Pražská stovka 2014

spustit video

Pražská stovka je nejtěžší ultratrail široko daleko. Tak tuhle větu si zapíšu za uši a za rok připomenu, až se budu zase přihlašovat. Výzva? Masakr? Šutr? Silva to vše je proti tomu vyloženě pohodová trasa. Jestli existují nějaké oficiální stupně obtížnosti úseků cesty pro trail, tak Pražská stovka ty nejvyšší na některých úsecích letos opět hravě překonala. Nemáte-li v sobě špetku masochizmu, na Pražskou se nehlaste. To by asi mělo být napsáno místo běžného upozornění o extrémní akci, které na vás zasvítí z obrazovky počítače při registraci. V itineráři trasy to letos Olaf vyřešil jednoduchým označením „nebezpečný úsek“ a sedmi vykřičníky. Nevím proč sedmi, ale těch nadávek, které na místě dotyčném sklidil by jistě od běžného účastníka bylo víc jak sedm. Mě osobně tedy úsek mezi 78 a 80km „pobavil“ rozhodně nejvíc a Olafa v mých očích omlouvá snad jedině to, že vše osobně také musel projít když vyznačoval trasu šipkama a odrazkami. V tomto úseku to prakticky byl postup po vrstevnici zhruba šedesáti stupňového svahu, který díky promáčení a jílovitému složení skvěle ujížděl pod nohama. Chvíli mi trvalo, než jsem si vypracoval styl postupu. Zapíchnout spodní hůlku tak aby, zastavila sklouznutí jedné nohy a opřít se o horní hůlku do svahu. Přesunout se o půl metru dopředu a doufat že nesjedu o deset metrů níž k nejkližšímu stromu, nebo dál až do chladné vody. Nějakým zázrakem se mi nepovedlo ani jedno, ale v jednu chvíli jsem asi deset minut přešlapoval na místě a myslel, že to už dál nepůjde. Zachránil mě až riskantní skok na nejistou oporu v blátě. Naštěstí mě udržela. Snad za světla a být mezi prvními, kteří tudy prošli, bylo by to snadnější. Za světla čelovky a dvoustý už fakt nemůžu dodat nic jiného než „sedm vykřičníku, no co :-)“
Když jsem pak před hospůdkou s čipovou kontrolou zjistil, že mi za půl hodiny jede autobus na Prahu, bylo mi jasné že pro letošek mi to už stačilo. Ne že bych si nechtěl užít ještě jednu noc a zbylých 50km doběhnout, ale obnovené problémy s levou nohou, díky kterým jsem se mohl pohybovat jen krátkým krokem, byly rozhodující.
Popis trasy letošní Pražské stovky jistě naleznete jinde tak jen ve stručnosti. Bylo to po krásných místech Povltaví, až jsem litoval, že často v noci nevidím víc. Bylo to vlhké a dost blátivé, takže vyloženě běžeckých úseků pro mě a dle mého odhadu byla tak třetina. Bylo docela teplo, i když jen něco málo nad nulou a za vytrvalého drobného deště. Trasa byla luxusně značená, prakticky po celých 80km, které jsem šel odrazkami a papírovými šipkami. Vůbec jsem nemusel zapínat navigaci. Byl to opravdu extrém a adrenalin jaký hledám. Přechod přes strom nad širokým potokem nebo kluzké prudké svahy za tmy, to je lahůdka, která se přesně drží hesla „zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní“.
Může mě tedy jedině mrzet, že jsem si nedokončil celý EKUT 300km, ale s tou nohou by to bylo opravdu jen trápení a zbytek trasy už jsem stejně znal z minulých ročníků.
Takže Olafovi díky a za rok zase na shledanou.

Loučení 2014 170km

spustit video 

Některé cesty jsou krátké, jiné delší, pro mě ta nejdelší pro tento čas, stala se stomílová. Samotná představa té dlouhé vzdálenosti budila ve mně pocit šíleného nedosažitelného rozměru, lákavého cíle, kterého bych jednou rád dosáhl, vysněné mety, naplánované a pro nemoc zrušené akci, mnohým pokusům na kratších vzdálenostech a zase pochybnostem, ale nakonec vírou že to půjde. Všechny tyto moje stavy mysli mě probíhaly hlavou postupně, tak jak jsou napsané, zhruba ve třech letech. Postupně jsem pochopil, že vše je možné vyzkoušet a odladit na kratších vzdálenostech. Boty co hladí jak bačkory a umí vstřebat i kamínek uvnitř, ponožky 1000mile které neudělají puchýře i když si je nevyměním 30hodin, kompresní návleky oddalující únavu, mazání těla zvenku dětskou mastí i zevnitř chlebem se sýrem a salámem, triko z ovečky co hřeje i když nepřetržitě prší, navigace proti bloudění. Přitom ještě zdaleka ne všechno považuji za dokonale odladěné. Pochopil jsem ale také, že co nikde jinde než na té jediné vzdálenosti nevyzkouším je to nejdůležitější vybavení pro dlouhou vzdálenost. Hlava, která vše řídí, ovládá a zvládá.

