spustit video
Pro mě dva roky opěvovaná ze všech běžeckých stran a vychvalovaná akce,
na kterou jsem se těšil tolik, že jsem jí dal přednost před čtvrtou
účastí na Olomouckém půlmaratónu. Menší potíže s autem těsně před
odjezdem vyřešila autobusová doprava a tak se v pátek 20. června, místo
u auta setkáváme s Pavlem před 17 hodinou v menší frontě před autobusem
do Vrchlabí. Nejsme sami kdo jede na Krakonošku a ve Vrchlabí
z autobusu vyráží na registraci směr Dům dětí a mládeže skupinka více
než deseti lidí s velkými batohy, symbolicky vedená Olafem s malým
batůžkem. Tady je vidět zkušenost opěvovaná již Josefem Švejkem, mít vše
důležité sebou a přitom skoro nic nepotřebovat. Zkušenosti jsou
k nezaplacení. Na prostranství před DDM již vládne předstartovní
atmosféra. Moderátor vítá naši skupinku, vyzvedáme si kontrolní kartu s
čipem a mapičkou cesty a jdu se převléknout. Svoji premiéru budou u mě
ten den slavit lýtkové kompresní návleky, výhra z tomboly dva týdny
zpátky na Silvě. Ještě v šatně potkávám Romana a na náměstí i Libora
s tatínkem. Začíná se ochlazovat a tak ještě na náměstí rád natahuji
dlouhé kalhoty a lehkou bundu. Před 21.hodinou už je prostranství před
startem plné běžců a poutníků. Sám Krakonoš má k nám svou řeč než
vystřelí a odstartuje proud více než čtyř set lidí z Vrchlabského
náměstí směr rozhledna Žalý. Běžím po rovině a do mírného kopce,
přecházím do chůze v prudších kopcích. Držím se Pavla abych si vyzkoušel
jeho tempo. Na prvním kilometru předbíháme Lídu, která hned hlásí, že
jde jen padesátku. Na třetím km se už pěkně potím, schovávám bundu do
batohu a ztrácím z dohledu Pavla. Poslední úsek před rozhlednou Žalý a
zároveň první kontrolním stanovištěm už vede lesem. Dobíhám na kontrolu
v čase 48 minut jako 88. v pořadí. Ještě dělám záběr kamerou, pokouším
se natočit si do kelímku čaj, ale kohoutek na termosce v restauraci
stávkuje nebo jsem tak nešikovný. No nic, stejně by to bylo moc horký na
pití. Nasazuji tedy čelovku a sbíhám z kopce. V protisměru již pole
běžců houstne. Cesta se jen mírně vlní a daří se mi téměř celá běžet až
do Horních Míseček. Další kontrola je u bufetu Stopa kde jsem za
1:58hod. Teplý čaj ředím studenou vodou, zdravím se s Romanem a vyrážím
dál směr Harrachov. Cesta vede přes kaňon Kotelních Jam, odkud se stoupá
klikatou cestou přes velké kameny do lesa a pěknou trailovou cestou až
na Dvoračky. Tady začíná široký dlouhý asfalt. Cesta klesá a táhne se
dlouho až ke třetí kontrole v Harachově. Téměř nic zde nepoznávám. Jak
je to jiné v zimě za světla a teď na kraji léta o půlnoci. Na kontrole
jsem v čase 3:45hod. Zde se potkávám s Liborem, dávám si malé
pivo, chleba, a pak ještě čaj a tatranku. Doplňuji vodu a chvíli nevím
kudy dál a ztrácím zbytečně prvních deset minut. Není ale kam spěchat,
nejdu přeci tolik na čas jako na to stihnout autobus z Vrchlabí v Pět
odpoledne. Hučení Mumlavy je dobrým majákem pro další cestu. Jen kousek
nad Harrachovem začíná pršet. Je to jediný a krátký deštík, ale i tak
natahuji lehkou „goretexku“ z Gumotexu značky Bobo a šlapu asfaltkou do
kopce na Krakonošovu snídani. Kde a kdy byla si ani nestačím všimnout.
