Do nebe

nebo do Bohnic?
"Jsi magor!" Tak ohodnotilo moje počínání v neděli 3.května hned několik lidí.
To oslovení mi lichotí, ale pro jistotu si to googluji. "Magorem je nejčastěji označován ten, kdo je považován za blázna." Takže by přeci jenom Bohnická léčebna? Čtu dál a co se dozvídám. Původ slova magor hledejme v hebrejštině, kde znamená strach, uleknutí a bázeň. Tak to by mohlo být. Pokud tedy magor postrádá všechny tyto vlastnosti, tak a jsme u základního předpokladu úspěchu výzvy s názvem Everesting.

směrovka na vrcholu Milešovky

Poprvé jsem si o Everestingu přečetl až na podzim minulého roku v zápisku klubového leadera Honzy. Ten tuto výzvu zdolal na kole tak jako dnes již tisíce lidí po celém světě. Jako od dětství vášnivého cyklistu mě Everesting na kole ihned zaujal. Začal jsem si prohlížet webové stránky Everesting a objevil, že je zde také kategorie RUN, ve které je úspěšných dobyvatelů výšky Everestu oproti cyklistům jen několik desítek. Klikám na filtr síně slávy podle regionu. Volím Česká republika a na displeji svítí velká nula. Žádný takový magor se v české kotlině ještě nenašel. Že bychom měli málo magorů? Nebo malé kopce, na kterých by se dalo donekonečna chodit nahoru a dolů? Dívám se dál a dokonce ani na Slovensku, kde mají přeci skutečné hory nikdo a v Rakousku jeden a tam už o hory opravdu není nouze. Tak tedy nula byla na počátku mojí magorské akce.

kupička před startem

Na začátku bylo třeba vybrat vhodný kopec, na kterém bych svůj pokus mohl realizovat. Dostatečně prudký, ale schůdný rychlou chůzí nahoru a možností klusat dolů. Napadla mě Milešovka. Je zde již hotový segment na strava.com, který jsem několikrát šel v minulých letech v rámci jiných delších běhů. Měl jsem tedy zhruba představu o čase, který mně výstup bude trvat i s více km v nohách. Hodil jsem segment do kalkulátoru na stránkách Everestingu a vypadlo mi z něj, že budu muset segment absolvovat 29x. Tisknu si tedy tabulku pro záznam jednotlivých kol. Záznam plánuji provádět raději na dvou garminech a pojistit i mobilem s aplikací Strava.

ráno na vrcholu Milešovky

Zbývalo stanovit si termín pro svůj pokus. Zima na krku a krátké dny na podzim mi nedávaly moc prostoru. Přeci jenom bych rád chodil co nejvíc za světla. Musel jsem tedy vydržet  do května, držet své plány v tichosti a kopce trénovat na PVLH24. V pátek před akci si jdu lehnout už odpoledne. Před jedenáctou večer vstávám, večeře, obléknout do sportovního ještě doma a před půlnocí už sedím v autě ven z Prahy. Parkuji za obcí Milešov a vydávám se na asi kilometr vzdálený start na rozcestí s přístřeškem, který mi bude sloužit jako základna. Tašku se zásobami jídla a pití schovávám pod stromy spíš před zvěří než před lidmi. Je něco před půl druhou ráno, když vyrážím poprvé nahoru..

Mlok skvrnitý - Salamandra salamandra

Na svahu je pusto, jen stromy vrzají ve větru a na cestě. Zvěř tady není, jen na cestě málem zašlápnu krásného mloka. První okruh je testovací co do času. Jako vždy si i teď po prvním kole odhaduji kolik času budu asi tak potřebovat. Samozřejmě víc, než byly podzimní odhady z domova. Hlavně s potřebným časem na sestup dolů jsem byl příliš velký optimista. Cesta je dost kamenitá a já bych  nerad někde hodil tygra. 

nahoru a dolů

Jak se tedy Everesting chodí? No prostě nahoru, dolů a tak dál, pořád dokola. Chvíli poslouchám hudbu, ale po několika hodinách už mě z toho bolí uši. Okolo deváté se na stezce začínají objevovat další turisti i běžci. Ukazuje se výhoda volby cesty právě na Milešovku. Je víkend a navíc v době omezení lidé mnohem víc chodí do přírody než jindy a tak stále někoho potkávám. Celý rok dokonce na Milešovce probíhá akce, při které si zakoupeným čipem zaregistrujete každý výstup do tabulky. Objevují se tedy i běžci, kteří to dávají za den nahoru vícekrát. Když mě potkávají podruhé, někteří se ptají na přezdívku a kolikrát to jdu. Nebojte se, s vámi nemohu soupeřit. Díval jsem se do tabulky a už v květnu mají mnozí víc než já plánuji vystoupat za jeden den.

