neděle 7. prosince 2014
Pražská stovka 2014
Pražská stovka je nejtěžší ultratrail široko daleko. Tak tuhle větu si zapíšu za uši a za rok připomenu, až se budu zase přihlašovat. Výzva? Masakr? Šutr? Silva to vše je proti tomu vyloženě pohodová trasa. Jestli existují nějaké oficiální stupně obtížnosti úseků cesty pro trail, tak Pražská stovka ty nejvyšší na některých úsecích letos opět hravě překonala. Nemáte-li v sobě špetku masochizmu, na Pražskou se nehlaste. To by asi mělo být napsáno místo běžného upozornění o extrémní akci, které na vás zasvítí z obrazovky počítače při registraci. V itineráři trasy to letos Olaf vyřešil jednoduchým označením „nebezpečný úsek“ a sedmi vykřičníky. Nevím proč sedmi, ale těch nadávek, které na místě dotyčném sklidil by jistě od běžného účastníka bylo víc jak sedm. Mě osobně tedy úsek mezi 78 a 80km „pobavil“ rozhodně nejvíc a Olafa v mých očích omlouvá snad jedině to, že vše osobně také musel projít když vyznačoval trasu šipkama a odrazkami. V tomto úseku to prakticky byl postup po vrstevnici zhruba šedesáti stupňového svahu, který díky promáčení a jílovitému složení skvěle ujížděl pod nohama. Chvíli mi trvalo, než jsem si vypracoval styl postupu. Zapíchnout spodní hůlku tak aby, zastavila sklouznutí jedné nohy a opřít se o horní hůlku do svahu. Přesunout se o půl metru dopředu a doufat že nesjedu o deset metrů níž k nejkližšímu stromu, nebo dál až do chladné vody. Nějakým zázrakem se mi nepovedlo ani jedno, ale v jednu chvíli jsem asi deset minut přešlapoval na místě a myslel, že to už dál nepůjde. Zachránil mě až riskantní skok na nejistou oporu v blátě. Naštěstí mě udržela. Snad za světla a být mezi prvními, kteří tudy prošli, bylo by to snadnější. Za světla čelovky a dvoustý už fakt nemůžu dodat nic jiného než „sedm vykřičníku, no co :-)“
Když jsem pak před hospůdkou s čipovou kontrolou zjistil, že mi za půl hodiny jede autobus na Prahu, bylo mi jasné že pro letošek mi to už stačilo. Ne že bych si nechtěl užít ještě jednu noc a zbylých 50km doběhnout, ale obnovené problémy s levou nohou, díky kterým jsem se mohl pohybovat jen krátkým krokem, byly rozhodující.
Popis trasy letošní Pražské stovky jistě naleznete jinde tak jen ve stručnosti. Bylo to po krásných místech Povltaví, až jsem litoval, že často v noci nevidím víc. Bylo to vlhké a dost blátivé, takže vyloženě běžeckých úseků pro mě a dle mého odhadu byla tak třetina. Bylo docela teplo, i když jen něco málo nad nulou a za vytrvalého drobného deště. Trasa byla luxusně značená, prakticky po celých 80km, které jsem šel odrazkami a papírovými šipkami. Vůbec jsem nemusel zapínat navigaci. Byl to opravdu extrém a adrenalin jaký hledám. Přechod přes strom nad širokým potokem nebo kluzké prudké svahy za tmy, to je lahůdka, která se přesně drží hesla „zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní“.
Může mě tedy jedině mrzet, že jsem si nedokončil celý EKUT 300km, ale s tou nohou by to bylo opravdu jen trápení a zbytek trasy už jsem stejně znal z minulých ročníků.
Takže Olafovi díky a za rok zase na shledanou.
pondělí 1. prosince 2014
Loučení 2014 170km
Některé
cesty jsou krátké, jiné delší, pro mě ta nejdelší pro tento čas, stala
se stomílová. Samotná představa té dlouhé vzdálenosti budila ve mně
pocit šíleného nedosažitelného rozměru, lákavého cíle, kterého bych
jednou rád dosáhl, vysněné mety, naplánované a pro nemoc zrušené akci,
mnohým pokusům na kratších vzdálenostech a zase pochybnostem, ale
nakonec vírou že to půjde. Všechny tyto moje stavy mysli mě probíhaly
hlavou postupně, tak jak jsou napsané, zhruba ve třech letech. Postupně
jsem pochopil, že vše je možné vyzkoušet a odladit na kratších
vzdálenostech. Boty co hladí jak bačkory a umí vstřebat i kamínek
uvnitř, ponožky 1000mile které neudělají puchýře i když si je nevyměním
30hodin, kompresní návleky oddalující únavu, mazání těla zvenku dětskou
mastí i zevnitř chlebem se sýrem a salámem, triko z ovečky co hřeje i
když nepřetržitě prší, navigace proti bloudění. Přitom ještě zdaleka ne
všechno považuji za dokonale odladěné. Pochopil jsem ale také, že co
nikde jinde než na té jediné vzdálenosti nevyzkouším je to
nejdůležitější vybavení pro dlouhou vzdálenost. Hlava, která vše řídí,
ovládá a zvládá.


Posilněni
ve větší skupině pokračujeme městem směr vrchol Lovoš. Restaurace zde
má již otevřeno a tak razítkuji do kontrolního listu památečním razítkem
a po široké rovné cestě běžíme dolů až pod Boreč. Takticky umístěnou
tajnou kontrolu s občerstvením tady můžeme využít hned dvakrát. Před a
po výstupu na Vrcholel Borčského kopce. Také tady jsem na vrcholku
poprvé a stejně tak vidím i průduchy ve skále kudy vystupuje teplý
vzduch i v zimě. Místní kraj je jeden sopečný kopec vedle druhého. Jen
pět km a jsme na zřícenině Košťálov, za dalších asi pět km nás čeká hrad
Hrádek. Cestou dolů nabírám slušnou rychlost. Když to běží, je třeba
běžet a ukrojit pár km. Vyhlížím vrchol Milešovky. V cestě ale stojí
ještě Lipská hora. Nahoru je to vysoko a daleko, ale rozhled stojí za tu
námahu. Následující seběh dolů listnatým lesem si užívám snad z celé
cesty nejvíc. Úvozová cesta posetá červenohnědým listím přímo vyzívá
uhánět dolů. Z Nedvědic musíme po silnici až do Milešova. Také tady to
díky asfaltu pěkně odsejpá. Za chvíli jsem pod Milešovkou na 80km etapy a
začínám stoupat nahoru. Potkávám rodinky s dětmi, vracející se z výletu
na vrchol a přemýšlím, kudy ta cesta vlastně povede. Čára na gpsce
ukazuje víc vlevo než směřuje turistická značka. Že by chyba? Ano, ale
moje, když opouštím turistickou cestu a následuji divokým lesem čáru na
navigaci. Než se vrátím na rozumnou cestu dohání mě rychlé mládí za
mnou. Pod vrcholem už je cítit chlad a na vrcholku je mlha, nebo je to
mrak? Fakt je že tam byl vidět už ve chvíli, kdy jsme Milešovku
okukovali před šesti hodinami od Lovoše.
Než se v restauraci občerstvím polévkou a zhodnotím své možnosti na posledních cca 35km, většina
naší roztrhané skupinky opouští teplo a spěchají do cíle. Začíná mě
docela nepříjemně tuhnout levá holeň a na běh z kopce to moc nevidím.
Domlouvám se tedy s Petrem Kotlářem na společném volné postupu. Místy je
to ale mnohem pomalejší než jsem si představoval. Zvlášť z kopce noha
dost protestuje. Je už opět tma. Vystupujeme na Kletečnou horu, jinak
velkou horu kamení. To je Olafovo překvapení. Něco co ocení jistě
horolezci. Už z dálky je vidět blikající světélka čelovek na vrcholu.
Než se ale nahoru vyškrábeme my a hlavně sestoupíme dolu do vsi, uplyne
hodně času. Následuje noční vyhlídka z rozhledny Radejčín a o kousek dál
moc pěkná Dorellerova vyhlídka na skále nad údolím. V nedalekých
Dubičkách nás čeká další polévka a čipová kontrola. Volím česnečku a
tradiční pivko. Na vysypání kamínků z bot už mi nějak nezbývá sil.
Následuje nekonečný sestup svahem do Dolních Zálezel, Noha už běžet
nedovoluje a tak tou pravou kloužu ze svahu a levou to držím na úzké
lesní pěšině. Vyhlídka u Mlynářova kříže je tím milým zpestřením této
cesty. Když už jsme konečně dole a kontrolujeme čas, zjišťuji, že
poslední dva km nám trvaly nejmíň hodinu. Jsme na stém km etapy a už by
to nemělo být moc náročné na převýšení. Je nám ale jasné, že o to
náročnější to bude na hlavu. Ospalost, noha odmítající šlapat z kopce,
Připadá mi, že i Petr občas mluví z cesty, ale možná jen špatně slyším.
Upínám se k poslední kontrole nad Vaňovským vodopádem a myšlence, že
odtud už to přeci není daleko. Odhaduji to na nějaký jeden km na
Větruši. Jaké je to depresivní vidět na turistickém směrovníku číslovku
tři a půl. Netuším navíc kde na Větruši se vlastně objevíme. Cesta
nás vede dlouhou, předlouho svahem až nad Větruši. Je něco po půlnoci.
Toulavý pes se svítícíma očima se nám obloukem vyhýbá. Konečně se nám
daří zorientovat a pajdám prudkou asfaltkou z Komárky ke
kruháči, okolo
obchodního centra Forum, nádraží, ještě kousek, do kopce to jde líp jak
z kopce a jsme v cíli. Je těsně před druhou v noci. Dávám si cílové
pivo, nebo dvě? Zdravím se s Pavlem Markem, který ještě nespí i když je
v cíli už přes čtyři hodiny. Trochu kostrbatě zalézám do spacáku a spím
nespím, jak jen se s bolavou levou nohou dá. Co je ale podstatné 170km
padlo. Je to tam a nikdo to už nesmaže. Trvalo to sice přes 35 hodin,
ale zase mám do příště co zlepšovat. Ano, do příště. Je to zvláštní, ale
přes všechny obtíže a bolesti to příště zkusím znovu. V okolí Krušných
hor je přeci krásně.

Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)