neděle 8. září 2013

Beskydská sedmička 2013

Na některé závody se člověk rozhodne jít pár dní předem na jiné zase rok dopředu. Příkladem impulzivního přihlašeni byla P100, protože pokud bych o něčem takovem déle uvazoval, nejspis bych se na podobnou šílenost nikdy nepřihlasil. Beskydska sedmička ale bylo Něco s velkym pismenem na začatku na co jsem chtěl po prvni zkušenosti rozhodně znovu. Beskydy jsou prostě dost krásné, drsné i daleko a pro mě nepoznané, aby mě lákaly poznat víc. A jak jinak než při věhlasné, znáné a velké sportovní akci, navíc spojene s mistrovstvím čr. Rozhodnutí tedy bylo jasné a zbývalo jen pohlídat termín registrace a hlavně domluvit parťáka. Na podzimní ŠUTRu jsem běžel se Satanem a velice rychle jsme se i domluvili. Jdeme do toho společně. V Praze moc delších kopců člověk nenajde a tak moje osobní příprava spoléhala spíš na těch pár "horský" závodů jako je Silva, šlápoty a Lužicke700. Věděl jsem že do kopců na B7 stejně půjdu krokem a jestli nějaký čas můžu nahnat tak je to v sebězích. Trénoval jsem tedy spíš běh z kopce a vytrvalost. Vše se dařilo podle mych představ a už jsem se viděl v Beskydech, když jako blesk z čistého nebe přišla zpráva o Sstanově zranění a tím i vynucene omluvě z jeho účasti. Nechtěl jsem se pouštět do akce ve ktere záleži pravě na vzàjemné podpoře s něký koho alespoň trochu neznàm, ale v širokém okruhu známých běžců hledání stále bez výsledku. V poslední naději a drže se hesla "nikdy se nevzdávej" jsem se domluvil přes seznamku  B7 s Adamem, kterého potkal podobný osud nemocného parťáka. Deset dni před startem jsme si proběhli s čelovkama kolečko Šutru, domluvili ubytování, cestu, strategii a doufali "že to dáme". V pátek 6.září rano už jsme seděli ve vlaku z Prahy do Ostravy před sebou měli společný cíl. Doběhnout přes Beskydy z Třince do Frenštátu. Registrace  proběhla rychle. Tentoktát s novinkou fotografování se každého zàvodní, aby se pak mohlo v cíli provést to samé a porovnat si hezky tu změnu. No nevím jestli k horšímu protože jak jsem při stání ve frontě před kamerou koukal na kontrolní monitor, hodně lidí vypadalo spíš jak mrtvoly už před startem. To jak obraceli oči v sloup, aby se podívali na monitor nad sebou, místo aby se hezky  usmívali do objektivu. Před startem zbývalo ještě 7hodin a díky Adamově komfortnímu ubytování jsem se mohl pokusit o spánek. Moc jsem ale stejně nenaspal. Sotva čtvrthodinku, tak jen doufám, že to se čtyřmi hodinami z minulé noci bude stačit a vzpomínám na běhající matku Jitku, která spí ještě míň. Do Třince tentokrat nejedu dve hodiny v sedě na podlaze zvlaštního vlaku ale autem, tak se přeci neunavím a líp mi to poběží.

Na náměstí v Třinci už je docela husto běžců. Fotíme se tedy a zaujímáme strategické místo před startovní bránou abychom se vyhnuli tlačenici při předbíhání hobby běžců. Libora Uhra na podiu sice vidíme, zvuk je ale špatný. Teplota vzduchu okolo 12st je tak akorat na větrovku přes triko. Běžci před startem se ale musí posunout trochu dozadu a tak se mačkáme jak v metru při ranní špičce, ale alespoň je teplo a moje bunda může zmizet v batohu aby tam tak zůstala již po celý závod. Zazní státní hymna, vybuchne ohñostroj a je odstartováno. Zpočátku všichni běží. Prvních pár km je po rovině. Po prvním km jiz dobrá třetina lidí jde a musíme se tedy trochu prodírat davem. Trochu nechápeme proč si ti kdo nechtějí běžet stoupli hned za startovní čáru, ale už vim z loňska že to tak tady prostě je. Před sebou vidíme na kopci Malý Javorový červené světlo náš první vrcholový cíl. Stoupá se prudkou sjezdovkou s celkovým převýšením od startu asi 700m, ale jde to dobře, místy i pár lidí hlasitě povzbuzuje. Terén je travnatý. Jen s občasnými výmoly a kameny. Cesta ubíha rychle a i když ve skutečnosti to byla nejmíň hodina, jsme nahoře a mírným klesáním pokračujeme směr Řeka. Mírně dolu a zase mírně nahoru krásnou lesní cestou. A už je tu místo rozděleni. Hobby rovně, sport doprava. Rychle sbíháme dolu po cestě, pak cestou necestou lesem, ale letošní novinka, šipky co svítí do tmy ve světle čelovek nas spolehlivě vedou. Vedou, vedou, až do chvíle kdy někdo na čele najednou neví. „Tady to znám.“ Prohlásí jiný vzadu a vrhá se ještě prudším srázem mezi stromy dolů. My ostatní za nim.  Jako cesta to nevypadá ani trochu. Chvíli to sice vypadá že bloudíme, ale za krátko už zase navazujeme na značenou trasu po které se ženou další sportovní dvojice. Takže zatím dobrý. Nabíráme tempo v seběhu a dáme pár dvojic před sebou. Hlavně se neztratit a nenachat se zbytečně diskvalifikovat elektronickou kontrolou, připomínám si. Povolený rozdíl mezi členy týmu je jen 30 sekund. Až po závodě zjistíme ve výsledcích, kolik lidí se tak nechalo diskvalifikovat hned na první kontrole, aby se ten smutný ortel dozvěděli až v cíli. Hrozná představa, ale kdo nečte pravidla…  V Řece je malá občerstvovačka. Dáváme rychle jonťák a pospícháme do svahu zdolat druhý kopec co vypadá jak černá sjezdovka. Pak ještě kousek po cestě s mírnějším stoupáním. Nebe nad námi je plné hvězd a kdyý se otevře výhled do krajiny, je druhých nepočítaných světel i pod námi. Trochu popoběhneme a už vidím před námi místo, kde se naše trasa opět spojuje s hobby trasou směr vrchol Ropice. Z toho štrůdlu lidí nemám zrovna dobrej pocit. Všichni jdou krokem a tak začínáme předbíhat. Tady je asi taktika stejná u všech sporťáků. Levá, díky, levá, díky. Když dorazíme ke špuntu, dostaneme od kohosi vynadáno, proč nestojíme taky v řadě. Nevím proč. Vpředu je trochu mokro a všichni opatrně obcházejí velkou louži aby si nenabrali do bot, nebo co. Přeskakuji jí hladce přes hůlky suchou nohou a ještě několikrát toto parádní číslo zopakuju. Adamovi se ale někde hůlka smekne, prohne jak luk a uz nenarovná. Naštěstí se mi to později podaří spravit skládacíma kombinačkama za padesát. Díky příteli od Shellu. Cesta je vyšlapaná jen pro jednoho a já mám najednou spoustu energie běžet a tak předbíhám po trávě nad kotníky mimo cestu. Jde to skvěle a dlouhá řada hobby mizí po levé straně jako bych jel vedle nich na kole. Nevím jestli to byl kořen nebo mi tam někdo nasraně strčil hůlku ale najednou plachtím vzduchem a přistávám smykem na břiše. Ku.. Ale naštěstí je tam měkká tráva a pád je jak do peřin. Nic zlomenýho, tak fajn, zatím pořád dobrý. Vstávám, nasazuju čelovku a dozvídám se od nějakého hobbíka proč před sebe pouštím 2000 lidí když chci běžet. No když chce člověk běžet tak musí něco vydržet. Odpovídám a běžíme dál. Předbíháme další a další a já počítám 1999, 1998, 1997…
V Morávce se na občerstvení zdržíme asi 15 minut. Opravujeme tu hůlku a Adam ještě mění baterky v čelovce. Hned za morávkou začíná stoupání na Travný. Jdeme s davem až pod vrchol, kde nás podruhé opouští hobby trasa aby si zkrátila cestu po vrstevnici. Najednou je volno a jdeme sami. Za vrcholem ukazuju Adamovi, kde se loni tvořil ten půlhodinový špunt při sestupu přes větší stupně. Letos jsme ale za chvíli na široké cestě a běžíme dolů do Krásné. Tam doplňujeme vodu na občerstvovačce, dávám už podruhé tuto noc banán, sůl, meloun, horalku a varážíme na Lysou. Už jsme si zvykli koukat na výškoměr a tak Adam hlásí. Ještě 700m. Ještě 500m. Ještě 300. Čím jsme výš, tím je chladněji, ale makáme a tak stačí triko. Na vrcholku je zima a jen na obzoru růžový proužek chystajícího se svítání. Ještě je ale tma a tak nové baterky a dolů. Opatrnou chůzi přes mokré kameny, skokem přes ty menší, poskoky z prudšího svaku a už jsme na té mírně se svažující cestě a klušeme do Ostravice. Tady dáme nejmíň 50 lidí odhaduju nahlas a tak klušeme i běžíme. Tady to musí někomu připadat nekonečný, pokud to jde krokem. Nakonec předbíháme nejmíň 200 lidí. V Ostravici už je světlo. Jdeme na polívku, převlíknout ponožky, ještě banán, sůl, meloun, horalka a vzhůru na Smrk. Nejdrsnější stoupání co vede jak schody do nebe. Kluzká vrstevnicová cesta přes kameny a kořeny a taky první větší krize, ale sluníčko už hřeje a povzbuzuje nás k vrcholu. Nahoře fotím krásný výhled a kopnu do sebe nabídnutý speed a gel. Cestou dolů se vždy postupně rozbíháme. Přece jsme si řekli, že z kopce poběžíme, no né? A tak předbíháme, tentokrát už bez problémů. Cesta je široká a cikcak klesá do Čeladné. Tady už klasický postup s doplněním vody a jídlem na občerstvovačce. Stoupání na Čertův mlýn je nejdřív nekonečná asfaltka. Šlapeme svoje tempo a před sebou očima tlačíme pár dalších závodníků. Hele támhleta zrzka v sukni vypadá jak Monika, ta to ale nemůže být. Vyprávím Adamovi že dala před týdnem TDSka a psala že na B7 nepojede. No byla by blázen po Francii hned tohle. Pomalu se ke skupince blížíme a já koukám jak blázen. Je to Monika. Sice má prý problémy se žaludkem a tak je chvíli za náma, ale pak přijde zase ta moje krize v kopci a Monika nám mizí i s Kristýnou, další finišerkou z letošních TDS a v cíli nám dávají dokonce půl hodiny. Šlapeme teda dál. Cesta už vede lesem. Občas překročíme strom, občas je strom nahnutý nad námi, když tu dostanu z ničeho nic ránu do hlavy až to dřevěně zaduní. Zaslouřil bych si dřevěnou hlavu, když mi to nemyslí ani natolik abych si dal štítek od kšiltovky dozadu. Takhle vidím prd co mám v cestě.
Na Čertův mlýn dorazíme už předběhnuti několika lidma za náma. Cestou na Pustevny se to ještě zhorší. Nepříjemně mě pálí levý chodidlo. Že by puchejř? Zastavuju, přemazávám ale nic tam není. Vidím vhodnou chvíli na redbul a růžovou tabletku štěstí. Než zabere budeme stoupat na Radhošť a tam se rozhodně nemíním zastavit. Zatím nás ale jen chtějí sežrat mouchy a tak vyrážíme co to jde dál. Na pustevnách skvěle bodne do žaludku polívka takže v následujícím klesání začínám žertovat, že musíme soupeře demoralizovat tím jak rychle poběžíme. Dole v Ráztoce je klid. Nechávám si zajít chuť na nanuka ve stánku. Dáme si kolu na Radhošti slibuju. Šlapeme tedy do kopce. Pak ty nekonečný schody a konečně magistrála k kostelu. Sluníčko krásně svítí. Lidi se opalujou všude kolem na trávě a dlouhá fronta u stánku s kolou. Tak na to dlabem. Nebudeme tady ztrácet čas. Dáme si ve Frenštátu a už cupitáme z prudké sjezdovky z Radhoště. Potom trochu rovinka a tady jsem si to při tréninku fotil, tady to znám. Člověk musí hledat kam položí nohu, protože ze země vyrůstají tmavé, špičaté kameny. Ale je to přeci z kopce tak běžíme. Ještě se stihnu usmát na rodinku která stoupá v protisměru a už neběžím, už letím dolů přímo na ty krásný kameny. Jen cítím jak dopadám a ještě kus pokračuju po zemi dopředu, než se definitivně zastavím. Ležím, procházím si v duchu celé tělo. Uf to bylo štěstí. Trochu odřená ruka, rameno, koleno ale jinak dobrý. Nejhůř dopadl pásek od hodinek. A pak že titan vydrží víc jak člověk. Zvedám se a kromě naraženýho kolena vše OK. Tak tedy ted už opatrně dál dolů na Pindulu kde je poslední občerstvení. Konečně chleba, chválim obsluze sortiment. Sice jen se salámem a bez cibule ale přišel vhod. To Adam je jiného názoru a tlačí další gel. Teď už to máme kousek. Teď už to není tak vysoko. Ale bylo. Vysoko a daleko. Kousek před vysílačem na Velkým Javorníku nás povzbuzují i cyklisti. Lidi co si vyšli na vejlet. No úplný procesí. Však je taky krásně. Tak žádný zdržování a pádíme dolů. No pádíme zrovna ne. Spíš cupitáme a klopýtáme přes kořeny z kopce kterej je docela dlouhej. Ale dole už je cítit civilizace. Popobíháme a pár lidí přeci ještě dáme říkám. V cíli na nás čeká Adamova sestra s foťákem tak musíme máknout. Ještě tamty předběhnema. Ať nám necloní při focení v záběru.
Poslední stovky metrů jsou asi nejdelší ale nejšťastnější. Zabočit do leva a no tak, kde je ten cíl. Ještě dlouhou ulicí po kostkách do kopce, ale lidi už tady povzbuzujou jak a to nás žene dopředu. Ještě přidávám ať ty za náma přejde chuť na nějaké pokusy. Chci přeci tu pěknou fotku. A jsme tam. Ještě výstup na pyramidu slávy. Cílové foto v automatu. Opatrně dolů. V těch drátěnejch schodech se děsně zasekávaj špunty bot. Ale dobrý, zvládli jsme i ten poslední sestup a teď už jen pozitiva a radost a radegast a náramek  s nápisem „dal jsem Beskydskou sedmičku“.

Žádné komentáře:

Okomentovat