neděle 17. prosince 2017

EKUT 2017 - vstup do dalšího levelu



EKUT - nevinně vypadající označení, pro neznalé evokující něco o extra kutání, ale stovkaři vědí. EKUT je zkratka pro Extrémní Kombinaci Ultra Trailu. Čtyři slova, ze kterých každé je přímo napumpované něčím mimořádným. Když už je něco extrémní, nebude to jistě běžné a když to navíc nakombinujete s ultra vzdáleností v trálovém terénu je jasné, že akce s tímto označením bude jedna z nejlepších i nejnáročnějších akcí v celém roce.

Přemýšlel jsem, co si zapsat po Loučení a odložil jsem zápisek až na dobu po Pražské stovce. Dobře jsem udělal, protože na závěr jsem díky svým pocitům přesně věděl co mimořádného se na letošním EKUTu pro mě odehrálo, ale nebudu předbíhat a nejdříve si znovu v mysli projdu celým EKUTem.

Video z Loučení 2017


 Dvě etapy letos v Českém středohoří probíhaly v neskutečně blátivých podmínkách. Přes 170 km a 8000 m převýšení. Krátké dny a dlouhé noci. Po loňských zkušenostech, kdy největší obtíží pro mě byl nedostatek spánku, jsem se snažil naplánovat co nejvíce odpočinku. Je mi jasné, že v tělocvičně na základně toho moc nenaspím a tak raději uléhám doma v šest večer. Nastavuji budík na třetí ráno a plánuji tak vyrazit autem přímo na registraci. Vstávání se daří, cesta do Ústí je rychlá, registrace a cesta vlakem do Lovosic na start o půl šesté. Vše stíhám a užívám si pěkně celou první etapu přes Milešovku a baječné vyhlídky zpět do Ústí. Zbývá pár hodin na relaxaci před druhou etapou, na návštěvu u Jany a Petra, kteří letos ještě neběží, ale zázemí jsem zde nalezl skvělé a to včetně dvou hodin spánku a bohaté večeře. Před půlnocí, již po cestě vlakem směr Děčín, stojím opět na startu. Trochu prší, snad i sněží a mimo asfalt to dost klouže. Po 35 km jsem opět na zastávce v Ústí a přemýšlím jak dál. Do ranního světla ještě zbývá hodinka a tak zavírám oči a na židli ten čas prospím. Většina běžců mi za tu dobu sice utekla, ale něvadí, jsem tu pro to, si cestu užít, ne honit umístění. Ještě za šera tedy překonávám již podruhé Větruši a za svítání již překračuji Labe na Střekovském zdimadle. Sobotní den je mlhavý a sychravý. Počasí rozhledům moc nepřeje a mazlavé bláto na cestě nepřeje zase moc mojí rychlosti. Den uteče rychle a k slavné Trojhoře letos dorážím již za tmy. Cesta nahoru po skále ještě dobrá, ale dolů na druhé straně po mokrém jílu jedu jak na lyžích. Skluz a brždění se nejdřív daří, ale nakonec končím v kotrmelci a zastavuje mě až strom o tři metry níž, ale to se stává a tak šlapu dál mlhou, kde je vidět sotva metr dopředu. Ještě že mám trasu v hodinkách, protože i když je trasa skvěle značená odrazkami, přes mlhu je opravdu dost špatně hledám. Okolo osmé večer docházím ke kontrole pod hradem. V průjezdu není sice moc teplo, ale mají teplý čaj a taky tady doháním Tomáše s Blankou. To přece nevzdáme, říkáme si tak nějak společný názor. Šlapeme nocí dál, hledáme cestu, přelézáme popadané stromy a klouzáme blátem. Když jeden ztratí cestu, společně ji nakonec dáme vždy nějak dohromady. Blanka nás pohání ať nespíme. O půlnoci na občerstvovačce  nás povzbudí skvělá polívka. A v neděli okolo deváté ráno jsme v pohodě v cíli.

