neděle 15. října 2017

Pirin Ultra 2017

PIRIN ULTRA - Run like no other


Běh jako žádný jiný.

Také tak by se dalo chápat heslo, které si pořadatelé dali pod název svého
závodu. Alespoň tak si jej pro sebe překládám.

profil trasy 150 km
Před rokem jsme běželi Dalmácii, neuplynula ani moc dlouhá doba a už tu měl Ondra lákající návrh. Pojedeme na Pirin. Loni byl první ročník jenom pro domácí Bulharské závodníky. Kouknul jsem na stránky závodu a zaujala mě hned z kraje informace týkající se výsledků ročníku 2016. Startovalo v něm něco přes třicet běžců a doběhli jen tři muži a jedna žena. Trasa 150 km a 9600 m převýšení. Tak to bude dostatečná šílenost, říkáme si v duchu všichni tři přihlášení, Ondra, Jirka a Já. Radek se později z opatrností hlásí jen na kratší variantu. V letošním roce je závod otevřený poprvé pro zahraniční účastníky, využiji tedy příležitost zkušebního běžce a přidám ke svému zážitku ze závodu také poznatky užitečné pro rozhodování k účasti dalších Čechů či Slováků.


moje video z trasy

Registrace


Oproti jiným zahraničním závodům celkem přijatelná cena 40 až 60 EUR, to podle toho, jak brzy se k přihlášení odhodláte. Věřte, že zábava, kterou si za to užijete se vyplatí. Tedy hrdě do toho počítačoví hrdinové. Letos bylo nejnižší startovné platné do konce března. Závod má i nějaké ty požadavky na zkušenost a očekává se, že se pochlubíte alespoň jedním absolvovaným závodem za 4 ITRA v minulých dvou letech.



svítání v Bulharsku po noční cestě autem






V Bulharsku jsem byl naposledy před čtyřiceti lety u moře a moje představy o horách tam byly přesně takové, jak mi napsal jeden z přátel na FB. V Bulharsku je přeci teplo a na horách v září bude tedy taky nejmíň dvacet stupňů. Čeho jsem si všiml hned jak jsem zkouknul video z loňského prvního ročníku, to bylo poměrně teplé oblečení všech lidí na startu. Teplé bundy, čepice a rukavice, jako by se jednalo spíš o start zimního závodu u nás. Bulhaři jsou zhýčkaní teplem, říkal jsem si a na předpověď počasí se po pravdě podíval až pár dní před odjezdem. "Bude teplo, nádherné počasí bez přeháněk" hlásil přihlášený kamarád Ondra i Norové. Tak co ti Bulhaři plaší. Počasí prý bude špatné, tak ať se připravíme na opravdu hardcore závod, píší mi týden před závodem v emailu. Teploty prý na vrcholcích mohou klesnout pod nulu. Na poslední chvíli před odjezdem je do povinné výbavy zařazeno i několik opravdu arktických doplňků. Teplé věci jsem naštěstí zabalené měl, jen putovaly z připraveného dropbagu pro 63 km do startovního batohu.


po příjezdu do centra Banska


Povinná výbava


Najdete zde předměty běžné i méně všední. Nepromokavá bunda s membránou do 20000 mm je samozřejmostí. Kompas, sprej proti zvěři nebo větší zásoby potravin mě už trochu přeci jen překvapily. Dva dny před startem byla povinná výbava doplněna také o dlouhé kalhoty, teplou čepici, teplé rukavice a teplou střední vrstvu minimálně 130 g. Nemusíte ale mít s sebou šálek a stačí i nádoba na jenom 1 litr vody.


předzávodní kupička


Je středa odpoledne a my vyjíždíme směr Sofia. Na střední Evropu se valí tlaková níže s ochlazením a deštěm. Tlačí nás celou cestu přes Maďarsko a Srbsko do zad, ale jen přijedeme k Sofii, nebe se vyjasňuje a je opravdu hezky, tak co pořád straší s tím ochlazením. V devět hodin dopoledne stojíme v centru města Bansko, místa startu a rozhlížíme se po cestě do hotelu. Ubytování zajistil Ondra již s předstihem. V hotelu s kapacitou tak 500 lůžek jsme téměř sami. Sezona zde skončila nebo spíše začne.