základna v přístřešku

Mám svůj pravidelný rytmus. Jeden okruh trvá něco přes půl hodiny. Dole si vždy zapíši čas do tabulky. Jinak bych počet okruhů v hlavě určitě neudržel. Doplním pití, občas něco zakousnu a znovu nahoru. Začínám si uvědomovat, jak jsem k tomu kopci jako přikovaný. Dobrovolně stále na stejné trase bez možnosti odejít a vzdálit se někam dál. Alespoň tak jsem si to naplánoval a pochopil pravidla výzvy.

Odpoledne jako veliké povzbuzení přijíždí Jarmila. Ráda by dala  půlku Everestingu se mnou. Jsem za společnost vděčný. Povídáme si, cesta lépe ubíhá a odškrtávám další okruhy. Optimistický plán byl stihnout vše ještě za světla. Teď to ale vypadá spíš na jedenáctou? Půlnoc? Kdoví, ale jsem rozhodnutý dokončit. Musel bych se sem totiž vrátit a celé to absolvovat znovu. Poslední okruhy jsou už opravdu pomalé k padesáti minutám. Jarmila navíc nepočítala, že to bude trvat tak dlouho. Nemá čelovku a tak chodíme s jednou, pomalu a opatrně po kamenité cestě. Už dávno jsme na kopci sami. Začínám mít spánkovou krizi. Spánek se ukazuje při tomto pokusu pro mě jako nejnáročnější část výzvy. Poslední okruh podle toho také trvá téměř hodinu.

z vrcholu Milešovky

Konečně jsme v cíli 29 okruhu. Balíme a vydáváme se k autu. Ještě odřídím kousek cesty k dálnici, ale u Lovosic už rád předám řízení Jarmile a probudím se až v Praze. První český Everesting je doma.

Co dál? Ptá se mě Jarmila na výběhu Running2 za týden. Ještě na Milešovce jsme si říkali jaká to je magořina a teď po týdnu, že by to chtěla dát taky. Jen by to nemělo být v lese. Moc jej v noci nemusí. Tak jo, ale dáme si trochu pauzu. Co v září na Petříně? A spojíme vše s dobročinnou akcí pro RWTTC 

Tady je krátká pozvánka

A nebo celé video z mého Everestingu na Milešovce

Setřásání beránka

aneb cykloturistika z Prahy na Říp

Netřeba se bát. To mě napadne vždy, když touto obcí projíždím a protože se to vždy děje na kole cestou z Řípu, mám to tak již spojené s pravidelnou jarní vyjížďkou SVB. Znalí si pamatují význam této zkratky. Setřásání velikonočního beránka. Pro mnohé často první delší jarní výjezd v polovině dubna, kdy je třeba začít setřásat zimní tukové zásoby a velikonočními oslavami a beránky nabrané pak zvlášť. Letos tedy již po 22. Již to vypadalo, že s Honzou oficiálně pojedeme jen dva, ale štěstí a rozum nám přeje. Deset cyklistů je dle nového nařízení vlády povolený počet.

V Holešovicích se okolí místa srazu za ty roky několikrát proměnilo. Kdysi tu bývaly lavičky, ale již dávno zůstaly jen betonové sokly. Krátce po osmé vyjíždíme přes nový lanový most na druhou stranu Vltavy a už to sviští po asfaltové cyklostezce. Ještě před pár lety vám úsek před Klecánkami mohl vytřást duši z těla. Prostě samý kámen a výmol. Dnes je zde luxusní asfaltka. Jen nám tentokrát cestu znepříjemňoval studený protivítr a to nejen tady, ale téměř celou trasu na Říp.

Na zastávce v Klecánkách se připojuje zbytek našeho pelotonu a v plném počtu deseti vyjíždíme dál po turistické značce do Řeže. Kdysi v nultém ročníku, když jsme trasu plánovali, jsme měli myšlenku co nejvíc se trasou blížit pravému břehu Vltavy. Tak je zachována dodnes i když vyjet na žlutou lávku v Řeži již není nutné. Je možné jí podjet místem kdy kdysi rostly jen kopřivy. Toto tradiční místo pro společné fotografování si nenecháváme ujít.