V minulém roce to nevyšlo zdravotně tak tedy letos bude vyvrcholením sezony Loučení s turistickým rokem. 170km letos naplánovaných do dvou etap, to už je docela slušná vzdálenost, ale právě ty dvě etapy mě tak trochu uklidňovaly. Budu si přeci moci mezi tou první 54km dlouhou a druhou na 116km „odpočinout“, načerpat nové síly, spát, jíst a vůbec dělat samé potřebné věci. Do Ústí nad Labem na centrálu, Pionýrů naši základnu, se dostávám ve čtvrtek večer. Pozdravit se s kamarády, povečeřet ovesné vločky a zalehnout do spacáku. To je můj program. Moc se mi ale spát nedaří. Dvě, tři hodiny spánku. O půl čtvrté vstává už většina osazenstva tělocvičny, wc ale zvládám ještě bez fronty. Oblékám připravené věci, batoh už je zabalený a hurá na hlavní nádraží na vlak. Tolik lidí v půl páté ráno asi takové nádraží nezažije každý den. Čtvrt hodinky jízdy a vystupujeme v Bohosudově. Osm, sedm…střidvajedna start. Klušeme ulicí přes Krupku a pak nahoru k nejdelší lanové dráze široko daleko. Svah pod sloupy stoupá prudce nahoru, jak už to u lanovek bývá, že ano, jak taky jinak. Je mlha, vlhká tráva a jen úzká stezka ukazuje směr. První dvě FIX kontroly jsou na sloupech lanovky. Asi bude třeba změnit název kontrol, říkám si od teď, vždy když dělám křížek do kontrolní karty ne fixou jak jsem zvyklý ale voskovkou, to ještě jde, nebo zlámanou pastelkou, to už je horší. Po … jsem konečně nahoře, na konci lanovky u chaty Komárky. Vím, že je pěkná, ale teď se ztrácí v mlze, stejně jako já s trojicí dalších běžců. Nikdo ještě nemáme zapnutou gpesku a tak běžíme sice správně po modré, ale opačným směrem. Je taková mlha že světlo čelovky mi připadá spíš na obtíž. Jako by se zastavilo o mlhu přede mnou a vytvořilo neprůhlednou clonu. Nebloudíme naštěstí dlouho. Po půl kilometru nám náš omyl dojde a vracíme se zpátky na Komárku a dál již správně po hřebenovce, kolem pastvin. Kdesi ve tmě občas zabučí kráva, noha začvachtá v louži nebo se zaboří do něčeho měkčího. Takně doufám, že to není čerstvé, kravské, voňavé nadělení. Po hřebenovce by se dalo docela pohodlně běžet téměř v rovině, my jsme tu ale kvůli kopcům a tak za chvíli odbočujeme na pevnou cestu ke zřícenině hradu Kyšperk. Značíme kontrolu a už je to jen kousek dolů ke zrušené železniční trati, po které se dá běžet stylem krok, pražec, krok, šutr, krok, pražec až na opuštěné nádraží v Chlumci. Teď je tady ale jen čipová kontrola s vítaným občerstvením, ale kdysi tu byla velká bitva u Chlumce. Vyrábím si svůj první, od teď pravidelný, sedvič z chleba s máslem salámem a sýrem sklopení dvou namazanýh krajíců, zapíjím kofolou, ještě drobné úpravy a běží se dál. Cesta stoupá na Habartice, Telnici, Adolfov. Tady někde, už nevím přesně, nás čeká tajná kontrola. Na rozdíl od tajných nepřátel, tady je to vždy příjemné občerstveni na nečekaném místě. Od kontroly sbíhám lesní cestou nějakých 7km do Telnice. Na návsi už čeká kontrola, chleba a kofola. Rád se zahřívám i čajem z termosky. Zima mi rozhodně není, i když teplotu ohaduji na nějakých pět stupňů. Cesta pokračuje po silnici vzhůru do lyžařského střediska pod vlek a až nahoru na Adolfov. Už na začátku silnice se ke mně přidá pes. Je to pěkná boxerka, o které si myslím, že patří k dvojici běžců nedaleko ode mě. Jaké je naše překvapení když vzájemným dotazem zjišťujeme, že pes nepatří ani mě ani jim. To už se nás drží dobré čtyři kilometry na hřebeny, kde obracíme a lesními cestami opět klesáme dolů směr Nakléřov a Malé Chvojno. Zhruba deset kilometrů je boxerka, které přezdívám Bára střídavě přede mnou, vedle mě nebo čmuchá něco při cestě a pak zas mě dobíhá, div mě neporazí. Vzpomínám, jak podobný zážitek popisoval Petr z Frýdku, a zkouším psovi utéct. Je to z kopce po silnici a běží se mi docela dobře, i když jsme už na čtyřicátém kilometru. Pes se však drží stále se mnou. Chvíli vzadu něco očichává, aby mě pak v zápětí doběhnul a znovu se zařadil přede mě. Začínám být pěkně zacákaný od bláta, které odletuje psisku od zadních tlapek. Pozitivní je ale tempo běhu, které díky tomu držím. Ve Chojnu u nádraží je čipová kontrola se skvělým čajem jak z ruského samovaru. Ten tu ostatně také kouří. Dávám si čaj a tři výborné koblihy. Stačí si je pocukrovat a hned je mi líp. Cesta pokračuje v rovině, po silnici. Blbá Bára se motá z jedné strany na druhou. Auta tady sice moc nejezdí, ale i tak jsou řidiči ze psa zjevně nervózní. Já už také a tak přehlídnu odbočku a najednou jsme ve Velkém Chvojnu, kde nemáme co dělat. Nezbývá než se vrátit na trasu. Ohlížím se po Báře a…že by se i ona ztratila. Už je to tak, takže do Ústí na policii s ní nemusím. Určitě se o sebe postarala. Měla známku i pěkné kšíry a snad i čip. 45km a už se těším do Ústí. Cesta vede po silnici přes obec Žďár, loukou, lesem. Konečně Chuděrov, mají tu pěknou radnici, za ní stoupá zelená značka prudce do kopce a přes les. Kontrola nad Chuděrovem postrádá tužku, tak si zde alespoň dělám selfíčko s káčkem. Na Erbenovu vyhlídku to je odtud kousek, má sice otevřeno, ale dnes na ní vystupovat nebudu. Sbíhám prudkým srázem mezi mladými stromky do Ústí, probíhám sídliště, lidi koukají, kde se tu asi berou ti zablácení turisti. Zbývá projít Bertino údolí, na jaře tady musí být nádherně mezi skalami s potokem a dole už čeká základna pionýra v Důlce a cíl první etapy.

Je přibližně půl druhé odpoledne, takže mi do startu druhé etapy zbývá víc jak osm hodin. Převlékám se a jdu si ulovit něco do žaludku. Indická restaurace ani dnes nezklamala výbornou pálivou omáčkou Kadah s kuřecím a plackami. Na základně je odpoledne celkem klid, zatímco jsem byl na jídle, stavební firma vsadila v tělocvičně nové velké okno. Už se tedy nevětrá, můžu v pohodě zalézt do spacáku a dvě, tři hodinky prospat. V devět večer už je čas vstávat a připravit se na dlouhou cestu. Večeřím, bagetky, tuňáka, sýr, oblékám se, balím spacák a už je čas vyrazit na start který je tentokrát asi kilometr daleko za řekou. Vychází mi to tak akorát na čas, abych stihl včas, v půlce cesty si ale uvědomuji, že jsem zapomněl na základně navigaci. Chvíli váhám, jestli se vrátit, nebo to risknout jen podle značek, pak ale otáčím, raději se pro svou Dakotu vracím. Myslím, že podle zkušeností s blouděním se mi bude přeci jen hodit. Než se dostanu znovu na start, jsou už všichni tři minuty pryč. Nevadí, vyrážím je rychlým krokem do kopce stíhat. Za chvili už taky vidím poslední postavy z necelé stovky startujících, a než opustíme Ústí jsem už zpátky a kontrola na třetím km ukazuje později 56. pozici. První vrchol etapy je Vysoký Ostrý. V posledních úsecích stoupání lesem to docela klouzá po blátě, ale nějaká lenost mi stále brání rozložit hůlky. Když je na vrcholové plošince skládám, trochu to fouká a navíc na to moc nevidím. Pořádně jsem si neutáhnul jeden spoj na kůlce a vzápětí se mi ta chyba vrací. Plastový rozpěrný šroub praská, hůlka se rozpadá a zbytek cesty si musím vystačit o jedné hůlce. Cesta se vrací znovu do Ústí, vidím noční světla města, čipová kontrola je v městské části Brná. Pokračuji tmou a až později se dívám že cesta vedla Průčelní roklí, přes Čeřeniště, do Rytiny soutěsky. Lesní cesty jsou blátivé jen přiměřeně, takže postupovat se dá docela pohodlně vpřed a dolů, do údolí kde se klikatí Labe. Další čipová kontrola s občerstvením v údolí. Chleba se sýrem a salámem, doplnit kofolu, která mi bude pěkně bublat v kamelvaku a zase nahoru podél potoka směr rozhledna na Varhošti. Na vrcholku bude jistě pěkný rozhled, ale teď v noci jen na světla obydlí pod námi. Za rozhlednou dostihuji skupinku asi šesti běžců s Petrem a Petrou, budoucí vítězkou. Jejich tempo mi vyhovuje a držíme se pohromadě více méně dalších 60km až pod Milešovku. Abychom se tam dostali je ale třeba přes Plešivec, Malíč a Radobýl do Litoměřic. Přes most a rovinkou do Lovosic nespěcháme takže na větší kontrole na Lovosické nádraží je akorát tak čas na pozdní snídani. Podává se gulášová polévka s chlebem, pivo už si kupuji vlastní.

Posilněni ve větší skupině pokračujeme městem směr vrchol Lovoš. Restaurace zde má již otevřeno a tak razítkuji do kontrolního listu památečním razítkem a po široké rovné cestě běžíme dolů až pod Boreč. Takticky umístěnou tajnou kontrolu s občerstvením tady můžeme využít hned dvakrát. Před a po výstupu na Vrcholel Borčského kopce. Také tady jsem na vrcholku poprvé a stejně tak vidím i průduchy ve skále kudy vystupuje teplý vzduch i v zimě. Místní kraj je jeden sopečný kopec vedle druhého. Jen pět km a jsme na zřícenině Košťálov, za dalších asi pět km nás čeká hrad Hrádek. Cestou dolů nabírám slušnou rychlost. Když to běží, je třeba běžet a ukrojit pár km. Vyhlížím vrchol Milešovky. V cestě ale stojí ještě Lipská hora. Nahoru je to vysoko a daleko, ale rozhled stojí za tu námahu. Následující seběh dolů listnatým lesem si užívám snad z celé cesty nejvíc. Úvozová cesta posetá červenohnědým listím přímo vyzívá uhánět dolů. Z Nedvědic musíme po silnici až do Milešova. Také tady to díky asfaltu pěkně odsejpá. Za chvíli jsem pod Milešovkou na 80km etapy a začínám stoupat nahoru. Potkávám rodinky s dětmi, vracející se z výletu na vrchol a přemýšlím, kudy ta cesta vlastně povede. Čára na gpsce ukazuje víc vlevo než směřuje turistická značka. Že by chyba? Ano, ale moje, když opouštím turistickou cestu a následuji divokým lesem čáru na navigaci. Než se vrátím na rozumnou cestu dohání mě rychlé mládí za mnou. Pod vrcholem už je cítit chlad a na vrcholku je mlha, nebo je to mrak? Fakt je že tam byl vidět už ve chvíli, kdy jsme Milešovku okukovali před šesti hodinami od Lovoše.

Než se v restauraci občerstvím polévkou a zhodnotím své možnosti na posledních cca 35km, většina naší roztrhané skupinky opouští teplo a spěchají do cíle. Začíná mě docela nepříjemně tuhnout levá holeň a na běh z kopce to moc nevidím. Domlouvám se tedy s Petrem Kotlářem na společném volné postupu. Místy je to ale mnohem pomalejší než jsem si představoval. Zvlášť z kopce noha dost protestuje. Je už opět tma. Vystupujeme na Kletečnou horu, jinak velkou horu kamení. To je Olafovo překvapení. Něco co ocení jistě horolezci. Už z dálky je vidět blikající světélka čelovek na vrcholu. Než se ale nahoru vyškrábeme my a hlavně sestoupíme dolu do vsi, uplyne hodně času. Následuje noční vyhlídka z rozhledny Radejčín a o kousek dál moc pěkná Dorellerova vyhlídka na skále nad údolím. V nedalekých Dubičkách nás čeká další polévka a čipová kontrola. Volím česnečku a tradiční pivko. Na vysypání kamínků z bot už mi nějak nezbývá sil. Následuje nekonečný sestup svahem do Dolních Zálezel, Noha už běžet nedovoluje a tak tou pravou kloužu ze svahu a levou to držím na úzké lesní pěšině. Vyhlídka u Mlynářova kříže je tím milým zpestřením této cesty. Když už jsme konečně dole a kontrolujeme čas, zjišťuji, že poslední dva km nám trvaly nejmíň hodinu. Jsme na stém km etapy a už by to nemělo být moc náročné na převýšení. Je nám ale jasné, že o to náročnější to bude na hlavu. Ospalost, noha odmítající šlapat z kopce, Připadá mi, že i Petr občas mluví z cesty, ale možná jen špatně slyším. Upínám se k poslední kontrole nad Vaňovským vodopádem a myšlence, že odtud už to přeci není daleko. Odhaduji to na nějaký jeden km na Větruši. Jaké je to depresivní vidět na turistickém směrovníku číslovku tři a půl. Netuším navíc kde na Větruši se vlastně objevíme. Cesta nás vede dlouhou, předlouho svahem až nad Větruši. Je něco po půlnoci. Toulavý pes se svítícíma očima se nám obloukem vyhýbá. Konečně se nám daří zorientovat a pajdám prudkou asfaltkou z Komárky ke kruháči, okolo obchodního centra Forum, nádraží, ještě kousek, do kopce to jde líp jak z kopce a jsme v cíli. Je těsně před druhou v noci. Dávám si cílové pivo, nebo dvě? Zdravím se s Pavlem Markem, který ještě nespí i když je v cíli už přes čtyři hodiny. Trochu kostrbatě zalézám do spacáku a spím nespím, jak jen se s bolavou levou nohou dá. Co je ale podstatné 170km padlo. Je to tam a nikdo to už nesmaže. Trvalo to sice přes 35 hodin, ale zase mám do příště co zlepšovat. Ano, do příště. Je to zvláštní, ale přes všechny obtíže a bolesti to příště zkusím znovu. V okolí Krušných hor je přeci krásně.

MČR v běhu na 100km

Stovka na čas bez hodinek.

Co se všechno dá zažít za jeden den na okruhu 1,5km dlouhém? Už mám trochu zkušenosti s okruhovými maratony v garážích  nebo na střeše obchodního centra, vím že mi kroužení na stejném místě neleze na mozek. Svojí první stovku na čas jsem si naplánoval na okruh v Plzni. Tři měsíce dopředu, v parném létě, po přečtení zpráv ze čtyřiadvacetihodinovky na kladně, s výhledem že na konci října už bude příjemný teplota. To že zvládnu urazit stovku během kombinovaným s chůzí jsem věděl. Dokážu jí ale zvládnout v limitu 12,5 hodiny? To jsem si nebyl zcela jistý. Jestli to ale zvládli kamarádi kteří mají v maratonu podobné výsledky jako já, proč bych to tedy nezkusil. Věřit se má trenérovi a Honza na můj dotaz obratem odepsal, že by to zkusil a přizpůsobí tomu rozpis tréninku. Do Plzně jsem dorazil v pátek večer před závodem. Odevzdal svůj vzorek moči a krve na výzkum zátěže organizmu při stokilometrovém běhu, odpočíval a pokračoval v doplňování tekutin. Ráno si své „šťastné číslo“, tričko a medaili. Je to vlastně poprvé kdy se medaile předává už před startem. Nechávám jí ale v krabičce, špendlím číslo, zapínám garmina a … nic. Low batery. Večer byly hodinky sice na nabíječce ale mají tu skvělou vlastnost že se občas samy nastartují a přes noc chodem naprázdno vybijí. Takže další běh bez hodinek, říkám si. Na té vzdálenosti to je ale jedno. Osobák to bude tak jako tak, běžím přeci poprvé takže stačí doběhnout. Závod se rozběhl docela svižně. Abych se alespoň něčeho v tempu držet, přidal jsem se do skupinky k Pavlu Markovi (cílový čas 9:15h). Po dvou kolech mi ale tempo přišlo pomalé a nechal jsem Pavla za zády. Se šťastnou sedmičkou a zeleným dresem běhal dobrých deset následujících kol na mojí úrovni Zbyněk Vondrák z Mělníka (cílový čas 8:51h). Mezičas na 10km 45:33 byl na průběžné šesté místo, to jsem ale netušil. Informace o pořadí nebyla zjistitelná a tempo jsem jen odhadoval. Takže jsem pokračoval dál v přepáleném tempu a někde na 25km při mezičasu 1:56h a průběžném pořadí na osmém místě se přiblížil dokonce Pavlovi s náskokem dvou kol. Okolo třicátého km by se dalo mluvit o menší krizi, ztratilo se mi zelené vinařské triko a jistě jsem i zpomalil. Stále jsem si běžel na mírně nekomfortní hranici a vědět v tu chvíli mezičas na maratón, jistě bych byl mile překvapený, rozhodně se ale nebylo z čeho radovat. Plánoval jsem na maratonu mezičas okolo čtyř hodin a ve skutečnosti to mohlo být spíš tři a půl. Oficiální mezičas na 40km mám 3:18h. S Vaškem Fafejtou který byl v tu chvíli o dvě kola zpět jsme si porovnali a shodli se na počtu odběhnutých kol. Od té chvíle bylo počítání kol mým opěrným bodem a je naprosto vyloučené, že bych se tedy spletl. Na padesátém km jsem si plánoval delší zastavení v „boxech“, občerstvovací stanu kde jsem do sebe kopnul mix tekutého magnézia kofeinového elixíru a gelu. Také jsem se od té doby každé kolo napil trochu umeoctu s vodou. Na žaludek to fungovalo docela uklidňujícím způsobem. Po dvou kolech jsem se dostal opět do slušného tempa které mi vydrželo dobrou hodinku. Jako by při tom zmizela bolest nohou a dalo se běžet jak na začátku. Bylo mi jasný že to nebude na pořád a tak jsem se snažil ten pocit si co nejvíc šetřit. Na 55km mezičas 4:58h to bude další pěkný osobní rekord, stejně jako na 70km čas 6:45h který by v tu chvíli znamenal mému startovnímu číslu odpovídající 13té místo. Posledních třicet km bylo nejnáročnějších. Postupně jsem spotřeboval připravené gely a jedl už jen dostupný chleba se salámem, piškoty, banány. Neustále se prodlužovala i chodecká vložka v oblasti občerstvovačky. Stále jsem se ale snažil odběhnout zbytek okruhu souvislým klusem. Ve chvíli kdy jsem podle mého počítání byl nějakých deset kol před cílem, hlásí mi rozhodčí, že mi zbývá ještě 14 kol. Nechápu jak mě mohli tolikrát přehlédnout, ale bez garmina to budu těžko reklamovat. No co, takže další stovka co měří víc než sto. Myslel jsem že to je jen Olafova specialita. Takže už i u Šroubka. Vzalo mi to asi hodně odhodlání ale posunuji se dál. Oficiální časomíra hlásí na 85km čas 9:00h. Zbývajících patnáct km za víc jak dvě hodiny to už byla spíš odpochodovaná záležitost a ve chvíli kdy se setmělo a mě bylo jasné že hranici sta km mám již za sebou byla běžecká morálka téměř na nule. Cílem procházím v čase 11:24hod. Skutečný čas na skutečnou stovku odhaduji na 10:45hod. Tedy průměrná rychlost pod šest.

Brněnský Masakr 2014

Brněnský Masakr 20.9.2014

Nebo masakr v Brně? Každý komu jsem říkal že tam jedu se mě ptal jestli jako budeme běhat někde v Brně po městě tak jako je to při masovkách v Praze. Ne, ne bude to za Brnem a prý pěkná příroda, tak uvidíme. Znám tamní okolí spíš z auta, ze silnice, ještě tak trochu na kole ale to už je hodně dávno a na silničce jsem se do žádné divočiny také tehdy nedostal. Prostě druhý ročník Masakru a zatím jsem toho moc o závodě nevěděl. Dopředu jsem se jen zběžně kouknul do mapy a zjistil že se dostaneme do okolí Adamova a čeká nás okruh o délce 63km. Start je už na 7hodinu v sobotu ráno, bude tedy třeba vyjet z Prahy už v pátek odpoledne. Zelená vlna varuje před kolonami na D1 každý den a v pátek to popojíždí už od Jižní spojky. Nakládám ještě Vaška s Radkou a radíme se kudy to nejlépe objet. Moc možností není a tak volím zkratku přes Říčany. Jak už je dobrým zvykem každá a i tato zkratka je o dobrých třicet km delší a kolony nás stejně nezbavila. Čtyři hodinky do Brna, to už jsem dlouho nejel. Zajímalo by mě jak bych to stíhal autobusem po stejné trase. Registraci před osmou v plaveckém areálu v Brně Řečkovicích stíháme ale s lehkou rezervou. Fasujeme čip, kontrolní kartu a vstupenku do bazénu. Docela potěšitelná malá obálka bez vycpávky reklamními letáky sponzorů. Tak teď se hlavně na ten Masakr dobře vyspat. Pod okny občas zaduní vlak nebo šalina až se rozklepe celý dům. Druhý den vstávám brzy, spát se mi nechce a po šestě hodině už parkuji před startem. Na tak časnou hodinu je tu docela živo. Potkávám známé z oddílu, z jiných bláznivých akcí, známé tváře i neznámé co znají mě. Ještě na poslední chvíli zalepují náplastí bradavky, co kdyby bylo mokro, a minutku po sedmé vyráží přibližně tři stovky běžců volným tempem na trať. Ti vepředu v čele s Danem možná i rychleji ale já si chci užít v klidu a stoupám si tedy v klidu dozadu. Probíháme sídlištěm a po kilometru už je vidět jak se cesta a had lidí stáčí lesu a přírodnímu parku Baba. Tady jsou ještě všichni pohromadě. Potkávám Pavla, Lídu i Kristýnu. Lesní cesta mírně stoupá, běžci přecházejí do chůze ale mě to zatím pěkně běží tak co se zdržovat. Vrcholek 446m není daleko. Cesta se vlní lesem, občas louže, na možných výhledech mlha takže zatím není čím se kochat. Brzy jsme na pátým km a cesta klesá alejí mladých stromů na Českou. Tu si moc dobře pamatuji, dostal jsem tady v roce 86 od SNB pokutu 50Kčs za předjíždění na křižovatce vpravo. No dnes je to již na kole povolené, ale tehdy to byl vážný prohřešek. My výpadovku na Svitavy ale překonáváme po mostě. Kousek asfaltky a za chvíli stoupáme loukou lesní cestou ke skalnímu hřebenu Babí lom. Na hřeben je třeba se tak trochu vyškrábat přes velké kameny. Následuje moc pěkná technická část v délce necelého km. Přelézání a skákání po kamenech jak po schodech nahoru a za se dolů než nás cesta rychlým sběhem z kopce přivede do Vranova. Pod Paulánským klášterem je první cvakací kontrola a bohatá občerstvovačka. Tlačím do sebe banán, červenej jonťák a v klidu klušu do mírného kopce. Tady se od naší trasy na 63km oddělí ti co poběží kratší třicítku ale ti startují až později. Na konci obce jsme na 15km. Ještě kousek cesta stoupá, narovnává se a zase klesá rychle trailovou cestou do Adamova. Stačí přeběhnout most a jsme na úzké asfaltce která nás vede kolem Svitávky až ke studánce Pod Hradem. Pod stoupáním lesem na Nový hrad jsem na hranici prvního půlmaratonu hodinky ukazují 2:08hod. Celá trasa jsou vlastně takové tři půlmaratonky, ale nepočítám s tím že by mi tempo vydrželo a čas se pouze ztrojnásobil. U Nového hradu je kontrola před bránou a tak se ptám proč že není tam nahoře na věži, jak bych jí normálně čekal. Prý to by nás kastelán zamknul. Následuje další mírně se vlnící cesta lesem k další rozhledně na 26km, ani tady se nahoru na rozhlednu nemusí. Běžíme pěknou, širokou lesní cestou. Vzdálenosti mezi běžci jsou vždy stovka metrů. Snažím se zakousnout do zad těch v dálce přede mnou a pomaličku se na ně dotahovat. Vždy když někoho stáhnu zaháknu se na další záda před sebou. Daří se mi tak držet pětková tempo které v klesání prudkou cestou zpět do Adamova ještě stoupá. Tady po rovné cestě prosté kamení to není problém. V Adamově si dávám větší čas na očerstvení, doplňuju vodu do vaku a ochutnám i výborné koláče. Jídlo je čas v klidu trávit, protože následující dva km cesta stoupá do prudkého svahu na Alexandrovu rozhlednu a chůze je ta nejlepší volba. Od kontroly u rozhledny opět nejdřív mírně a pak již rychlejí klesám do Babic na 35km. Nejsou to ale ty naše Babice i když spoluběžec od Znojma si to myslí. Cesta klesá dlouho, až ke Svitávce a pokračuje stále lesem kolem potoka lehce nahoru na kontrolu u Řícmanic. To už je 40km a cesta se vlní dál do Bílovic nad Svitávkou. Probíhám čipovou kontrolou na 41km a vrhám se na občerstvovačku. Neváhám a natahuju ruku po plechovce gambrinusu, druhou po láhvi s jonťákem a vyrážím vše do sebe nalít v chůzi do kopce směrem na další kontrolu u Havelkova pomníku. Následuje znovu cesta dolů ke Svitávce a podél říčky k památníku Gangloffa. Pod skálou je příjemný chládek a já si poprvé dopřávám opláchnutí studenou vodou z potoka. V dalším táhlém tříkilometrovém stoupání do Útěchova na mojí úrovní již všichni šlapou jen rychlým krokem. Potěšitelná zpráva, jsme na 50 km a je tady větší občerstvení. Davám si Motolu, mladá spoluběžkyně se mě trochu překvapeně ptá jak chutná ten banán se solí co do sebe cpu. Ujišťuju jí že je to nejlepší volba. Odtud už se téměř již stále klesá nebo běží v rovině. Chvílema se rozbíhám zase k tempu jak při desítce a předbíhám další běžce před sebou. V Soběšicích na 60km už je to fakt kousek. Cesta je stále lesní, příjemný lehký trail, místy prudké seběhy. Za tím posledním nejprudším už slyším vlak, podbíhám železnici v Brně Řečkovicích, ještě kousek klusu a chůze mezi domy. Přeci se neunavím. Musím šetřit síly na běh před cílem, ostatně za mnou je volno a nikdo mě nepronásleduje. Cílovou bránou probíhám v čase 7:23 hod a nějaké drobné. Následují již jen samé příjemné jistoty. Netradiční obdélníková medajle s ošlehaným nápisem, diplom, sprcha a koupání v akvaparku. Dokonce i vířivku jsme si mohli dopřát. Pohoda, zábava a pak že prý masakr. No i ten v podobě přívalového deště v době vyhlašování vítězů nakonec přišel ale hlavně že v Brně není nuda.

48. Krakonošova stovka 2014

spustit video
Pro mě dva roky opěvovaná ze všech běžeckých stran a vychvalovaná akce, na kterou jsem se těšil tolik, že jsem jí dal přednost před čtvrtou účastí na Olomouckém půlmaratónu. Menší potíže s autem těsně před odjezdem vyřešila autobusová doprava  a tak se v pátek 20. června, místo u auta setkáváme s Pavlem před 17 hodinou v menší frontě před autobusem do Vrchlabí. Nejsme sami kdo jede na Krakonošku a ve Vrchlabí z autobusu vyráží na registraci směr Dům dětí a mládeže skupinka více než deseti lidí s velkými batohy, symbolicky vedená Olafem s malým batůžkem. Tady je vidět zkušenost opěvovaná již Josefem Švejkem, mít vše důležité sebou a přitom skoro nic nepotřebovat. Zkušenosti jsou k nezaplacení. Na prostranství před DDM již vládne předstartovní atmosféra. Moderátor vítá naši skupinku, vyzvedáme si kontrolní kartu s čipem a mapičkou cesty a jdu se převléknout. Svoji premiéru budou u mě ten den slavit lýtkové kompresní návleky, výhra z tomboly dva týdny zpátky na Silvě. Ještě v šatně potkávám Romana  a na náměstí i Libora s tatínkem. Začíná se ochlazovat a tak ještě na náměstí rád natahuji dlouhé kalhoty a lehkou bundu. Před 21.hodinou už je prostranství před startem plné běžců a poutníků. Sám Krakonoš má k nám svou řeč než vystřelí a odstartuje proud více než čtyř set lidí z Vrchlabského náměstí směr rozhledna Žalý. Běžím po rovině a do mírného kopce, přecházím do chůze v prudších kopcích. Držím se Pavla abych si vyzkoušel jeho tempo. Na prvním kilometru předbíháme Lídu, která hned hlásí, že jde jen padesátku. Na třetím km se už pěkně potím, schovávám bundu do batohu a ztrácím z dohledu Pavla. Poslední úsek před rozhlednou Žalý a zároveň první kontrolním stanovištěm už vede lesem. Dobíhám na kontrolu v čase 48 minut jako 88. v pořadí. Ještě dělám záběr kamerou, pokouším se natočit si do kelímku čaj, ale kohoutek na termosce v restauraci stávkuje nebo jsem tak nešikovný. No nic, stejně by to bylo moc horký na pití. Nasazuji tedy čelovku a sbíhám z kopce. V protisměru již pole běžců houstne. Cesta se jen mírně vlní a daří se mi téměř celá běžet až do Horních Míseček. Další kontrola je u bufetu Stopa kde jsem za 1:58hod. Teplý čaj ředím studenou vodou, zdravím se s Romanem a vyrážím dál směr Harrachov. Cesta vede přes kaňon Kotelních Jam, odkud se stoupá klikatou cestou přes velké kameny do lesa a pěknou trailovou cestou až na Dvoračky. Tady začíná široký dlouhý asfalt. Cesta klesá a táhne se dlouho až ke třetí kontrole v Harachově. Téměř nic zde nepoznávám. Jak je to jiné v zimě za světla a teď na kraji léta o půlnoci. Na kontrole jsem v čase 3:45hod. Zde se potkávám s Liborem, dávám si malé pivo, chleba, a pak ještě čaj a tatranku. Doplňuji vodu a chvíli nevím kudy dál a ztrácím zbytečně prvních deset minut. Není ale kam spěchat, nejdu přeci tolik na čas jako na to stihnout autobus z Vrchlabí v Pět odpoledne. Hučení Mumlavy je dobrým majákem pro další cestu. Jen kousek nad Harrachovem začíná pršet. Je to jediný a krátký deštík, ale i tak natahuji lehkou „goretexku“ z Gumotexu značky Bobo a šlapu asfaltkou do kopce na Krakonošovu snídani. Kde a kdy byla si ani nestačím všimnout. Dobrou hodinu se motám na hranici spánku. Deficit z minulých dní začíná být znát. Probere mě až větší zima s přibývající výškou a tyčinka co si šetřím dle reklamy „na pořádný hlad“. Celou dobu si plánuju, že si na Vosecké boudě zdřímnu. Špatně jsem si to ale zapamatoval, kontrola tam není a je třeba šlapat dál až na Lužickou boudu. U Vosecké ale zachytím skupinku čtyř kluků co šlapou rychlým krokem a v téměř již ranní mlze přejdeme společně hřebenovou Cestu česko-polského přátelství. Zde je plánované nejchladnější místo, ale v mlze teď moc nefouká a rychlé tempo mě zahřívá dostatečně. Když začne cesta přecházet u Sněžných jam ve stezku z velkým kluzkých a místy se kývajících kamenů začínám se už opravdu těšit na další kontrolu a teplo v chatě. Kameny mají mírný sklon a několikrát mi to uklouzne. Naštěstí to vždy vyrovnám bez pádu. Nebylo by to příjemné a vůbec nechápu jak tu Pavel může běžet daleko přede mnou ve svých hladkých ošlapaných Bostonech. Cesta se spouští dolů a zase stoupá a klesá po velkých kamenech dál pod Vysokým kolem, kolem Dívčích a Mužských kamenů a po asfaltce až na kontrolu v chatě Malý Šišák pod Špindlerovkou. Teplá polévka mě příjemně zahřívá, dojídám se tatrankou s čajem a přezouvám ponožky. V jídelně již je prostřeno na snídani hotelových hostů ale já mám mezičas 7:56hod a zdržel jsem se tady víc než půl hodiny. Je třeba jít dál další pěknou trailovou cestou přes kořeny, potůčky a kameny které na některých místech překrývají lávky z masivních dřevěných trámků. Další kontrola je relativně brzy v Domku Mysliwskym. Zde jsou ty slibované skvělé polské sušenky polský hrbaty čaj, káva a minerální voda. Opravdu moc příjemné místo. Dál cesta vede okolo ledovcového jezera Maly Staw a k chatě Akademicka. Kousek dál si pletu cestu, ale po pěti minutách vše napravuji seběhem přes horskou louku zpátky na žlutou další trailovou cestu. Není ale dlouhá. Brzy začíná kameny dlážděná silnice k horní stanici lanovky na Kopě. Konečně vidím před sebou cestu klikatící se na vrchol Sněžky. Závěrečné stoupání k vrcholu začíná pěkně foukat až mám strach že mi to vezme kšiltovku do nenávratna. Nasazuju tedy drsnou kuklu z moiry a je to tak akorát na tepelnou pohodu. Tady se dá pěkně vymrznout. Výhledy ale stojí za to. Není to sice ten slibovaný stokilometrový výhled do kraje, ale je to pěkné a stálo to za to si počkat s mým prvovýstupem na Sněžku do tohoto dne. Na vrcholku, není počasí na kochání, jen nahlídnu do kaple, nechám si potvrdit kontrolu v Poštovně a pospíchám dolů k chatě Jelenka. Cesta vede mírným i prudkým klesáním, mezi klečí. Jěště že občas na mě někdo křikne že jdu špatně hned na rozcestí pod vrcholem Sněžky se mi to stalo snad po třetí a ne naposled. Od Jelenky se už pěkně rozbíhám a rychle klesám až na Pomezní boudy. Na kontrole v bývalé celnici jsem v čase 13:22hod na 199 místě v pořadí. Je hodinu a půl před polednem a já mám už pěkný hlad. Konečně posolené namazané chleby se sádlem a škvarky. Dávám jich nejmíň sedm a zapíjím nealko pivem. Cesta do Pece pod Sněžkou nejdřív klesá k Malé Úpě a dá se rychle běžet asi pět kilometrů než začne opět stoupat do Velké Úpy. Závěr se dá opět běžet z prudkého kopce. Koukám po známé sjezdovce kde jsme dvě zimy učili děti lyžovat a šlapu dál na kontrolu v Peci. Čas 15:19, zlepšení na 192 místo ale cesta se začíná vléct. Vůbec bych se nezlobil, když by tu byl cíl. Zbývá ještě ale 18km. Stoupání k boudě Mír už mě zase zpomaluje. Když se otočím je zde, ale krásný výhled na Sněžku, Luční i Studniční horu. Dělám poslední záběr kamerou. Následuje cesta několik km téměř rovinou, lesem a než začne klesat je mezi stromy už vidět Vrchlabí. V tuto chvíli se zdá být blízko, za další hodinu mi to ale připadá, jako by to tam nahoře byla jen fatamorgana. Po dlouhém seběhu lesem následují ještě zdánlivě nespočetné louky a kopečky než se konečně objeví Vrchlabská civilizace a vytoužený cíl. To asi proto že už zase usínám. Naposledy čipuji kontrolu v cíli v čase 18:10hod a jdu si pro guláš, pivo a pamětní list. Nebylo to tak špatné, mohlo to být rychlejší, ale jde přeci o zážitky a těch je na delší cestě logicky víc, no ne? Tak třeba za dva roky na padesátém ročníku. To bude jistě velká sláva a já mám rád pěkná čísla.

Silva Nortica Run 2014

spustit video

Stovka Jarním Šluknovskem

Zprávy od kamarádů kteří šli v minulém roce přispěly velkou měrou k rozhodnutí, že jsem tuto stovku zařadil do svých plánů již  na přelomu roku. Zážitek z Brtnické Ledopádové stovky jen podpořil moje rozhodnutí podívat se na Šluknovsko po zimním zážitku i za příjemnějšího jarního počasí.. Teplé dny již koncem března slibovaly dobré počasí i v dubnu a s blížícími dny jsem se těšil víc a víc. Výbavu jsem nijak doplňovat nemusel, jen zlomenou hůlku z Ledopádů jsem nahradil novými, lehkými, skládacími hůlkami z Lídlu a mohl jsem vyrazit. Skvělou dopravu nabídl na poslední chvíli Jakub. Na cestu zpátky s ním sice nemůžu počítat, bude ve cíli skoro za poloviční čas jak já, vlakové spojení z Valečku je ale uspokojivé. Trasa byla pro tento ročník naplánována docela mimo Šluknovsko, ale to se mi líbí, trasy se moc neopakují. V Krátké době sice opět navštívím Lužické hory, ale proč k letnímu a zimnímu zážitku nepřidat ještě jarní. Startuje se přesně o půlnoci a s necelou stovkou účastníku se přišel pozdravit samotný starosta Českého Dubu. Olaf nás odstartuje a už klušeme směr vysílač Ještěd. Na prvních 13km nabíráme první převýšení. Už po půl hodině je pole běžců roztažené tak, že jsem často bez vizuálního kontaktu s tím kdo je přede mnou i za mnou. Jen občasné odlesky reflexních odrazek v čele čelovek dávají znát, že nejsem sám, kdo putuje do oficiálně 110km vzdáleného cíle. Když se mi začne mezi stromy blížit osvětlený vysílač, je to jak ufo nebo kosmická loď. Ještě jsem zde nebyl za světla a potmě působí přímo mysticky. Na obloze se navíc vyhoupnul měsíc a atmosféru jen umocňuje. Na vrcholku pod vysílačem je první kontrola. Čipuji, posiluji se kolou a po strmé kamenité cestě se vydávám v mlze dolů. Postupuji opatrně. Není proč si natlouct hned na začátku a výzvu mladších kluků pádících o zlomvaz dolů nechávám nepozvednutou. O kus dál v mlze je slyšet rány, jako by někdo střílel. Jsou to dřevěná vrátka do obory kterými trasa prochází. Ta moje ale vede podél plotu a poprvé si ji tak prodlužuji. Kolikrát ještě to zvládnu na téhle trase zamudrovat. Poměrně rychle se ale zase nacházím a chytám se s nejbližším klukem. Společně dorážíme k další kontrole na hrad Hamrštějn. Skutečně až na hrad, či spíše jeho zříceninu. Několikrát oběhneme zřícené hradby ze všech stran než zakopnu o rošt jakéhosi ohniště a rozplácnu se na kameny. Fix kontrola nikde. Naštěstí přichází další běžec, zřejmě němec, který také hledá kontrolu, ale že prý nějaká fixa ležela na cestě kousek pod vrcholem. Jasně, v té mlze a jak jsme koukali jen na zem, jsme káčko na stromě přehlídli. Vracíme se  označit kontrolu a potkávám se s Petrem a Katkou, kteří jdou na pohodu a přeci rychleji jak já. Pod hradem je možnost či spíše nutnost, svézt se přes vodu netradičním trasborderem. Kabina pro šest osob je poháněna na ruční pohon. Na druhém břehu už čeká první občerstvení v podobě bohatého stolu s chlebem, sýrem, salámem…dokonce i samovar s horkou vodou. Společně tedy postupujeme dál přes Velký Vápený a sedlo Trávník. To už se rozednívá a mě se to z kopce rozbíhá. Nechávám skupinku za sebou a běžím přes nádraží, louky a les na čipovou kontrolu v Rynolticích. Dávám polévku, Motolu, suché ponožky a vyrážím dál právě když do hospody doběhne i Petr s Katkou. Za světla se mi jde hned lépe a trasa vede mezi skalami připomínajícími Český ráj. Jen občasný řopík připomíná, že jsme v pohraničí. Na Popovu skálu to je pěkně do kopce a když vystoupám po schůdcích na vrchol abych si označil kontrolu pěkně tu tady i fouká. Pro mlhu není na co koukat, tak rychle dolů. Běžím s kopce, kousek po stejný trase pak odbočuji doprava a běžím rychle po cestě dolů. Po více jak kilometru zjišťuji svůj omyl. Druhý kufr a tentokrát patnáct minut navíc. Vracím se zpátky na trasu a už ne sám pokračuji po správné modré k německé hranici a po tesilové cestě mezi skalami k horské chatě Topferbaude. Německým důchodcům zde právě připravují v jídelně skvělou svačinu. Na mě ale čeká krátký výstup na vyhlídku a spočítat schody pro další kontrolu. Následuje můj další tentokrát již třetí zabloudění, kdy se vydávám na opačnou stranu. No nic, patnáct minut víc to nebylo a už zase skáču z prukého kopce kamenitou cestou dolů k zastávce úzkorozchodné železnice v Teufelsmuhle. Jezdí zde pěkný parní vláček s otevřeným vozem, aby cestující měli ten nejlepší výhled na okolní pískovcové skály. Trochu zase bloudím při odbočení  a hledání cesty na vrchol Ameisenberg, ale to už je tu zase Petr s Katkou který se můžu v orientaci držet. Postupujeme lesem, mezi skalami a vyhlídkami. Přes vrchol Jonsberg, který jako by byl spíš jen mírným stoupáním, ale dolů se dá běžet a žízeň nám v pravou chvíli hasí mobilní občerstvení na parkovišti pod kopcem, kde nám Olaf nabízí nejen vodu a kolu ale i pivo. Občerstvení jsme za chvíli v lázeňském Oybinu. Nádherné městečko s malebnými domy nad kterým se tyčí na skále rozsáhlý hrad. My ale spěcháme na protější kopec směr Čechy na vrchol Scharfenstein. Cesta pokračuje přes státní hranici, Hvozd dolů do Krompachu, Dolní Světlou, Krkavčí kameny a na vrchol Falkensteinu. Tam už se hrabu do prudkého svahu notně pozadu za ostatními jen s pomocí hůlek. Ještě že není víc mokro, to bychom se nahoru asi vůbec nebyli schopni touto stranou dostat. Na vrcholku se sotva otočíme pohledem po kraji a pokračujeme dál na Luž. Další kopce už moc nevnímám. Toužebně vyhlížím hospodu v Jiřetíně pod Jedlovou. Cesta začíná být nekonečná. Kontrola je ale naštěstí už Pod Ptačincem a s občerstvením. Sedám si a dávám nepočítaných chlebů s rybí pomazánkou a pivo. Hospoda v Jiřetíně už mě nezajímá. Cesta vede po nové cyklostezce. Dalo by se tady pěkně běžet, ale už se mi moc nechce ani když je to z kopce. Pomalu se začíná stmívat a než dojdu do Krásné Lípy a najdu hospodu U Kuruce, je už víc jak hodinu tma. V hospodě živá country hudba a pohoda. Kolik že mi to ještě zbývá? 13? Jen aby to nebylo víc. Odhaduji to na dvě hodiny cesty. Byly to nejmíň tři. Další bloudění následuje na konci Lípy, pak u hradu Krásný Buk. Výstup na Vlčí Horu už zase pěkně fouká vítr. Následují pověstné pastviny s elektrickými ohradníky. Dvakrát podlezu v pohodě ale potřetí mě elektrická past čapne do svého sevření, proklepe mne a mrští mnou do bláta. S odporem se oklepávám od špíny. Je to zbytečné, alespoň budu vypadat v cíli drsněji. Konečně jsem u kontroly Pramen Mandavy. To že je tu pramen je znát už dobrý kilometr. Po cestě je plno vody. Ještě závěrečné kilometry lesem a konečně jsem u kempu Valdek. Čas 25 a půl hodiny. V hospodě mě vítá hlučná diskotéka písní osmdesátých let. Naposledy čipuji, davám si několik piv a na židli přespím těch několik zbývajících hodin do snídaně. Třetí poctivá stovka (nepočítám loňskou nedokončenou P100 ani B sedmičky a podobné kratší běhy) je dokončena. Sláva jí.

Lysá Hora 24 hodin

spustit video

Ledopády 2014

spustit videoNebo také Brtnické ledopády. Tak nějak od školních let kdy jsem poprvé uviděl fotografie skal česko-saského švýcarska, po kterých se leze skrz kovové žebříky a stmé schůdky, jsem toužil se do těch míst podívat. Samozřejmě fotografie byly z léta. Letos se mi tedy sen  po desítkách let konečně podařilo naplnit, přidat k tomu zimní prémii a navíc stokilometrovou turistickou akci. Pochod, běh plný zážitků. Nechyběla zima, sníh, vítr, bloudění, pády, šrámy, únava, boles ale ani nadšení, radost, nová přátelství, krásná příroda, zážitky, euforie z vítěství nad sebou.

Poprvé jsem na startu dostal do ruky mapu, která vypadala jak plánky z cest, které jsem si kreslil v patnácti ledech do cyklistického deníčku. Významné body spojené čárami, pár poznámek a dost. Kupodivu byla ta jednoduchá mapička přehlednější než dřívější tabulka s itinerářem. Pokud jsem zakufroval, tak jenom proto, že jsem byl línej si dopředu v teple nastudovat další postup a na ledovém větru se mi mapu nechtělo vytahovat. Vlastní Olafovo značení fungovalo skvěle. Šipky nás vedly ve dne a v noci svítily bíle odrazky na sto metrů dopředu.

Ze zimního a zároveň nočního pohledu jsem porovnal vrcholy známé z Lužických sedmistovek. Klíč, Velký buk, Jedlová. Už za světla jsem vychutnal ledové krásy Betléma, Opony, Sloupu. Dostali jsme se i do krásných odlehlých míst na německé straně. Hermannova chata s vyhlídkou na skále a schody v myší díře, kde jsem několikrát měl pocit, že se zaseknu a zůstanu trčet, to bylo Ňeco.

Několikrát se stoupalo nebo klesalo prudkým svahem s hlubokým sněhem. Zároveň zde byly i delší mírné seběhy a možnost nahnat čas během po rovině lesních cest. Dobrodružné srdce si užilo i na krkolomných, namrzlých schůdcích, zledovatělých cestách a vrcholcích kopců kde to foukalo opravdu pěkně přes 100km/hod. Když jsem omylem vylezl na věž zříceniny hradu Tolštejn, málem mě ten vicht odfouknul. Ještě, že mám svých 85kg.  Závěrečné kilometry byly načasovány opravdu skvěle. Říkám tomu Olafovi psychohrátky. Těch posledních pár kilometrů bylo dvojnásobných, než sliboval výpočet vycházejíci z celkové délky trati. Zároveň ten terén připomínající bažinu a bludičková světýlka odrazek na stromech, která byla nekonečná ve spojení s únavou a bolestí chodidel… No hodně jsem nadával, ale teď jsem za to rád. Kde jinde si člověk něco podobného užije. A tak ani tentokrát nezklamalo heslo „zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní“

A tak nezbývá než dodat. Díky Olafovi a jeho týmu za tuto vydařenou akci. Díky pánu bohu, dal jsem to a přežil celkem bez úhony. Těch pár puchejřů, dvahrát rána do hlavy a jedno uklouznutí na ledu za to stálo.