hoteové domy v Bansko



Bansko


Bansko je město ležící v jihozápadním Bulharsku, v údolí na úpatí severního Pirinu. Je správním střediskem stejnojmenného kraje a má přes 7 tisíc obyvatel. Nadmořská výška 925 m Počet obyvatel 8 562 (2. 1. 2011) Rozloha 148,3 km² Co je Bansko především na první pohled, to je horské středisko. Hotely, lanovka k sjezdovkám, restaurace, obchody. Vše připravené jak v Alpském středisku.


na předstartovním poučení pro cizince


Obsazujeme tedy ubytování. S Ondrou ještě řešíme, jak dostat trasu do hodinek bez PC. Nakupujeme potraviny a hlavně obědváme, svačíme, večeříme a zase jíme. Alespoň já nabírám zásoby energie. Balím si také svou kupičku. Po šesté hodině odcházíme do města kilometr na registraci. Samozřejmě se dbá a kontroluje hlavně to, co máme mít proti zimě. Ještě se neplánovaně vracíme do hotelu pro dropbagy a pak už je čas na meeting. Nejprve se tlačíme do sálu plného lidí, aby nám sdělili, že jestli neumíme bulharsky, bude lepší počkat na výklad v angličtině. Informace, které se nám posléze na meetingu dostanou, jsou dvojího druhu. Jednak o tom, jak je Pirin krásné místo, ale převažují varování týkající se toho, na co vše si máme dát při závodě pozor. Počínaje orientací, přes bezpečnost při pohybu v horách a možné prochladnutí až po setkání se zvěří. Na závěr se ale dozvíme, že o jídlo na check pointech strach mít nemusíme, že tam bude opravdu „many many many food“. Zprávy o počasí mě přeci jen trochu zneklidňují, a tak narychlo vytahuji z připraveného dropbagu teplé věci. Bude dobré si je obléci ještě na start. Musíme přijít o půl hodiny dříve a nafasovat čipy a gps trackery. Jídlo si ale poslat pro jistotu do půlky trasy nechávám. Hlavně pivo z domácích zásob jistě nezůstane ladem. Check pointy jsou naplánovány vždy na horské chaty, kde bude možné si také něco koupit. Beru s sebou tedy i nějaká ta Leva.

jak nás bylo vidět díky gpstracketum

Značení trasy


Pořadatelé od počátku upozorňovali, že bude třeba mít trasu nahranou v hodinkách nebo gps navigaci. Prostě nebude to moc značené. Přesto se spotřebovalo prý na označení trasy velké množství vlaječek a fáborků. V průměru by měla vycházet jedna značka tak na půl km. V praxi jsem se orientoval docela bez chyb díky trase nahrané v hodinkách a také díky ostatním účastníkům. V horách po stezkách orientace není složitá a jen je třeba nepřehlédnout odbočku. Horší je často najít cestu po pastvinách. Ostatně krávy, ovce i koně se zde pasou i ve výškách 2000 m. Naštěstí jsem se v těchto místech pohyboval vždy za světla. Po tmě by bylo asi trochu problém najít na pláni další odrazku vzdálenou často právě i těch 500 m a pověšenou někde na keři. V povinné výbavě byl také kompas. To ne snad proto, abychom hledali směr v mapě. Mapu jako takovou jsem ostatně ani neměl ani jí od pořadatelů ve zjednodušené podobě nedostal. Buzolu použijete v případě, že se ztratíte. Řekli nám na meetingu. Když ztratíte cestu zavoláte na určené číslo. Protože každý dostal sledovací gpsku, pořadatelé nás uvidí na satelitní mapě a poradí nám po telefonu kterým směrem se vydat správně. Proto je tedy dobrý kompas. Tuto variantu jsem nevyužil, ale přemýšlel jsem, co by se stalo, když bych se ztratil nejen já, ale i signál z mého mobilního telefonu. Moc jsem to nekontroloval, ale pokud už jsem se na mobil podíval, tak v dobré polovině případů signál neměl. 


pitný režim večer před startem je důležité dodržet




Cestou z registrace dostávám chuť na místní pivo. Kdo ví, kolik bude času po závodě, tak se stavujeme s Ondrou alespoň na jedno a salát v místní stylové restauraci, od které se již z dálky nesou tóny balkánské lidovky. Jídlo skvělé, pití také jen ti tmaví muzikanti byli docela vlezlí, a tak když strčí svůj klarinet Ondrovi až pod nos v touze získat svou odměnu, odcházíme spát. Však vstáváme ve čtyři a o půl šesté máme být na startu. Zapadáme tedy do postelí naspat alespoň ty čtyři hodinky před budíčkem.




Zvěř


V národním parku Pirin můžete potkat medvěda i vlka. Jak nás ale uklidnili, poslední útok na člověka ze strany medvěda zde byl před 15ti roky a potkat vlka se podaří jenom tomu, kdo má opravdu štěstí nebo ví kde jej hledat. Co ale potkáte s jistotou, jsou psi. Hlídají stáda i obydlí a někteří se docela toulají. Rada od pořadatelů zněla jasně. Když na vás zaútočí, postříkejte je obranným sprejem. Co by se dělo dál, jsem se naštěstí nedozvěděl, ale popravdě dobrou dvacítku volných psů jsem potkal, několikrát měl sprej v ruce a naštěstí jej nemusel nikdy použít. Stačilo psa uklidnit hlasem.


Budík mi zvoní ve čtyři. Moc se mi nechce, ale vstávám, provádím své předstartovní rituály, Kafe, wc, oblíknout, snídadě a můžeme na start. Město spí, cestou nokoho nepotkáváme. Ke startovní bráně přicházime mezi prvními. Dostáváme své čipy, gpstrackery zapnu do horní kasičky. Teplota je asi 4 st, trochu fouká a tak jsem rád za dlouhé kalhoty i mikinu pdo bundou. Půlhodinka do startu je krátká, za chvíli je hromadně odpočítáno a vybíháme. První asi 3 km po asfaltce do kopce městem, potom se cesta stočí do lesa a dál stoupá do hor. S klukama plánujeme ze začátku nikam moc nespěchat. Já hlavně pro zachování tepelné pohody. Moc tedy nespěchám ale i tak hned za městem zastavuji abych vytáhl čelovku a sundal mikinu.


noční zastavení u studánky


Voda


Informace o vodě z meetingu před závodem byla, vyvarovat se jakékoliv konzumaci vody z přírodních zdrojů. Potkal jsem sice několik krásných čistých studánek, ze kterých bych se nebál pít, ale voda prý může být kontaminovaná množstvím pasoucího se dobytka v Pirinu. Možná zbytečné obavy, ale zdravotník závodu nás varoval. Podle této rady jsem se i řídil. Ono skutečně na pastvinách nebylo ani možné do „toho“ nešlápnout, co „toho“ tam bylo. S povinným litrem vody sebou, jsem neměl problém. Doplňoval jsem na check poitech a když hrozil delší pochod, bral jsem sebou menší plastové lahvičky, které byly s občerstvením k dispozici.



svítání do druhého dne závodu


První kontrola na chatě Deminica je na 13km. Chata vypadá sice docela divoce ale jídlo hned na uvítání a snídani skvělé. Zdržím se jen krátce na kus sýrového koláče, druhý do ruky na cestu, ještě třetinkovou lahev s vodou do kapsy a šlapu dál. Od startu na první vrchop je převýšení přibližne 1500m. V noci na horách opavdu mrzlo. Jak soupáme, začíná se objevovat na trávě jinovatka. Kousek výš je první kouzelné horské jezero. Vystupujeme na hřeben nad ním a je tu další čiré horské oko a další stoupání. Po kamenech, trochu volných velkých balvanech, jak kde, ale jde to decela rychle a vidíme první vrcholem. Tedy spíš sedlo ve výšce 2476m. Ondra s Jirkou se do teď drželi v mojí blízkosti ale za prvním sedlem už mi jen zamávali a zmizeli v klesání mezi kameny. 300m pod námi je další kouzelné ůdolí s jezerem které obíháme po uzké pěšině. Na opačném konci jezera přelezu pár balvanů, proběhnu cestou mezi stružkami vody a stoupám k dalšímu kamenitému vrcholu do výšky 2405m. Docel to tady fouká a tak se nezdržuji a spěchám co to jde cestou dolů. Tn spěch je docela umírněný co mi dovoluje cesta plná kamení. Brzy přijdou dlouhé pastviny a abych stále koukal kam šlapu. Cesta ce lepší až po 5 km na lesní cestě, to už se blíží další kontrolní bod na chatě Pirin. Je kolem poledne, tedy čas oběda a čas se pořádně najíst a tak na této chatě trávím dobrou půlhodinku. Dohání mě Radek který jde kratší 70km trasu a společně tedy vyrážíme na další cestu.


dole cesta po které vedla trasa za tmy aby mě vrátila po svítání zpět

Jídlo

K občerstvení je na Pirin Ultra opravdu, jak tvrdil před závodem jeden z organizátorů již před startem, dost. Na stolech není sice moc sladkostí, ale o to víc si užijete zeleniny a sýry, rajčata, paprika, okurka, cibule dokonce čerstvý citron. Setkal jsem se i s chilli a česnekem. Taky čerstvé hroznové víno nechybělo nikde. Skvělý konfort jižních plodů. Na každé stanici bylo i něco teplého a vždy jiného do žaludku. Plněné papriky, husté polévky mnoha druhů, slané koláře se sýrem. Také nějaké no name  carbosnacky. Ionťák si namícháte sami z prášku, který je na stole, čaj a kávu vám uvaří na požádání. Nabídnou vám med do čaje. Prostě jídla dostatek.
výborné plněné papriky



Třetí vrchol na trase se nachází ve výšce 2372. Jen co na něj s Radkem vystoupáme, opět tady poletuje sníh. Počasí je horsky proměnlivé, na vrcholcích zima o pětset metrů níž na dalším check poitu, na chatě Begovica svítí sluníčko. Podávají tady výbornou cizrnovou polévku, kterou zajídám bílým chlebem se sýrem. Na chvíli dávám hodinky na powerbanku objednávám a si Bulharkého lahváče jménem Pirin. Chutná výborně a půlhodinka na chatě při něm rychle uteče. Radek spěchá, aby neztratil z dohledu lidi, kteří jdou jeho trasu a tak mě kousek za chatou opouští a mizí v lese. V tomto úseku se musí nejdřív seběhnout lesní kamenitou cestou o dalších asi 600m níž. Následuje  stoupání na vrchol 2404. Ten je sice sotva na 50km, ale já si jej stanovil coby pomyslný bod zlomu. Za vrcholem je pak ještě dobrých 30km do místa kterého bych rád dosáhl ještě dnes ale na profilu cesta klesá. Tak to byla ale hodně optimistická varianta, kterou jsem si maloval před závodem a už ve stoupání přehodnotil na "dojít tam někdy v noci". Nakonec to bylo před svítáním, ale to bych předbíhal. Ještě bylo třeba vystoupat na chatu pod vrcholem Sinanica. Na mapě pod mým startovním číslem se zdála být blízko a já jí vyhlížel dobře hodinu a půl dřív než se mi konečně objevila v posledních zbytcích denního světla. Ten vrchol byl opravdu pěkný mrazivý zážitek. Jen jsme se přiblížili dvou tisícům metrů začalo foukat a s větrem přiletěl i sníh Natáhl jsem bundu, tedy málem mi přitom uletěla, a šlapal dál. Rukávice? Nebudu přeci ztráce čas jejich lovením v batohu, vždyť ta chata musí být hned za tou skálou přede mnou. Byla tam ale jen další skála. Viditelnost na dva metry a prsty začínaly znovu nepříjemně připomínat dávné omrzliny. Za desátým převysem, konečně cesta začala klesat k chatě. Teplá slepičí polívka a hodinka v teple vše napravila a můžu šlapat dál. Venku už je tma jak v pytli a od chaty se jde přes kameny a pastviny, pak dlouho klikatě lesem. Nic pro strašpytly a nás co absolvovali před startem školení o divokých psech. Zavití z dálky pěkně zrychlí v takovou chvíli krok. V takových místech ve vzpomínkách ztrácím pojem o čase. Prostě to bylo dost dlouhý a osamělý než jsem došel na další check point 63km. To bylo už asi hodinu před půlnocí. Překvapilo mě že už tady je místo kam jsme si poslali každý svůj drop bag. Nějak jsem si to spletl a čekal, že to bude až o 25km dál. Po jídle a s myšlenkou na psi ve tmě se mi pokračovat moc nechtělo a tak jsem zvolil variantu chvíli počkat. Na otázku jestli se tady dá někde spát se mi dostalo nabídky uložit se do sice studené postele ale nechyběla deka, tma a ticho . Tak jo to beru. A kdy mě mají probudit? Domlouvám si budíček na druhou hodinu v noci. Ty dvě hodinky mi pomohly dost a tak skutečně ve dvě vstávám a po návštěvě tureckého záchodu odcházím na další 25km vzdálenou chatu. Cesta je jen trochu do kopce a asi po třech kmmírně klesá písčitou lesní cestou do údolí. K sevému překvapení začínám potkávat v protisměru běžce, kteří se vrací stejnou trasou. Neměli by tu být. Dozvídám, že pro špatné počasí je trasa závodi změněná a informaci potvrzuje i Ondrova sms. Kluci jsou přede mnou ale nějak se jim ta změna trasy nelíbí a prý končí. Na dvrcholcích před námi je prý silná vrstva ledu a po namrzlém kamení se hřeben přejít nedá. Tentokrát nás tam nepustí a tak musíme na další kontrole otočit a jít zase 25km zpátky na chatu s dropbagy.

po dopoledním deštíku se vyjasnilo a ukázala duha



Zhruba po devíti hodinách a 48km jsem tedy opet na kontrolnim bodě Zagaza. Je téměř čas oběda, sluníčko už pěkně hřeje. S chutí se najím, odložím až na povinnou výbavu vše nepotřebné a v kraťasek a tričku vyrazím na další cestu. Cesta stoupá pozvolna lesem, potom pastviny široké přes celé údolí a uprostřed potok. Mám docela respekt z ovčáckým psů. Nerad bych, aby si mě spletli s kusem dobytka a začali mě nahánět, tak jednoho obzvlášť nepříjemně štěkajícího už na kilometr raději obcházím co to jde. Ona cesta údolím přes pastviny taky není uplně jasná. Spíš není než je značená. Dojdu vždy k nejbližšímu červenému faborku, nebo vlaječce a delší dobu se musím rozhlížet, než někde asi o půl km dál zahlédnu na keři další červenou barvu, nebo jiného účastníka závodu. V tuhle chvíli jsou ale rozestupy mezi lidmi sotva na dohled. Je tady ale krásně a tak si užívám poslední stoupání závodu při kterém se dostavám těsně pod Vichren.

krásné výhledy dopoledne druhého dne, Vichrem v dálce v mracích

Opět jsou zde kouzená jezera, pasoucí se koně, stoupání po kamenech. Poslední sedlo má hodnotu 2600m. Dolů k chatě na další kontrolní bod je to slabá hodinka prudkého klesání po kamenech. Předbíhám desítky turistů, kteří si vyšli na kopec od dolního parkoviště. Oni nasednou do aut a pojdenou dolů směr Bansko, já se vydám pěšky. Tam dole ve městě je i můj cíl. Přesně nevím kudy a jak dobrá je cesta dolů, tak se ptám na kontrole. Prý po žluté a je to hodně, hodně rychlé. Čeká mě asi 11km. No moc rychlý už ale nejsem.  Cesta dolů je kratší než silnice pro auta. Kousk po aspaltu a znovu kamenita pěšina lesem. Najednou se mi zjevuje gigantický lyžařský areál. Biatlonistům jistě srdce zaplesá. Taky tady končí kabinková lanovka a začíná dlouhá předlouhá sjezdovka. Není moc prudká, taková dětská ale je dobré 4km dlouhá a téměř rovná bez zatáček. Tedy to musí být děsná nuda sjíždět v zime. Stejně nezábavné je to běžet dolů. Na posledních metrech sjezdovky na mě někdo z dálky volá. Nikoho nepoznávám jak jsem zmatený. Kluci si mě našli na mapě na internetu a přišli mě povzbudit před cíl. Zdravime se a dobíhám ten kousek městem. Jsem v cíli.

 Zbývá je rekapitulace, hodnocení a závěr

Pirin Ultra je závod opravdu s drsnou trasou a jestli se příště podaří a bude možné projít celou plánovanou trasu jistě si jej ůčastníci maximálně užijí. Držím pořadatelům palce a všech kdo váhají závod doporučuji. V tomto roce jsem skončil na 32 místě ze 40 a jako historicky první Čech který závod dokončil. 12 lidí nejdelší trať nedokončilo. Můj čas 37 hodin 13 minut, z toho dobře 9 hodin na chatách při jídle a spánku. Prostě příjemná dovolená v Bulharsku.
 tak odtud jsme přišli do cíle

2 komentáře:

  1. Krásný zápisek, zjevně i krásný závod v krásné zemi. Moc gratuluji, krásně jsi to dal a vzorně reprezentoval. Rád jsem si to přečetl a podíval na to video. Rozhodně inspirující. Ať se daří!
    Mm

    OdpovědětVymazat
  2. Velka gratulace, vypada to jako velmi hezky zavod.. Budu o tom premyslet, ale podzim mam vetsinou plny intenzivniho uceni a prednasek.. ale.. ze bych dal neco v bulharsku? :)
    Moc diky za inspiraci! 12:)

    OdpovědětVymazat