Pamatuji se, že na lávce se řešily první defekty. Tentokrát vzorně, nikomu nic nechybí ani nikdo nechybí. Zdržíme se jen krátce a vyjíždíme na další cestu. Pod lávkou se cyklistická trasa přes parkoviště zatáčí opět k vodě. Býval tady pěkně prudký svah, na kterém si Tahy jednou pěkně rozbil brejle, když ve sjezdu vjel do díry. Jedu tedy na čele a pochvaluji si jak je to tady teď bezpečné. Dokonce i na zemi šipka pro cyklisty. Po sto metrech se ohlížíme, ale za naší první trojicí nikdo. Voláme mobilem co se děje a prý nehoda. Holky se srazily na parkovišti a je třeba ošetřit krvavé rány typicky silničního lišeje.

Krvavé šrámy vypadají ošklivě, ale holky to nesou statečně. Zalepujeme rány a pokračujeme v plném počtu dál. Čeká nás nejkrásnější úsek cesty po krásné úzké pěšině vinoucí se těsně u vody a často i ve výšce nad ní. Nic pro závratí trpící jedince.

U přívozu v Libčicích je ten správný čas rozkrojit beránka a posilnit se na další cestu, aby bylo co setřásat. Byl pochvalně dobrý, tak jistě bude i motivací k účasti v dalších ročnících. Po beránkovi zbylo za chvíli jen pár drobečků.

První zatěžkávající zkouška a větší stoupání vhodné k setřásání nás čekalo za Vepřekem. Na 250 m dlouhém úseku s převýšením 37 m je možné ochutnat jízdu ze sedla. Říká se kdo vyjede zde v pohodě, má šanci dát to i na Řípu.

Další, již delší táhlé stoupání za Jeviněvsí šlapeme již každý dle svých sil. Od návsi měří stoupání 800 m a získáme zde 50 m převýšení. Potom už jen rychlý sjezd do Černoučku k oblíbené restauraci. Tentokrát, poprvé po 22 letech, si zde nemůžeme dopřát posilňující pivo před cestou na samotný vrchol hory Říp. Je bohužel zavřeno.

Od parkoviště v úpatí hory začíná prestižní soutěž našeho výjezdu s názvem Kolmo na Říp. 

Na 750 m trati je třeba překonat 132 výškových metrů a přitom si zachovat čest a nedotknout se ani jednou nohou země. Pokud se vám podaří překonat počáteční kamenitý úsek asi 200 m, máte šanci, ale ještě zdaleka ne vyhráno. Následuje litá betonová stezka a sklon stoupání roste až ke skalce po levé ruce. Přední kolo se zvedá, zadní podkluzuje. Většina borců končí svůj pokus po 50 až 100 m na betonu. Sklon je zde tak prudký, že ani tlačit kolo není jednoduché. Za skalkou stoupání trochu polevuje a můžete si oddechnout a pokochat výhledem vlevo. Nezastavujte! Cíl je až u hospody. To nejhorší máte za sebou, ale ještě není vyhráno. Následuje ještě 400 m táhlého stoupání s převýšením dobrých 70 m. Největší množství historicky započtených výjezdů v této soutěži patří Honzovi a i tentokrát je jediným vítězem a zaslouží si čestný zápis neboť vyjel čestně až ke vchodu do kaple.

Tak ještě cílové foto a můžeme se vydat na cestu zpět. 

Cesta zpět prvních více než 12 km klesá a tentokrát jedeme navíc s větrem v zádech až za železniční přejezd Cítov. S pohledem na Mělnický zámek v dálce odbočujeme na Býkev. Před oblíbeným přechodem parovodu nás překvapí objížďka. Mosty přes Vraňansko-Hořínský plavební kanál jsou v rekonstrukci, ale naštěstí ten vzdálenější můžeme s menšími překážkami přejít. 

Následují povodní zničené Zálezlice, nyní rok od roku výstavnější. Také tady byla dříve pravidelná zastávka na pivo, ale ty časy vzala velká voda. Nenápadně, táhlá cesta stoupá do Odolené Vody. Běžně tuto obec objíždíme kolem lomu. Tentokrát si děláme naději na možné občerstvení. Někteří využívají možnost okénka v místní restauraci, většíma pak nakupuje dobroty v cukrárně.

Zbývá už jen kousek do Panenských Břežan, Klecan a podél Vltavy zpět do Holešovic

Byl to mimořádný ročník, mimořádně vydařený příjemnými i mimořádnými čísly:

Plný počet deseti účastníků dojel pohromadě až do Klecan.

Peloton byl mimořádně bohatý na běžce a pokud správně počítám nejméně 8 cyklistů již zdolalo maratonskou vzdálenost.

Poprvé se sešla plně genderově vyrovnaná parta pěti žen a pěti mužů.

Na celé trase nebyl zaznamenán jediný defekt. Až na ty odřeniny 😁

Zvláštní pozornost a velký obdiv patří Jarmile, která vzdálenost 100km dala poprvé v životě a prakticky bez přípravy na vypůjčeném kole.

Velký dík všem a těším se zase za rok. Beránek bude upečen a samolepky pro 23. ročník vytištěny. Plánovaný termín pro další ročník si znamenám již dnes. 17. duben 2021, tedy týden po Velikonocích.

Závislost PVLH24

Po šesté obíhat stejné kopce téměř celý den a noc, to už je asi závislost. Zvláště když na konci si říkáte: "Bylo to zase lepší. Není to naposledy. Bylo to náročné. Bylo to krásné"

svítání na vrcholu Klíč

Prominentní Vrcholy Lužických Hor už ale takové jsou. Dostanou se vám doslova pod kůži. Máte je stále v hlavě. Já tedy jistě ano. Už druhý den po tomto šestém pokusu se mi celou noc zdály sny o 18 kopcích a cestách na ně.

v cíli s Michalem pod vrcholem Luž.

Každý pokus má svoje jedinečné nebo poprvé. Tady jich bylo hned několik. Tentokrát jsem na cestu vyrazil společně s Michalem a poprvé se mi podařilo dojít do cíle společně s parťákem. Také čas byl ze všech mých pokusů nejlepší. 22 hodin 18 minut je sice ve statistice oproti ostatním členům klubu spíš pomalejší čas, ale nejsem tu přeci naposledy😊😉.
Tento den byl mimořádný množstvím účastníků této výzvy. Pět nových členských karet nalezlo své majitele. Jistě to bylo dáno jejich špičkovou kvalitou. Lepší počasí také nepamatuji.

Odkazy:
záznam trasy 1.část

zásnam trasy 2.část

celou naši cestu moc pěkně popsal Michal zde

Já proto připojuji ty nejlepší okamžiky jen ve zkratce a fotografiích. 

cílový čas na hodinkách (start byl ve 23 hodin)

Trasa poprvé nepřekračovala hranice. Již krátce po půlnoci jsme zdolali třetí vrchol Hvozd.

Noc byla jasná a těsně před svítáním se před námi objevila silueta šestého vrcholu Klíč

Svítání na vrcholu Klíč bylo nádherné

Stát v tuto chvíli nahoře a mít rozhled do všech stran je nezapomenutelný zážitek

Tentokrát jsme si užili opravdu extrémní výstup na vrchol Velká Tisová.

Velká Tisová



Ze Sokola tentokrát přímo na Střední Vrch. Proč ne? Je zde opravdu široký rozhled.

Louka pod Studencem, tady je krásně vždy.

Na Jedlové už se slunce blížilo k západu.

Byl to prostě báječný den pro tuto výzvu.

Pátý narozeninový pokus na PVLH24

Myslíte na to několikrát denně. Na potkání každému známému o tom vyprávíte. Lákáte jej ať to taky zkusí. Často vás zastihnou s nepřítomným pohledem a myšlenkami tam. Probíráte si nejlepší postupy. Promýšlíte jak, kdy a kde začít. Co si vzít sebou a kam si co položit. Co se přihodilo? Nejlépe to pojmenoval v příspěvku na FB jeden kamarád. "Přihodilo se mu PVLH"

Parkoviště chata Luž

Jaký lepší dárek k narozeninám si tedy dát než jít na Prominentní Vrcholy Lužických hor. S Tomášem, kterého znám již dobře ze společného dokončení Pražské stovky, jsme domluvili společný pokus na konec února. Skutečný zimní pokus mi totiž ještě ve sbírce chybí. Doufám, že bude mráz, sníh tak akorát, ale letošní zima je spíš nezimou. Čekat ale na sníh nehodláme a tak v pátek 21.2. v sedm hodin večer přijíždíme na parkoviště u chaty Luž. Světla restaurace lákají, ale my navlékáme elasťáky, plníme lahve nápoji, zapínáme čelovky a vyrážíme na půl kilometru vzdálené rozcestí pod Lužem, místo našeho startu.

start 21.2.2020 v 19:22

Každý má nějakou taktiku pro svůj pokus. Ta moje je tentokrát začít v takovém místě, ze kterého se dá dobře přes 30 km běžet a nahnat tak nějakou časovou rezervu. Začínáme tedy výstupem na Luž. Cesta je zledovatělá jen málo, takže to jde i bez nesmeků. Původně jsem si sice domluvil na tento pokus dokonce boty s hřeby, ale jak mě napsal místňák Karel, nebudou potřeba. A opravdu, snad jen cestou z Luže dolů, asi na půlce kopce, by se hřebíky hodily, jinak po celé trase potřeba nebyly.

1 vrchol Luž 19:32

Tentokrát volím cestu z Luže po německé silnici. Za jiného ročního a denního času bych ale šel opět přímo kolem hraničních kamenů nahoru i dolů. Je to sice padák, ale dá se zvládnout. Od staré celnice Valtensdorf pokračujeme již po hraniční cestě. Na několika místech je voda přes celou šířku cesty, ale boty zůstávají téměř suché. Podél hraničních kamenů dojdeme až na rozcestí 500m od Plešivce. Na vrchol je cesta krátká a jak se říká, nejlepší jít rovnou za šipkou v navigaci. Od nedávné doby se orientuji už jen podle mapy.cz v mobilu a trasu do hodinek ani nenahrávám. Vrcholy poměrně přesně z mapy souhlasí se skutečností.

2 vrchol Plešivec 20:22

Z Plešivce jsem při třetím pokusu objevil dobrou přímou cestu lesem, jen její začátek je opět asi 500 m od vrcholu. V létě tady bývá vysoká tráva, teď v zimě ale jde dobře běžet kolejemi cesty až k louce nad obcí Valy, kde už jsou vidět světla restaurace Na Hřebenovce. Kdo by potřebova,l je zde možnost zakoupit občerstvení přímo na trase. My ale klušeme dál po silnici směr Hvozd. Z okraje Hainu je to stále nejlepší po německé žluté značce až ke kříži.

3 vrchol Hvozd 21:12

Vrchol je pustý, jen z dálky štěká pes zavřený pod chatou. Sestup dolů není na poprvé úplně jasný, doporučuji ale držet se opět hraničních kamenů. Na rozcestí po sestupu vpravo již je turistické značení směr Luckendorf. Při prvních pokusech jsme to brali přes město, ale je to zbytečný kopec. Teď chodím po zelené LG Gruner Strich a po silnici Kammstrasse až k Forsthausu. Odtud už je značená žlutá cesta na Českou Bránu. Tady doprava a asi po 500 m druhou cestou doleva dojdeme k rozcestí s přístřeškem. 300 m po cestě vlevo je značená odbočka na Popovu Skálu.

4 vrchol Popova skála 22:16

Po modré značce pokračuje cesta k Tobiášově borovici. Při prvních třech pokusech jsem zde vždy bloudil. Je třeba držet se červené značky až do Petrovic a dál na rozcestí pod Sokolem. Ke zřícenině Sokol je cesta dobře značená a jde se stejnou cestou nahoru i dolů. Já si na vrcholu udělal vtipné selfie, když jsem se domníval že fotím ceduli na vrcholu. To už se nejspíš dostávám do toho pravého PVLH transu. Taky se blíží půlnoc.

5 vrchol Sokol 23:30

Ze Sokola mám naplánováno běžet až pod Klíč. Přes Babiččin odpočinek, Mařenice a dál po silnici a zkratkou lesem kolem Cvikova do Svoru. Tady se dá hodně získat, ale taky ztratit. Na Tomáše doléhá trochu ospalost. Není to tak rychlé a já počítám, jestli jsme ještě v časové rezervě. Znáte ty počty. Když dvacet km urazíte za tři a půl hodiny, tak čtyřicet bude za dvojnásobek plus osobní konstanta zpomalení. Pro mě to bylo čtyřicet km za sedm hodin a to už jsem docela nervozně počítal, že jestli zpomalíme ještě víc , nemůžeme to stihnout včas.

6 vrchol Klíč 3:05

Cesta na Klíč se vyplatí kratším prudkým výstupem západní stranou, ne po červené. V noci tady člověka pěkně vedou světla odrazek na stromech. Další postup na Malý Buk stále nemám dobře zmapovaný. První tři pokusy jsem šel raději po silnici. Po čtvrté trochu bloudil v lese a teď hned pod Klíčem popadané stromy. Vracíme se proto na modrou a jdeme k přístřešku pod Klíčem. Kousek po silnici a po žluté lesní cestou. Koukám, kde odbočit vlevo směr Malý Buk. Cesta tady je, ale ta správná byla si o 300 m dál. Zbytečně se tady motáme kolem oplocenky, přes popadané stromy a do prudkého kopce, který ale není ten správný vrchol. Je to Medvědí Buk, který vůbec nemáme v plánu. Poprvé hlasitě nadávám, že jsme radši nešli po silnici. Nakonec cestu najdeme, ale fakt po silnici bych to uběhl rychleji. Pokud si na cestě nebudete jisti, zda jdete správně, jsou zde stále na zemi patrné oranžové šipky ještě z letního závodu 10L700.

7 vrchol Malý Buk 4:40

Nejlepší cesta z Malého Buku je podle mě pokračovat po cestě na vrchol až do prudkého klesání, kde cesta končí a padat asi 500 m svahem dolů, než narazíte na vrstevnicovou cestu. Kousek po ní vlevo a jste opět na žluté značce. Na rozcestí Pod Malým Bukem odbočuji vždy vpravo k rozcestí Sv. Antonin a dál po trase 10L700 na Velký Buk. Tomáš trochu zaostává a netrefí odbočku. Na vrchol se tedy dostává svahem víc vpravo. Domlouváme se po telefonu a pokračuji napřed sám.

8 vrchol Velký Buk 5:40

Přes les Cestou k sousedům a na velké křižovatce doleva asi 500m a potom vpravo cestou která bývá v létě hodně zarostlá až k železničnímu přejezdu. O kus dál je již silnice do Kytlice, po které ale jdu jen před památný železniční viadukt s jedním obloukem. Odbočuji na širokou lesní cestu mírně stoupající pod Velkou Tisovou. Cesta nahoru je opět nejlepší rovně za šipkou v mapě přímo k vrcholu. V létě se vrcholová tyč ztrácí v husté zeleni v zimě je ale vidět již z dálky.

9 vrchol Velká Tisová 7:20

Sestupuji dolů a potkávám Tomáš který stoupá nahoru trochu mimo kurz tak jej směřuji správně a sám pokračuji na Sokol. Od prvního pokusu vždy stejným výstupem přímo na vrchol přes skalnatý severní okraj a dál přímo dolů k silnici.

10 vrchol Sokol

Za silnici v lese probíhá těžba dřeva a já se podle plánu vydávám přes paseku směr Javor. Teď v zimě to projít jde dobře až k promáčenému svahu na lesní cestu označenou v mapě jako Na trase. Dávám se vpravo a využívám lesní studánku s výbornou vodou.

U Bělského rybníka odbočuji na správný směr k Javoru. Po kilometru mě ale těžaři dřeva odkazují obejít cestu kterou jsem měl v plánu dostat se na naučnou stezku k vrcholu. Obcházím to kousek dál po pasece a dál přímou cestou opět za šipkou na vrchol.

Už vím že zde je zdánlivý vrchol za který se skrývá teprve ten pravý. Opět ale je to tady v zimě a nezarostlé vše mnohem lépe přehledné než v létě.

11 vrchol Javor

Z Javora je třeba dostat se na zelenou naučnou stezku a seběhnout po ní až dolů na silnici do Mlýnů kde za železničním přejezdem zkouším zkratku lesní cestou. V létě mi připadala moc zarostlá a vždy jsem chodil po široké cestě vlevo. Tentokrát je cesta průchozí až na jeden spadlý strom dobře. Stejně ale na jejím začátku trochu bloudím a ztrácím zbytečně deset minut. Cesta na vrchol Středního vrchu mi přijde tudy pomalá a neplánuji jí příště použít. Taky na vrcholu se netvářím moc nadšeně, jak je vidět z fotografie.

12 vrchol Střední vrch

Dolů zpět do Mlýnů se tedy vracím již po známé široké cestě. Potkávám a zdravím  velkou skupinku starších turistů kterí vtipkují při pohledu na blázna s holemi, kde že jsem to nechal běžky. Za Mlýny odbočuji vpravo na silnici směr Křížový Buk. Máme tady uložené zásoby vody a já výborně přírodně vychlazený pivo. Než jej za chůze vypiji, jsem na cestě pod Zlatým Vrchem. Odtud už je to jen kousek po červené na Studenec.

13 vrchol Studenec

Ze Studence jsem již zkoušel zkratku po modré kolem Černého Vrchu. Cesta tímto směrem na Chřibský Vrch je ale komplikovaná popadanými stromy a mokřinami. Proto jdu raději po červené na rozcestí Křížový Buk. Na cestě již na mě čeká Karel a pěkně mě povzbudí k zrychlení a k běhu. Na Chřibský Vrch stoupáme podle mého plánu přes skalnatý jižní svah. Tato cesta je sice prudká až horolezecká čtyřka ale pro mě rychlejší než to obcházet po zelené.

14 vrchol Chřibská

Z vrcholu sbíhám po zelené k Lesnímu divadlu a dál přes louku do Chřibské. Původně jsem si tady plánoval oběd v restauraci radnice. Podle mých výpočtů mě, ale dost tlačí časový limit. Raději jen rychle nakupuji v samošce u vietnamce studené jarní závitky, pečivo salám, pivo a za chůze dávám pozdní oběd cestou po modré značce silnici k Rybništi. Krátím si to ale napříč loukou. Kousek po silnici a pak vpravo po Farské lesní cesta na Široký Vrch.

15 vrchol Široký vrch

Také tady už od loňského roku probíhá těžba dřeva přímo v okolí vrcholu. Cestou dolů je možné nabrat vodu ve studánce. Pokud tedy nechcete jit na pivo dole v Rybništi. Mě to tedy opět z časových důvodů nevyšlo a tak jen závidím chlapům posedávajícím venku před hospodou.

16 vrchol Plešivec

Plešivec to je rychlovka opět rovně za šipkou a zpět dolů na červenou turistickou po které se dostanu na silnici. U železničního viaduktu odbočuji vlevo na cyklotrasu a žlutou značku. O dva km dál na rozcestí pod Malým Stožcem je přístřešek, kde jsem minule chvíli spal. Teď začíná drobně pršet a taky se zvedá vítr. O 500m dál odbočuji z cyklotrasy do lesa a hledám zkratku na červenou turistickou a na Jedlovou. Netrefím jí hned a musím kus lesem, ale konečně jsem nahoře. Tentokrát žádné pivo Sklář.

17 vrchol Jedlová

Čas mě začíná tlačit. Jen vytahuji čelovku a rozbíhám se z kopce dolů. No běh to není, spíš takové poskoky, ale na Tolštejnskou cestu se dostanu docela rychle a pak žlutá cesta Točná až na  Stožecké sedlo. Tady už je čelovku potřeba opravdu zapnout. Stoupám na poslední 18 vrchol. Pěnkavčí vrch.

18 vrchol Pěnkavčí vrch

Počítám jak mi to vychází z Pěnkavčího vrchu. Zbývá mi asi 50 minut do limitu. Minule jsme objevili cestu z Pěnkavčího zkratkou na Hřebenovku, ale paměť sviňa mi řekla, že to je kousek. Bylo trochu dál než jsem si pamatoval. Ještě že fungovala mapa v mobilu a a ní ta cesta byla. Asi dva km tedy lesem na Hřebenovku kde si na ceduli potvrzuji, že to je do cíle ještě 3km. Dávám je snad za 20 minut a 12 minut před limitem 24 hodin. Jsem štěstný že to vyšlo a spěchám zařídit ubytování, vyzvednout Tomáše v Chřibské, sprcha a misto hospody usínám s mobilem a rozepsanou zprávou domů. Pátý pokus se úspěšně vydařil a teď už vím jaké tempo je třeba držet aby to bylo těsně pod 24 hodin.

CÍL rozcestí pod Lužem 19:10

Ačkoli zimní pokus tak sešlapaný vzorek na botách nakonec ještě stačil a ani jednou mě neposlal k zemi.

A tady ještě záznam trasy.