neděle 29. září 2019

Po čtvrté PVLH24

svítání na Středním Vrchu

Nudíte se? Nekupujte si medvídka mývala, ale jděte na PVLH24.

Nudit se rozhodně nebudete. Tak jako jsem se nenudil při svém čtvrtém pokusu já. Tento zápis je o mém čtvrtém pokusu na této výzvě a zároveň popisem prošlé trasy. Pro mě až tudy půjdu příště nebo jako informace pro další zájemce. Já pro orientaci používal při cestě mapy.cz v mobilu a osvědčily se víc než naklikaná trasa v hodinkách.

Mám Lužické hory rád a stále se sem vracím, proto výzva Prominentní Vrcholy mě oslovila na samotném začátku před třemi roky, kdy se mi donesly z fb první zmínky o této akci. Hned následující jaro jsme se domluvili na společném pokusu s Jirkou. Trasa byla ještě neprošlapaná. Hodně jsme tehdy bloudili a ke splnění limitu 24 hod nám chyběl poslední vrchol.

Během dvou let jsem na trase hodně vylepšil, poznal lepší cesty, zkratky a tak přišel čas splnit si s Jirkou slib, se na PVLH  společně vrátit. Já měl za sebou jeden další neúspěšný a jeden úspěšný pokus. Cílem tedy bylo najít kratší cestu, užít si to a případně si zlepšit čas. V pátek 27.září vyjíždím ve tři hodiny z Prahy. Mám už vytipovaná místa kam položit zásoby s vodou, kolou a případně něčím dalším na zub. Dovolím si tuto taktiku ihned i zhodnotit. Čtyři místa na trase byla dostatečná a na každém jsem nechal jednu 1,5 litru petku s minerálkou a s kolou. Do poslední dvě jsem přidal i po jedné plechovce piva. To se vyplatilo zvlášť po Jedlové, kde byla fronta okolo poledne neskutečná a nevyplatilo by se čekat. Také na záver pod Hvozdem, když už padal soumrak, nám přišlo pivo k chuti i se slanými krekry. Zato tatranky a dokonce i rýžový chleba na předchozí zásobárně nám sežrala místní zvěř. Přestože bylo vše zabalené do pytle a zavěšené na stromě, zůstaly z potravin jen roztrhané obaly. Až si vyčítám, že chudáci veverky teď mají nafouklá bříška. Příště tedy vše k jídlu sebou.
na startu v Petrovicích
Nedělá mi potíže usnout kdekoliv a tak hodinku před startem spím v kufru auta. Start jsem si stanovil z Petrovic na 22:00. Důvodem této volby byl předpoklad, že následujících 20 km se dá vzhledem k cestám, čerstvým silám a převážné rovině docela dobře běžet a nahnat tak nějaký čas. Stejně tak pozdní start za tmy na této části trasy nevadí. Orientace je tady jednoduchá. Po patnácti minutách míjím první vrchol Sokol a klušu směr Babiččin odpočinek a Mařenice. Jirka startuje asi o dvacet minut později a jsme domluveni, že mě brzy dohoní. Běží se mi docela dobře a tak u naší zásobárny s vodou ve Svoru jsem ještě sám a Jirkovi nechávám lahev s kolou na cestě. Výstup na druhý vrchol Klíč si nijak nezkracuji a jdu klasicky po červené. Je tma, mlha a asi v půlce se mi pěkně zajiskří před očima. Jo to moje klasická potíž vycházející z mé výšky. Přes cestu ve výšce mé hlavy totiž leží strom. Prostě kdo není poučitelný, že se má dívat před sebe, musí dostat varování pořádnou šlupkou do hlavy. Vrchol je přibližně na 19 km a jsem zde za 2:40 hod. Dolů jdu poprvé strmou, ale kratší cestou. Je to dobrá volba. Cesta je schůdná i v noci a orientaci zlepšuje několik odrazek na stromech.

Třetím vrcholem je Malý Buk. Mám v plánu objevit zkratku. Ze žluté TZ odbočuji v místě lesní cesty. Daří se mi najít schůdnou lesní pěšinu asi na polovině tohoto úseku. Druhá půlka je hustý mladý porost, ale doporučuji tudy jít. Asi po 800 m se napojuji na známou trasu 10L700. Ještě dnes jsou na zemi vidět oranžové šipky, které za tmy pomáhají s orientací. Díky Hunčo. Na Malém Buku jsem v čase 3:27. Z vrcholu pokračuje ve stejném směru dál široká cesta, která se ale po 100 m ztrácí. Mám již z minula vyzkoušenou cestu napřímo dolů až dokud nenarazím na žlutou TZ. Je to místy prudké, na cestě leží občas nějaký strom a kousek jsem se musel prodírat mladými smrčky, ale projít se to s nějakým tím šrámem dá. Pokračuji po žluté na rozcestí Pod Malým Bukem. Tady doleva a jde to ještě docela běžet až na rozcestí Sv. Antonín. Dále doleva po lesní asfaltce po cyklotrase 3058. Opět trasa známá z 10L700 až na Velký Buk, kde jsem v čase 4:15 přibližně na 26 km naklikané trasy. Jak to vyšlo přesně na km bohužel nevím, protože hodinky v ultra módu mi v tuto chvíli ukazují už 30, ale já vím, že na přesnost se při tomto nastavení nedá spoléhat. Při sestupu se konečně potkávám s Jirkou. Pes bliká zeleně, tak je už z dálky poznávám, ale pes nepozná ještě mě a tak pěkně štěká.


Jirka na vrcholu Javor
Pátým vrcholem je pro mě Velká Tisová. Tu cestu z Buku jsem dříve neznal. Ještě před rokem a půl při pokusu s Ondrou jsme částečně kvůli této neznalosti poslední vrchol nedali. Přitom je to docela dobrá cesta přes les až k železničnímu přejezdu na trati z Kytlice. Stačí se držet lesní cesty v mapách. Já si zkusil zkrátit o 500 m lesem. Byla to ale džungle a myslím, že se to nevyplatí opakovat pokud člověk v tuto chvíli ještě zvládá běžet, bude čas stejný. Výstup na vrchol Velké Tisové se nedá ošidit. Prostě nejkratší cestou nahoru podle mapy. Na cestě leží místy víc než dost polámaných stromů. Cesta je prudká a vrcholovou tyč je třeba najít podle značky na mapě stylem “jdu za šipkou až na ni čelem narazím”, je to těžké, ale je tam. Dolů stejným stylem přes popadané stromy. Tady přichází pro mě druhé varování co se nemá dělat. Pamatujte si, rozhodně nepřekračujte ty lesklé, nazelenalé stromy tak, že na ně šlápnete. Ta rychlost pádu byla fakticky blesková. Kontroluji, mobil to přežil, čelovka taky, jen trochu naražený loket a koleno, ale naštěstí je v lese měkce ustláno a žádný z ostrých klacků, co tu všude trčí, se mi nezarazil do těla. Pokračuji dál až na lesní štěrkovou cestu, po které se dobře běží až pod další vrchol Sokol. Můj ověřený postup je cesta přímo na vrchol. Na začátku je lesní cesta, tu je ale třeba po několika stovkách metrů opustit a stoupat. Samotný vrchol je skalnatý, v tyto dny i pěkně slizký. Dá se ale najít dobré místo, kudy se po skále nahoru vyškrábat vlevo od největších balvanů pod vrcholem. Dohání mě Jirka a dáváme konečně společné vrcholové foto.

výhledy ze Střední vrch
Pod sedmý vrchol Javor vedou dobré lesní cesty. My si to zkracujeme až asi 800 m pod vrcholem přímo lesem, dokud nenarazíme na zelenou naučnou stezku. Kousek po ní jdeme a a pak opět přímo nahorů na vrchol. Šlo by to sice po té zelené, ale šetřime metry a sil, na šplhání napřímo svahem, máme zatím dost. Dolů trochu kufrujeme, chce to jít stejnou cestou i dolů. Zvlášť když je tma, jako jsme měli my. Nakonec ale nacházíme znovu tu zelenou naučnou stezku a ta nás přivádí až na silnici na Mlýny.

Pro postup na osmý, Střední Vrch, se od silnice z Mlýnů nabízí dvě varianty. Pohodlná štěrková cesta nebo pěšina lesem. Protože už tak máme boty úplně promočené a začátek lesní zkratky vypadá dost zarostlý trávou, vydáváme se po pohodlné široké cestě. Asi km a před námi je louka schovaná v mlze. Na levém kraji také kdesi v mlze troubí jelen. Na druhé straně mu odpovídá druhý samec. Svítá a na vrchol vede značená stezka jak pro kamzíky. Čas příchodu na tento vrchol s velkým rozhledem na všechny strany jsme si načasovali dobře. Pro takové chvíle stojí za to probdít noc a nechat se odměnit nádherným pohledem na kopečky vystupující z ranní mlhy. Ještě v noci nám mlha stěžovala na všech kopcích orientaci, teď je to ale nádherné panorama. Nahoře jsme v čase 8:50 hod. a teoreticky na 44 km naplánované 105 km trasy. Ve skutečnosti určitě o pár km víc díky zatím krátkým blouděním.

na vrcholu Středního Vrchu
Vracíme se po stejné trase jako jsme šli nahoru, protože pokračovat plánujeme z Mlýnů cestou hned naproti. V pátek jsem si tady položil druhou zásobu vody a koly. Jdeme asi km po silnici a potom odbočujeme na lesní cestu vlevo. Cesta je na první pohled blátivá. Probíhá tady těžba dřeva a i v tuto časnou ranní dobu jsou v dálce slyšet motorové pily. Kloužu blátem cesty a Jirka jde krajem po mechu. Těžko říct co je rychlejší. Cesta je místy víc jak půl metru pod úrovní terénu okolo. Celkem dobře se ale dostáváme až na paseku. Přejdeme ji ve směru k silnici, potom kousek po louce a jsme na silnici 263 na Křížový Buk. Doleva odbočuje lesní cesta kolem Zlatého Vrchu, která by měla vést až na rozcestí pod Studencem. Také tady ale proběhla těžba a cesta se tady ztrácí. Na pasece jsou již zasazené mladé smrčky a připravené díry pro budoucí oplocení. Co nevidět tady zřejmě bude stát oplocenka. Je ale krásné ráno a kochám se pohledem zpátky ke Střednímu Vrchu.

ráno pod Zlatým Vrchem
Na devátý vrchol Studenec opět výstup klasika, známá cesta z 10L700. Čekáme, že tady někde bychom měli potkat Jakuba, který plánuje rychlý čas na PVLH a má startovat ráno z Chřibské. Jen na to pomyslím, běžec se objevuje na vrcholu Studence a běží tak rychle, že ani nestihneme dát společné foto. To se podaří až později při našem dalším setkání pod Luží. Na Studenci jsem v čase 10:15 hod. a podle mojí tabulky to je 51 km i když hodinky už ukazují 70. Není už žádný rychlý čas, protože hranici, aby se vše stihlo do 24 hodin, jsem odhadl pro tento vrchon na 11 hodin. Druhá půlka stovky je u mě vždy pomalejší než první, přesto jsem ještě optimistický v odhadech cíle za světla.

při sestupz ze Studence
vrchol Studenec
Další postup je opět pro mě nová zkratka. Přímou cestou na Chřibský vrch. nabízí se jít pod Studencem vlevo přes louku až na zelenou modrou TZ a po 1,5 km odbočit vpravo na Hlavní cestu. Jirka mi tady utekl a tak jsme bloudili každý zvlášť. Já to vzal z modré u Černého vrchu vpravo a prudkým klesáním na Karlovu cestu napojující se na Hlavní cestu. To prudké klesání moc neušetřilo a běh po modré až na Hlavní cestu, která je asfaltová a po ní až k hlavní silnici považuji za rychlejší i když na mapě o kousek delší. Přímo u cesty jsem narazil na obrovské houby. Alespoň jsem si je vyfotografoval a jako měřítko použil svůj garmin. Za silnicí nezbylo nic jiného než jít napřímo lesem. Žádná cesta tady není, ale les je vzrostlý a kromě jedné mokřiny a pár popadaných stromů mi v cestě nic nebránilo. Jakmile je vidět skalnatý vrchol, je třeba hledat kudy vylézt nahoru. Lepší je to více vlevo, až se člověk dostane na pěšinu. Vpravo je nejdříve skalní vyhlídka a o kousek dál už samotný skalnatý vrchol. Nahoře jsem v čase 11:18 hod.
pivo ve Chřibské

Dolů do Chřibské jdeme už zase s Jirkou společně po zelené TZ. Už bych si dal něco normálního k jídlu. Polévka by byla skvělá. Je ale teprve před desátou. Vždy když jdu něco přes noc, mám pak druhý den dopoledne pocit, že je mnohem víc hodin než ve skutečnosti. Podíval jsem se na hodinky a viděl že je už skoro poledne. Dobrý čas na oběd. Bohužel 11:40 byl čas mojí aktivity. Bylo teprve před desátou a výstavní restaurace Radnice v historické budově ve Chřibské obědy ještě nepodávala. Dávám si tedy alespoň bezkonkurenčně na Pražáka nejlevnější pivo 11 Březňák za 22 Kč. Vrchní je tady stejný jako před rokem. Starší klasik a u stolu štamgastů sedí děda s vousy jak reklama na Praděd. Toho si také pamatuji ze zastávky před rokem.

louka nad Chřibskou


Na 11 Široký vrch, jdu z Chřibské po modré. Cestou sním ryžový chleba s čokoládou a když se dostanu za lesíkem na louku, vezmu to šikmo vlevo nejkratší cestou na silnici. Tráva je asi 15 cm vysoká a mokrá, takže opět boty jako po průchodu potokem. Pár set metrů jdu po silnici a potom už doprava po farské cestě. Na zkratku tady nemám odvahu i když možná by to šlo. Když jsem za studánkou, zkouším to vzít doleva přes les, ale zase příště se na to vykašlu. Mladé stromky jsou tady tak husté, že se skoro nedá projít. Zato hub je tady plno. Prostě kam se nedostanou ani houbaři, tam jsem vlezl já. Narazím na rozblácenou cestu k vrcholu. Taky tady probíhá těžba dřeva. Jak zmizely pod vrcholem stromy, málem bych to přešel a dostal se až na vyhlídku Karlova výšina. Jirku potkávám a byl se tam omylem podívat. Vrcholová tyč je ale vpravo z cesty mezi borůvčím. Na tomto vrcholu jsem v čase 13:15 hod a opět tabulkově by to měl být 63 km. Ještě si odskočím. Nebudu tady popisovat zažívací problémy dlouhých běhů, ale doufám že na ně jednou vyzraju.

Jedna z mála maxi hub
pohled z Chřibského vrcholu
Další postup je po červené do Rybniště. Špatně jsem se té červené držel a kousek si zašel. Byla to ale jen minutka navíc. V Rybništi naproti kostelu sedí chlapi před hospodou na dřevěných lavicích a koukají na mě jako bych přiběhnul nejmíň z Německa. Pivo si odpouštím, ale mají otevřeno a kdo by měl zájem, tak Gambrinus.

Jirka a Čiki pod Jedlovou
pohled z Jedlové
Dvanáctý není kamarád Honza, ale vrchol Plešivec. Jednoduchým přímým výstupem zdolatelný vrchol. Chce to opět posledních sto metrů šplhat do strmého svahu. Nejsou tu moc kameny, spíš suché listí. Cestou dolů to chce neztratit směr a rychle se napojit na červenou. Ne jako já loni, když jsem se zamotal až ke kolejím a málem se utopil v bažině. Jakmile vás červená přivede na silnici, dáte se doprava a před viaduktem na cyklotrasu 3013, po které se dá běžet stále rovně. Na rozcestí pod Malým Stožcem uvítám přístřešek s lavičkou. Začíná na mě jít nějaké spaní a únava a chvíli mám dokonce pocit mikrospánku, jen se na tu lavičku posadím. Láduju do sebe něco na povzbuzení, taky kolu a vyrážím dál směr Jedlová. O půl km dál se cyklostezka točí vlevo a moje cesta vede šikmo vpravo nahoru. Docela prudce, ale pohodlně se dostanu až na červenou TZ na vrchol Jedlové. Doháním zde Jirku a Čiki, jeho pes, tady bohužel končí a čeká na odvoz. Já jsem na vrcholu v čase 13:40 a odškrtávám si 13 vrchol. Těšil jsem se na Sklářskou osmičku, ale v hospodě na vrcholu je tak plno, že jsem to ještě neviděl. Asi si všichni chtějí dát něco za odměnu, když došli až sem. Taky bych si dal, ale čekat čtvrt hodiny ve frontě, na to nemám chuť. Navíc se ženou nějaké mraky a nad Plešivcem už viditelně prší. Spíš cupitám než běžím, tedy z prudkého kopce dolů. Začíná pršet. Nejdřív trochu a pak asi deset minut pěkně zhusta. Radši se uchyluji pod stromy a čekám až to nejhorší přejde. Jedlová mě znovu něčím zaskočila. Většinou při 10L700 tady zažívám krizi. Před dvěma roky jsme tu nabrali při PVLH pěkný kufr. Ještě dřív při Ledopádech jsem tu bloudil a nachodil sněhem navíc několik km. Teď déšť a znovu jsem si km zašel. Musím si na tu Jedlovou už konečně dávat pozor.

Cesta Točná a pohled zpět k Jedlové
Setkání s Jakubem pod Luží
pohled z Luže
Nakonec to ale trefím na žlutou značku a cestu Točná, po které se dá dojít pod Stožecké sedlo. Tady mě čeká další zásobovací bod a jak už jsem psal, sežrané jidlo od nezvaných hostů. Do plechovky s pivem se ale mršky nedostali. Jirka už předal psa do péče kamaráda a dohání mě, takže na Pěnkavčím vrchu jsme společně v mém čase 17:38 a do cíle nám zbývá odhadem pěkných 26 km. Už nám to oběma neběží, tak když musíme pochodovat ,zkoušíme zkratku za vrcholem ze svahu směr Hraniční cesta. Les je tady čistý a po chvíli dojdeme na lesní cestu vedoucí až na Hraniční. Dál na 15 vrchol Luž chceme vyzkoušet zkratku z německé strany. Je to jednodušší než jsem čekal. Tedy pokud vám nevadí lézt do prudkého svahu po kamenech. Podél hraničních kamenů se na stezku dobře dostanete. Potom ten horolezecký výstup a už jste u lavičky s vyhlídkou pro milence, jak to Jirka trefně označil. O padesát metrů dál je vrchol. Jsem na něm v čase 18:40 je tedy skoro pátá hodina odpoledne. Na cestu dál navigaci nepotřebuji, jdeme po hraniční čáře. Z Luže je to sice hroznej krpál, který se sjíždí po patách, ale dál od Witersdorfu parádní upravený chodník. Poměrně snadno dojdeme až pod Plešivec. Je tak blízko hraniční stezky, že jej označuji geocacherským slangem jako "drajvku". Tedy Plešivec v čase 17:40. Pak jen nabrat správný směr přímo na hospodu Hřebenka ve Valech. Pivo láká, ale už nás začíná tlačit čas a taky světla ubývá. Někdy si to načasuji dorazit sem na oběd a nemuset už běžet dál. Za Valy nás čeká alespoň poslední zásobovací místo. Petky s vodou a kolou odtud sice doneseme neotevřené až do cíle, ale pivo se slanými krekry, to byl dobrý tah.
na vrcholu Luž
Pod Hvozdem
cílové foto
Předposledním vrcholem je Hvozd. Jdeme po žluté a na terasu dorazíme s posledními paprsky slunce v čase 20:50 od startu. Nasazuji čelovku, na lesní cestě podél hranic do Luckendorfu se už musí svítit. Následuje zdánlivě nekonečná cesta po asfaltu. Nemůžu se dočkat až uvidím na konci silnice osvětlený Forshaus. Závora a už jsme na žluté cestě k České bráně. Za hranicemi už mě docela dost pálí chodidla z toho mokra v botách. Zkouším vyměnit ponožky, když už je mám a většinou nepoužiju. Efekt to nemá a tak šlapeme dál. Mineme mnou naplánovanou cestu a tak odbočíme vlevo až o dvě stovky metrů dál. Neplánovaně bych to označil za úsporu, protože na Popovu skálu jsme nakonec nahoru i dolů šli po pěšině z jihozápadní strany a ušetřili tak pěkných pár metrů. Na vrcholu jsem v čase 22:43 od startu. Vím, že do Petrovic to stíháme, ale stejně menší nervozita tady je a tak zrychlujeme a běžíme s Jirkou co nám rozpálená chodidla dovolí. Lesní cesta za Loupeživým vrchem už je hotová, ne jako loni, kdy jsem tady zapadal do hromad kamení. Ještě louka s mokrou trávou, zase mokrý boty, ale to už je jedno. Vidíme první světla v Petrovicích. Jsme u kapličky. Cílové foto. Šťastní. Plní euforie jedeme domů. Moc se mi to líbilo a užili jsme si to opravdu na maximum. Skoro i na maximum limitu 24 hodin, ale to už bych podváděl přijít minutu před limitem :-)






















Žádné komentáře:

Okomentovat