Některé
cesty jsou krátké, jiné delší, pro mě ta nejdelší pro tento čas, stala
se stomílová. Samotná představa té dlouhé vzdálenosti budila ve mně
pocit šíleného nedosažitelného rozměru, lákavého cíle, kterého bych
jednou rád dosáhl, vysněné mety, naplánované a pro nemoc zrušené akci,
mnohým pokusům na kratších vzdálenostech a zase pochybnostem, ale
nakonec vírou že to půjde. Všechny tyto moje stavy mysli mě probíhaly
hlavou postupně, tak jak jsou napsané, zhruba ve třech letech. Postupně
jsem pochopil, že vše je možné vyzkoušet a odladit na kratších
vzdálenostech. Boty co hladí jak bačkory a umí vstřebat i kamínek
uvnitř, ponožky 1000mile které neudělají puchýře i když si je nevyměním
30hodin, kompresní návleky oddalující únavu, mazání těla zvenku dětskou
mastí i zevnitř chlebem se sýrem a salámem, triko z ovečky co hřeje i
když nepřetržitě prší, navigace proti bloudění. Přitom ještě zdaleka ne
všechno považuji za dokonale odladěné. Pochopil jsem ale také, že co
nikde jinde než na té jediné vzdálenosti nevyzkouším je to
nejdůležitější vybavení pro dlouhou vzdálenost. Hlava, která vše řídí,
ovládá a zvládá.
V minulém
roce to nevyšlo zdravotně tak tedy letos bude vyvrcholením sezony
Loučení s turistickým rokem. 170km letos naplánovaných do dvou etap, to
už je docela slušná vzdálenost, ale právě ty dvě etapy mě tak trochu
uklidňovaly. Budu si přeci moci mezi tou první 54km dlouhou a druhou na
116km „odpočinout“, načerpat nové síly, spát, jíst a vůbec dělat samé
potřebné věci. Do Ústí nad Labem na centrálu, Pionýrů naši základnu, se
dostávám ve čtvrtek večer. Pozdravit se s kamarády, povečeřet ovesné
vločky a zalehnout do spacáku. To je můj program. Moc se mi ale spát
nedaří. Dvě, tři hodiny spánku. O půl čtvrté vstává už většina
osazenstva tělocvičny, wc ale zvládám ještě bez fronty. Oblékám
připravené věci, batoh už je zabalený a hurá na hlavní nádraží na vlak.
Tolik lidí v půl páté ráno asi takové nádraží nezažije každý den. Čtvrt
hodinky jízdy a vystupujeme v Bohosudově. Osm, sedm…střidvajedna start.
Klušeme ulicí přes Krupku a pak nahoru k nejdelší lanové dráze široko
daleko. Svah pod sloupy stoupá prudce nahoru, jak už to u lanovek bývá,
že ano, jak taky jinak. Je mlha, vlhká tráva a jen úzká stezka ukazuje
směr. První dvě FIX kontroly jsou na sloupech lanovky. Asi bude třeba
změnit název kontrol, říkám si od teď, vždy když dělám křížek do
kontrolní karty ne fixou jak jsem zvyklý ale voskovkou, to ještě jde,
nebo zlámanou pastelkou, to už je horší. Po … jsem konečně nahoře, na
konci lanovky u chaty Komárky. Vím, že je pěkná, ale teď se ztrácí
v mlze, stejně jako já s trojicí dalších běžců. Nikdo ještě nemáme
zapnutou gpesku a tak běžíme sice správně po modré, ale opačným směrem.
Je taková mlha že světlo čelovky mi připadá spíš na obtíž. Jako by se
zastavilo o mlhu přede mnou a vytvořilo neprůhlednou clonu. Nebloudíme
naštěstí dlouho. Po půl kilometru nám náš omyl dojde a vracíme se zpátky
na Komárku a dál již správně po hřebenovce, kolem pastvin. Kdesi ve tmě
občas zabučí kráva, noha začvachtá v louži nebo se zaboří do něčeho
měkčího. Takně doufám, že to není čerstvé, kravské, voňavé nadělení. Po
hřebenovce by se dalo docela pohodlně běžet téměř v rovině, my jsme tu
ale kvůli kopcům a tak za chvíli odbočujeme na pevnou cestu ke zřícenině
hradu Kyšperk. Značíme kontrolu a už je to jen kousek dolů ke zrušené
železniční trati, po které se dá běžet stylem krok, pražec, krok, šutr,
krok, pražec až na opuštěné nádraží v Chlumci. Teď je tady ale jen
čipová kontrola s vítaným občerstvením, ale kdysi tu byla velká bitva u
Chlumce. Vyrábím si svůj první, od teď pravidelný, sedvič z chleba
s máslem salámem a sýrem sklopení dvou namazanýh krajíců, zapíjím
kofolou, ještě drobné úpravy a běží se dál. Cesta stoupá na Habartice,
Telnici, Adolfov. Tady někde, už nevím přesně, nás čeká tajná kontrola.
Na rozdíl od tajných nepřátel, tady je to vždy příjemné občerstveni na
nečekaném místě. Od kontroly sbíhám lesní cestou nějakých 7km do
Telnice. Na návsi už čeká kontrola, chleba a kofola. Rád se zahřívám i
čajem z termosky. Zima mi rozhodně není, i když teplotu ohaduji na
nějakých pět stupňů. Cesta pokračuje po silnici vzhůru do lyžařského
střediska pod vlek a až nahoru na Adolfov. Už na začátku silnice se ke
mně přidá pes. Je to pěkná boxerka, o které si myslím, že patří
k dvojici běžců nedaleko ode mě. Jaké je naše překvapení když vzájemným
dotazem zjišťujeme, že pes nepatří ani mě ani jim. To už se nás drží
dobré čtyři kilometry na hřebeny, kde obracíme a lesními cestami opět
klesáme dolů směr Nakléřov a Malé Chvojno. Zhruba deset kilometrů je
boxerka, které přezdívám Bára střídavě přede mnou, vedle mě nebo čmuchá
něco při cestě a pak zas mě dobíhá, div mě neporazí. Vzpomínám, jak
podobný zážitek popisoval Petr z Frýdku, a zkouším psovi utéct. Je to
z kopce po silnici a běží se mi docela dobře, i když jsme už na
čtyřicátém kilometru. Pes se však drží stále se mnou. Chvíli vzadu něco
očichává, aby mě pak v zápětí doběhnul a znovu se zařadil přede mě.
Začínám být pěkně zacákaný od bláta, které odletuje psisku od zadních
tlapek. Pozitivní je ale tempo běhu, které díky tomu držím. Ve Chojnu u
nádraží je čipová kontrola se skvělým čajem jak z ruského samovaru. Ten
tu ostatně také kouří. Dávám si čaj a tři výborné koblihy. Stačí si je
pocukrovat a hned je mi líp. Cesta pokračuje v rovině, po silnici. Blbá
Bára se motá z jedné strany na druhou. Auta tady sice moc nejezdí, ale i
tak jsou řidiči ze psa zjevně nervózní. Já už také a tak přehlídnu
odbočku a najednou jsme ve Velkém Chvojnu, kde nemáme co dělat. Nezbývá
než se vrátit na trasu. Ohlížím se po Báře a…že by se i ona ztratila. Už
je to tak, takže do Ústí na policii s ní nemusím. Určitě se o sebe
postarala. Měla známku i pěkné kšíry a snad i čip. 45km a už se těším do
Ústí. Cesta vede po silnici přes obec Žďár, loukou, lesem. Konečně
Chuděrov, mají tu pěknou radnici, za ní stoupá zelená značka prudce do
kopce a přes les. Kontrola nad Chuděrovem postrádá tužku, tak si zde
alespoň dělám selfíčko s káčkem. Na Erbenovu vyhlídku to je odtud
kousek, má sice otevřeno, ale dnes na ní vystupovat nebudu. Sbíhám
prudkým srázem mezi mladými stromky do Ústí, probíhám sídliště, lidi
koukají, kde se tu asi berou ti zablácení turisti. Zbývá projít Bertino
údolí, na jaře tady musí být nádherně mezi skalami s potokem a dole už
čeká základna pionýra v Důlce a cíl první etapy.
Je
přibližně půl druhé odpoledne, takže mi do startu druhé etapy zbývá víc
jak osm hodin. Převlékám se a jdu si ulovit něco do žaludku. Indická
restaurace ani dnes nezklamala výbornou pálivou omáčkou Kadah s kuřecím a
plackami. Na základně je odpoledne celkem klid, zatímco jsem byl na
jídle, stavební firma vsadila v tělocvičně nové velké okno. Už se tedy
nevětrá, můžu v pohodě zalézt do spacáku a dvě, tři hodinky prospat.
V devět večer už je čas vstávat a připravit se na dlouhou cestu.
Večeřím, bagetky, tuňáka, sýr, oblékám se, balím spacák a už je čas
vyrazit na start který je tentokrát asi kilometr daleko za řekou.
Vychází mi to tak akorát na čas, abych stihl včas, v půlce cesty si ale
uvědomuji, že jsem zapomněl na základně navigaci. Chvíli váhám, jestli
se vrátit, nebo to risknout jen podle značek, pak ale otáčím, raději se
pro svou Dakotu vracím. Myslím, že podle zkušeností s blouděním se mi
bude přeci jen hodit. Než se dostanu znovu na start, jsou už všichni tři
minuty pryč. Nevadí, vyrážím je rychlým krokem do kopce stíhat. Za
chvili už taky vidím poslední postavy z necelé stovky startujících, a
než opustíme Ústí jsem už zpátky a kontrola na třetím km ukazuje později
56. pozici. První vrchol etapy je Vysoký Ostrý. V posledních úsecích
stoupání lesem to docela klouzá po blátě, ale nějaká lenost mi stále
brání rozložit hůlky. Když je na vrcholové plošince skládám, trochu to
fouká a navíc na to moc nevidím. Pořádně jsem si neutáhnul jeden spoj na
kůlce a vzápětí se mi ta chyba vrací. Plastový rozpěrný šroub praská,
hůlka se rozpadá a zbytek cesty si musím vystačit o jedné hůlce. Cesta
se vrací znovu do Ústí, vidím noční světla města, čipová kontrola je
v městské části Brná. Pokračuji tmou a až později se dívám že cesta
vedla Průčelní roklí, přes Čeřeniště, do Rytiny soutěsky. Lesní cesty
jsou blátivé jen přiměřeně, takže postupovat se dá docela pohodlně vpřed
a dolů, do údolí kde se klikatí Labe. Další čipová kontrola
s občerstvením v údolí. Chleba se sýrem a salámem, doplnit kofolu, která
mi bude pěkně bublat v kamelvaku a zase nahoru podél potoka směr
rozhledna na Varhošti. Na vrcholku bude jistě pěkný rozhled, ale teď
v noci jen na světla obydlí pod námi. Za rozhlednou dostihuji skupinku
asi šesti běžců s Petrem a Petrou, budoucí vítězkou. Jejich tempo mi
vyhovuje a držíme se pohromadě více méně dalších 60km až pod Milešovku.
Abychom se tam dostali je ale třeba přes Plešivec, Malíč a Radobýl do
Litoměřic. Přes most a rovinkou do Lovosic nespěcháme takže na větší
kontrole na Lovosické nádraží je akorát tak čas na pozdní snídani.
Podává se gulášová polévka s chlebem, pivo už si kupuji vlastní.
Posilněni
ve větší skupině pokračujeme městem směr vrchol Lovoš. Restaurace zde
má již otevřeno a tak razítkuji do kontrolního listu památečním razítkem
a po široké rovné cestě běžíme dolů až pod Boreč. Takticky umístěnou
tajnou kontrolu s občerstvením tady můžeme využít hned dvakrát. Před a
po výstupu na Vrcholel Borčského kopce. Také tady jsem na vrcholku
poprvé a stejně tak vidím i průduchy ve skále kudy vystupuje teplý
vzduch i v zimě. Místní kraj je jeden sopečný kopec vedle druhého. Jen
pět km a jsme na zřícenině Košťálov, za dalších asi pět km nás čeká hrad
Hrádek. Cestou dolů nabírám slušnou rychlost. Když to běží, je třeba
běžet a ukrojit pár km. Vyhlížím vrchol Milešovky. V cestě ale stojí
ještě Lipská hora. Nahoru je to vysoko a daleko, ale rozhled stojí za tu
námahu. Následující seběh dolů listnatým lesem si užívám snad z celé
cesty nejvíc. Úvozová cesta posetá červenohnědým listím přímo vyzívá
uhánět dolů. Z Nedvědic musíme po silnici až do Milešova. Také tady to
díky asfaltu pěkně odsejpá. Za chvíli jsem pod Milešovkou na 80km etapy a
začínám stoupat nahoru. Potkávám rodinky s dětmi, vracející se z výletu
na vrchol a přemýšlím, kudy ta cesta vlastně povede. Čára na gpsce
ukazuje víc vlevo než směřuje turistická značka. Že by chyba? Ano, ale
moje, když opouštím turistickou cestu a následuji divokým lesem čáru na
navigaci. Než se vrátím na rozumnou cestu dohání mě rychlé mládí za
mnou. Pod vrcholem už je cítit chlad a na vrcholku je mlha, nebo je to
mrak? Fakt je že tam byl vidět už ve chvíli, kdy jsme Milešovku
okukovali před šesti hodinami od Lovoše.
Než se v restauraci občerstvím polévkou a zhodnotím své možnosti na posledních cca 35km, většina
naší roztrhané skupinky opouští teplo a spěchají do cíle. Začíná mě
docela nepříjemně tuhnout levá holeň a na běh z kopce to moc nevidím.
Domlouvám se tedy s Petrem Kotlářem na společném volné postupu. Místy je
to ale mnohem pomalejší než jsem si představoval. Zvlášť z kopce noha
dost protestuje. Je už opět tma. Vystupujeme na Kletečnou horu, jinak
velkou horu kamení. To je Olafovo překvapení. Něco co ocení jistě
horolezci. Už z dálky je vidět blikající světélka čelovek na vrcholu.
Než se ale nahoru vyškrábeme my a hlavně sestoupíme dolu do vsi, uplyne
hodně času. Následuje noční vyhlídka z rozhledny Radejčín a o kousek dál
moc pěkná Dorellerova vyhlídka na skále nad údolím. V nedalekých
Dubičkách nás čeká další polévka a čipová kontrola. Volím česnečku a
tradiční pivko. Na vysypání kamínků z bot už mi nějak nezbývá sil.
Následuje nekonečný sestup svahem do Dolních Zálezel, Noha už běžet
nedovoluje a tak tou pravou kloužu ze svahu a levou to držím na úzké
lesní pěšině. Vyhlídka u Mlynářova kříže je tím milým zpestřením této
cesty. Když už jsme konečně dole a kontrolujeme čas, zjišťuji, že
poslední dva km nám trvaly nejmíň hodinu. Jsme na stém km etapy a už by
to nemělo být moc náročné na převýšení. Je nám ale jasné, že o to
náročnější to bude na hlavu. Ospalost, noha odmítající šlapat z kopce,
Připadá mi, že i Petr občas mluví z cesty, ale možná jen špatně slyším.
Upínám se k poslední kontrole nad Vaňovským vodopádem a myšlence, že
odtud už to přeci není daleko. Odhaduji to na nějaký jeden km na
Větruši. Jaké je to depresivní vidět na turistickém směrovníku číslovku
tři a půl. Netuším navíc kde na Větruši se vlastně objevíme. Cesta
nás vede dlouhou, předlouho svahem až nad Větruši. Je něco po půlnoci.
Toulavý pes se svítícíma očima se nám obloukem vyhýbá. Konečně se nám
daří zorientovat a pajdám prudkou asfaltkou z Komárky ke
kruháči, okolo
obchodního centra Forum, nádraží, ještě kousek, do kopce to jde líp jak
z kopce a jsme v cíli. Je těsně před druhou v noci. Dávám si cílové
pivo, nebo dvě? Zdravím se s Pavlem Markem, který ještě nespí i když je
v cíli už přes čtyři hodiny. Trochu kostrbatě zalézám do spacáku a spím
nespím, jak jen se s bolavou levou nohou dá. Co je ale podstatné 170km
padlo. Je to tam a nikdo to už nesmaže. Trvalo to sice přes 35 hodin,
ale zase mám do příště co zlepšovat. Ano, do příště. Je to zvláštní, ale
přes všechny obtíže a bolesti to příště zkusím znovu. V okolí Krušných
hor je přeci krásně.