Dobrou hodinu se motám na hranici spánku. Deficit z minulých dní začíná
být znát. Probere mě až větší zima s přibývající výškou a tyčinka co si
šetřím dle reklamy „na pořádný hlad“. Celou dobu si plánuju, že si na
Vosecké boudě zdřímnu. Špatně jsem si to ale zapamatoval, kontrola tam
není a je třeba šlapat dál až na Lužickou boudu. U Vosecké ale zachytím
skupinku čtyř kluků co šlapou rychlým krokem a v téměř již ranní
mlze přejdeme společně hřebenovou Cestu česko-polského přátelství. Zde
je plánované nejchladnější místo, ale v mlze teď moc nefouká a rychlé
tempo mě zahřívá dostatečně. Když začne cesta přecházet u Sněžných jam
ve stezku z velkým kluzkých a místy se kývajících kamenů začínám se už
opravdu těšit na další kontrolu a teplo v chatě. Kameny mají mírný sklon
a několikrát mi to uklouzne. Naštěstí to vždy vyrovnám bez pádu. Nebylo
by to příjemné a vůbec nechápu jak tu Pavel může běžet daleko přede
mnou ve svých hladkých ošlapaných Bostonech. Cesta se spouští dolů a
zase stoupá a klesá po velkých kamenech dál pod Vysokým kolem, kolem
Dívčích a Mužských kamenů a po asfaltce až na kontrolu v chatě Malý
Šišák pod Špindlerovkou. Teplá polévka mě příjemně zahřívá, dojídám se
tatrankou s čajem a přezouvám ponožky. V jídelně již je prostřeno na
snídani hotelových hostů ale já mám mezičas 7:56hod a zdržel jsem se
tady víc než půl hodiny. Je třeba jít dál další pěknou trailovou cestou
přes kořeny, potůčky a kameny které na některých místech překrývají
lávky z masivních dřevěných trámků. Další kontrola je relativně brzy
v Domku Mysliwskym. Zde jsou ty slibované skvělé polské sušenky polský
hrbaty čaj, káva a minerální voda. Opravdu moc příjemné místo. Dál cesta
vede okolo ledovcového jezera Maly Staw a k chatě Akademicka. Kousek
dál si pletu cestu, ale po pěti minutách vše napravuji seběhem přes
horskou louku zpátky na žlutou další trailovou cestu. Není ale dlouhá.
Brzy začíná kameny dlážděná silnice k horní stanici lanovky na Kopě.
Konečně vidím před sebou cestu klikatící se na vrchol Sněžky. Závěrečné
stoupání k vrcholu začíná pěkně foukat až mám strach že mi to vezme
kšiltovku do nenávratna. Nasazuju tedy drsnou kuklu z moiry a je to tak
akorát na tepelnou pohodu. Tady se dá pěkně vymrznout. Výhledy ale stojí
za to. Není to sice ten slibovaný stokilometrový výhled do kraje, ale
je to pěkné a stálo to za to si počkat s mým prvovýstupem na Sněžku do
tohoto dne. Na vrcholku, není počasí na kochání, jen nahlídnu do kaple,
nechám si potvrdit kontrolu v Poštovně a pospíchám dolů k chatě Jelenka.
Cesta vede mírným i prudkým klesáním, mezi klečí. Jěště že občas na mě
někdo křikne že jdu špatně hned na rozcestí pod vrcholem Sněžky se mi to
stalo snad po třetí a ne naposled. Od Jelenky se už pěkně rozbíhám a
rychle klesám až na Pomezní boudy. Na kontrole v bývalé celnici jsem
v čase 13:22hod na 199 místě v pořadí. Je hodinu a půl před polednem a
já mám už pěkný hlad. Konečně posolené namazané chleby se sádlem a
škvarky. Dávám jich nejmíň sedm a zapíjím nealko pivem. Cesta do Pece
pod Sněžkou nejdřív klesá k Malé Úpě a dá se rychle běžet asi pět
kilometrů než začne opět stoupat do Velké Úpy. Závěr se dá opět běžet
z prudkého kopce. Koukám po známé sjezdovce kde jsme dvě zimy učili děti
lyžovat a šlapu dál na kontrolu v Peci. Čas 15:19, zlepšení na 192
místo ale cesta se začíná vléct. Vůbec bych se nezlobil, když by tu byl
cíl. Zbývá ještě ale 18km. Stoupání k boudě Mír už mě zase zpomaluje.
Když se otočím je zde, ale krásný výhled na Sněžku, Luční i Studniční
horu. Dělám poslední záběr kamerou. Následuje cesta několik km téměř
rovinou, lesem a než začne klesat je mezi stromy už vidět Vrchlabí.
V tuto chvíli se zdá být blízko, za další hodinu mi to ale připadá, jako
by to tam nahoře byla jen fatamorgana. Po dlouhém seběhu lesem
následují ještě zdánlivě nespočetné louky a kopečky než se konečně
objeví Vrchlabská civilizace a vytoužený cíl. To asi proto že už zase
usínám. Naposledy čipuji kontrolu v cíli v čase 18:10hod a jdu si pro
guláš, pivo a pamětní list. Nebylo to tak špatné, mohlo to být
rychlejší, ale jde přeci o zážitky a těch je na delší cestě logicky víc,
no ne? Tak třeba za dva roky na padesátém ročníku. To bude jistě velká
sláva a já mám rád pěkná čísla.
Žádné komentáře:
Okomentovat