáme nejmíň 50 lidí odhaduju nahlas a tak klušeme i běžíme. Tady to musí někomu připadat nekonečný, pokud to jde krokem. Nakonec předbíháme nejmíň 200 lidí. V Ostravici už je světlo. Jdeme na polívku, převlíknout ponožky, ještě banán, sůl, meloun, horalka a vzhůru na Smrk. Nejdrsnější stoupání co vede jak schody do nebe. Kluzká vrstevnicová cesta přes kameny a kořeny a taky první větší krize, ale sluníčko už hřeje a povzbuzuje nás k vrcholu. Nahoře fotím krásný výhled a kopnu do sebe nabídnutý speed a gel. Cestou dolů se vždy postupně rozbíháme. Přece jsme si řekli, že z kopce poběžíme, no né? A tak předbíháme, tentokrát už bez problémů. Cesta je široká a cikcak klesá do Čeladné. Tady už klasický postup s doplněním vody a jídlem na občerstvovačce. Stoupání na Čertův mlýn je nejdřív nekonečná asfaltka. Šlapeme svoje tempo a před sebou očima tlačíme pár dalších závodníků. Hele támhleta zrzka v sukni vypadá jak Monika, ta to ale nemůže být. Vyprávím Adamovi že dala před týdnem TDSka a psala že na B7 nepojede. No byla by blázen po Francii hned tohle. Pomalu se ke skupince blížíme a já koukám jak blázen. Je to Monika. Sice má prý problémy se žaludkem a tak je chvíli za náma, ale pak přijde zase ta moje krize v kopci a Monika nám mizí i s Kristýnou, další finišerkou z letošních TDS a v cíli nám dávají dokonce půl hodiny. Šlapeme teda dál. Cesta už vede lesem. Občas překročíme strom, občas je strom nahnutý nad námi, když tu dostanu z ničeho nic ránu do hlavy až to dřevěně zaduní. Zaslouřil bych si dřevěnou hlavu, když mi to nemyslí ani natolik abych si dal štítek od kšiltovky dozadu. Takhle vidím prd co mám v cestě.
Na Čertův mlýn dorazíme už předběhnuti několika lidma za náma. Cestou na Pustevny se to ještě zhorší. Nepříjemně mě pálí levý chodidlo. Že by puchejř? Zastavuju, přemazávám ale nic tam není. Vidím vhodnou chvíli na redbul a růžovou tabletku štěstí. Než zabere budeme stoupat na Radhošť a tam se rozhodně nemíním zastavit. Zatím nás ale jen chtějí sežrat mouchy a tak vyrážíme co to jde dál. Na pustevnách skvěle bodne do žaludku polívka takže v následujícím klesání začínám žertovat, že musíme soupeře demoralizovat tím jak rychle poběžíme. Dole v Ráztoce je klid. Nechávám si zajít chuť na nanuka ve stánku. Dáme si kolu na Radhošti slibuju. Šlapeme tedy do kopce. Pak ty nekonečný schody a konečně magistrála k kostelu. Sluníčko krásně svítí. Lidi se opalujou všude kolem na trávě a dlouhá fronta u stánku s kolou. Tak na to dlabem. Nebudeme tady ztrácet čas. Dáme si ve Frenštátu a už cupitáme z prudké sjezdovky z Radhoště. Potom trochu rovinka a tady jsem si to při tréninku fotil, tady to znám. Člověk musí hledat kam položí nohu, protože ze země vyrůstají tmavé, špičaté kameny. Ale je to přeci z kopce tak běžíme. Ještě se stihnu usmát na rodinku která stoupá v protisměru a už neběžím, už letím dolů přímo na ty krásný kameny. Jen cítím jak dopadám a ještě kus pokračuju po zemi dopředu, než se definitivně zastavím. Ležím, procházím si v duchu celé tělo. Uf to bylo štěstí. Trochu odřená ruka, rameno, koleno ale jinak dobrý. Nejhůř dopadl pásek od hodinek. A pak že titan vydrží víc jak člověk. Zvedám se a kromě naraženýho kolena vše OK. Tak tedy ted už opatrně dál dolů na Pindulu kde je poslední občerstvení. Konečně chleba, chválim obsluze sortiment. Sice jen se salámem a bez cibule ale přišel vhod. To Adam je jiného názoru a tlačí další gel. Teď už to máme kousek. Teď už to není tak vysoko. Ale bylo. Vysoko a daleko. Kousek před vysílačem na Velkým Javorníku nás povzbuzují i cyklisti. Lidi co si vyšli na vejlet. No úplný procesí. Však je taky krásně. Tak žádný zdržování a pádíme dolů. No pádíme zrovna ne. Spíš cupitáme a klopýtáme přes kořeny z kopce kterej je docela dlouhej. Ale dole už je cítit civilizace. Popobíháme a pár lidí přeci ještě dáme říkám. V cíli na nás čeká Adamova sestra s foťákem tak musíme máknout. Ještě tamty předběhnema. Ať nám necloní při focení v záběru.
Poslední stovky metrů jsou asi nejdelší ale nejšťastnější. Zabočit do leva a no tak, kde je ten cíl. Ještě dlouhou ulicí po kostkách do kopce, ale lidi už tady povzbuzujou jak a to nás žene dopředu. Ještě přidávám ať ty za náma přejde chuť na nějaké pokusy. Chci přeci tu pěknou fotku. A jsme tam. Ještě výstup na pyramidu slávy. Cílové foto v automatu. Opatrně dolů. V těch drátěnejch schodech se děsně zasekávaj špunty bot. Ale dobrý, zvládli jsme i ten poslední sestup a teď už jen pozitiva a radost a radegast a náramek  s nápisem „dal jsem Beskydskou sedmičku“.