Video z Pražské stovky 2017







Pražská stovka, třetí etapa EKUT, to je už pro mě tradice a srdcovka. Den před startem jsem si přepočítal svojí statistiku. Letos to je moje šestá P100, z toho 3x dokončená, 2x jsem vzdal několik desítek km před cílem. Letos je trasa mimořádně delší, stomílová a já mám hlavní cíl, dokončit celý EKUT. Navíc letos se startuje ze Světlé nad Sázavou na Vysočině. Jenom několik km od mého rodného Jeníkova. Znám lesy okolo Lipnice, Stvořidla, Ledeč, Zruč. Zbytek už budou známá místa u Prahy. Počasí je na Pražské letos opravdu příznivé. Trochu mrzne a tak avizované bláto ztuhne a cesty jsou skvěle průchozí a běhatelné. Do Kácova se držím docela volně s Michalem. Jestli něčím trpím, tak je to jenom zima na prsty u rukou. Nemrzne sice moc, ale ruce si nějak znovu vzpoměly na více než dvacet let staré omrzliny a bolí jak čert. Mám sice dvoje rukavice přes sebe, ale i to je málo. Třetí pár rukavic mi daruje v sobotu odpoledne Martin, za což mu moc děkuji, pomohly mi i když byly jen pracovní. Okolo deváte v sobotu večer na mě doléhá známá spánková únava. Usínám za chůze po cestě lesem. Přestávám vnímat vzdálenost. "Když na tebe jde spánek tak přidej" Jo to se snadno řekne. Přidávám co to jde a vždy popoběhnu sto metrů, později ale znovu upadám do spánku. "Tajná kontrola!" Volá na mě někdo najednou do snu. Není to sen. Jen jsem málem přešel odbočku se zaparkovaným autem a kontrolou. Právě přivážejí teplý čaj a to mně hodně pomáhá. Zbylých několik km do hospody v Čerčanech už doběhnu před půlnocí. Spánek ale musím dát alespoň na židli. Probouzím se po třetí ráno docela v pohodě. Dávám ještě polévku a vyrážím na poslední třetinu cesty. Někdy kolem poledne doháním ve škole v Těptíně Tomáše. Tempo máme podobné a vyzkoušené už z Loučení a tak společně za setmění docházíme do cíle v Praze Modřanech.

EKUT je dokončen, letošní vrchol a závěr sezóny úspěšně splněn. Zbývá jen poznání a poučení objevené na závěr. Ultra-běžci a dálkoví turisté sice myslím nemívají při svém zájmu čas hrát hry na PC, ale to přirovnání s překonáním další úrovně mi přišlo po Pražeké stovce na mysl jako nejtrefnější. Samozřejmě na konci P100 jsem se těšil do cíle, ale tak trochu jsem do něj ani nespěchal a užíval si cestu co nejdéle. Když jsem pak dosedl v Modřanské škole konečně na cílovou židli, byl jsem pěkně ospalý, ale uvědomil jsem si, že mi vlastně jinak vůbec nic není. Není to chlubení, ale moje překvapivé zjištění, kam až je možné za několik roků dojít či doběhnout. Stejně jako při překonání další úrovně v nějaké hře, také tady byl EKUT něco do té doby pro mě nejnáročnějšího, nejdelšího na čas i vzdálenost. Předchozí úrovně byly bolestivé a nepřinášely jen uspěšné konce. Často jsem ztrácel body i životy a musel se vracet o úroveň níže. Teď si ale snad už i tělo zvyklo a vše zvládlo bez poruchy. Dva dny po Pražské bežím do práce a nohy mě nebolí, za týden s Martinou 17 km doprovod na Trailové Závisti jako by žádná stomílovka před týdnem ani nebyla. Před lety v začátcích běhání jsem si dal nějaké ty rychlostní cíle. Cile byly splněny a tím posledním bylo jen tak si běhat pro radost a cítit se při tom dobře. Užívat si cestu. Asi se mi ten cíl začíná plnit.
Jakýpak asi bude další level?

2 komentáře:

  1. Hluboká poklona a velká gratulace. Přirovnání k PC hře se mi moc líbí :) je opravdu trefné
    Ať se daří!
    Mm

    OdpovědětVymazat
  2. Velka gratulace! Vedel jsem o tbem utoku:) na EKUT a moc jsem drzel palce. Je to dostatecne sileny, ze by me to i lakalo, navzdory tem dlouhym nocim:)... Nicmene, v tehle casti roku a navic v letosnim roce bych si tyhle dva plne vikendy nemohl dovolit:).. Tedy asi mohl, ale mozna uz bych bydlel nekde jinde a hledal si i jine zamestnani (nebo by me kolegove zabili)..:)
    .. ale preci jen.. pristi rok .. znovu si rikam, 2018 uz by nemel mit tu casove0stresuplnou zaverecnou vsuvku:).. Tak pak bych mohl jit v tvych vyslapanych stopach:).
    At se dari.. jeste jednou gratulace a verim, ze se uvidime na POP a ze budes vsude, pri behu i v hospode vypravet..:). MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat