Tak nějak jsem si zvykl a nastavil si to v hlavě, na akcích
typu P100. Při mojí rychlosti nejde o umístěni jako spíš o dokončení, užití si
cesty, přírody a setkání známých. Ta letošní byla moje čtvrtá v řadě a druhá
dokončená. Tolik k objasnění úvodního skóre, které si náhodou sedne přesně i s
pořadovou číslovkou 22. ročníku této již tradiční akce na závěr roku.
Každá obdobná
akce je pro mě zapamatovatelná nějakým svým hlavním zážitkem, charakterem nebo
počasím. Na tu letošní budu jistě vzpomínat nejen já ale bude se o ní mluvit
jako o té s krásným počasím a rychlou tratí. Rychlou samozřejmě pro každého
jinak. Se svými 25 hodinami a ztrátou více jak 10 hodin na vítězného Radka by
diváci těžko mluvili o rychlosti.
Však taky se mnozí náhodní chodci, jsko třeba
jeden pán v Radotíně podiveně ptal. "To ještě pořád běžíte tu
stovku?" No jo, běžíme. A taky jsme si to letos užívali. Prudké výstupy se
nám odměňovaly krásně běhatelnými, svažujícími se cestičkami. Žádné nekonečné
blátivé cesty. Když už nějaká kaluž byla, dala se snadno obejít. Od začatku do
konce to prostě šlo vše bez větších obtíži zdolat i bez hůlek, které jsem se na
poslední chvíli rozhodl nechal v batohu v Berouně.
Cestou jsem sice stále
sýčkoval a čekal nějakou zradu, nějakou pěknou typickou Olafovinu na závěr.
Něco kde i Mirek Dušín by poslal Olafa k šípku. Bažina ani horolezecký
terén, blátivá skluzavka ani strašidelný les, nic z toho se nakonec
nekonalo. Nebudu popisovat cestu kudy trasa vedla, to přenechám jiným jistě
zdařilým pisatelům. Stačí když zmíním že noc byla krásně jasná, plná hvězd nad
hlavou a světel vesniček dole. Při svítání se v údolích okolo Berounky
válela nádherná mlha jak vata ze které vykukovaly vrcholky okolních kopců.
Sobotní den svítilo sluníčko jak na objednávku a ještě odpoledne pěkně
nasvítilo skálu nad Svatým Jánem aby nám pak cestou lesem zahrálo na západní
obloze kouzelné rudé divadlo.
Na konci jsem sice jak se dalo čekat bojoval s únavou
hlavně uspávací. Nohy by běžely a nic vyjímečně nebolelo ale hlava by se
nejraději uložila k spánku. Nakonec ale dobrý. Na celé té cestě jsem uklouznul
jen jednou u trnkového keře na 10km v seběhu uzkou cestičkou. Tak trochu tajně
jsem si přál zvládnout to ještě před půlnocí, nakonec ale o půl jedné také
ještě prima čas na 130km a přes 5000 m převýšení. Tak tedy sláva 22. Pražské
stovce a těšme se na tu příští. To ale už bude jistě zase drsárna, jak slibuje
Olaf který je ve stavění zajímavých tratí opravdový mistr.
První Strom podruhé a jistě ne naposledy.
Jen co se otevřela registrace na letošní SUM 2015, nebo taky STROM, neboli strom ultra maraton, ani jsem nekoukal kdy to je a už jsem se hlásil abych byl první. Zkušenost mi prostě radí, že když něco organizuje Dušan tak to rozhodně stojí za pozornost. Krásné cesty okolo Vlastibořic znám již od prvního půlmaratonu okolo Vlasti. Sice víceméně spíš silničního běhu ale se skvělou atmosferou a setkáváním běžeckých přátel známých často hlavně prostřednictvím internetu. Stromový ultramaraton zašel ještě dál, či spíš blíž do přírody. Už od nultého ročníku před rokem, kdy jsme spíš testovali možnosti. Letošní vylepšená trasa slibovala ještě víc terénu, ještě víc přírody a ještě víc bezva běhání.
Brzy ráno v sobotu 17. října tedy sedám do auta a vyjíždím směr Podještědí. Cestou ještě nakládám a seznamuji se s Michalem, pro mě do této doby neznámé podoby protože na dailymile je pod profilovkou něžného akvarelu dívky. Vlastibořice nás vítají podzimní mlhou a v sále místního kulturního stánku již usmívající se Dušan podává ruku na pozdrav se startovním číslem. Jsem nadšený jedničkou na startovním čísle. Můžu si připaat jak hvězda která zavítala na velký zavod ale ambice na výhru nemám. To spíš si v klidu užít proběhnutí na 50km cestě. Vybíháme sice ve skromném hloučku necelé třicítky účastníků, ale na první ročník ultramaratonu slušná účast. Hned za na prvním km nás po hlavách hladí první stromy, staré vrby. Zatímco se vpředu rychle vzdaluje několik rychlíků usilujících o pozice na bedně ještě před Sychrovským zámkem se vytváří naše menší skupinka pohodářů. Stromy zámeckého parku sice tentokrát míjíme za zdí, zato na 5km si užíváme barev listí aleje Rohanka. Přeběhneme nad rychlostní silnicí a už jsou tu Paceřice s pěti lípami a kousek dál dvojicí lip velkolistých. Těm co to ještě neznají hlásím dopředu aby nezapoměli zpomalit protože nás čeká první větší stoupání. Na 13km k mojí lítosti pouze podbíháme pod Sychrovským viaduktem. Neužijeme si tedy sice výhled z jeho koruny, ale zato můžeme obdivovat osm oblouků této technické památky z počátku druhé poloviny 19. století. Nebudu zde popisovat podrobně celou cestu. Bylo by to na dlouho. Zajímavostí a krásných stromů je na STROMU opravdu mnoho. Mohutná lípa v Trávníčáku, lípy na návsi v Hradčanech, tři lípy u sloupu sv. Jana Nepomuckého. Nedokážu už ani všechny vyjmenovat. V závěru 50km trati opět trochu závodím. Cíl je v hosponě na náměstí a místo čipů slouží zvonění na zvoneček. Není ale třeba se obávat, že by Dušan zaspal a musel se zvoněním v cíli probudit. Pozorně vítá všechny v cíli. Ultra strom je za námi. Myslím že tato podzimní ultra akce se stane krásným doplněním půlmaratonu a pro svojí zajímavou trasu přiláká mnoho a mnoho běžců toužících po pěkné přírodě a závodě v rodinné dobré organizaci. Budiš provoláno 3x zdar Dušanovi a Sokolu Vlastibořice za tento skvělý nápad.
Můj třetí Košický Medzinárodný Maraton Mieru. Zatím to vychází tak, že
se vracím do Košic ob rok. To mi připomíná písničku z dětství ve které
se zpívá "já mám koně vraný koně...když já jim dám obroku" Místní mi
snad prominou, když si tímto oslím můstkem pomůžu. Návštěva v Košicích
je pro mě tak trochu návrat do starých časů. Pravda, dnes už policie na
Slovensku nenosí tak jako při mojí první návštěvě stejnokroje s
červenými u nás předrevolučními výložkami a vyrostlo zde obchodni
centrum spolu s mnoha dalšimi stavbami moderní architektury.
předstartovní kupička
Ubytování na
VŠ kolejích je ale stále výlet do minulosti. Pro mě tedy příjemný,
protože není od věci si připomenout jak jsem sám za studentských časů
bydlel. Veselá je i samotná procedura ubytování se při které je nutné
vyplnit hlásenie o pobytě a několikrát predložit občaský preukaz. Ne,
nemám s tím problém, jen mě to opět pobavilo. Na školském internátě se
mi podařil hned při nástupu jiný mnohem zajímavější kousek. Dostal jsem
do ruky klíče s číslem 223. Dobře říkám si. Druhé patro, a už mířím ke
schodišti a šlapu dvè patra nahoru.
Co mě ale překvapilo, byla čisla na
dveřích začínající čtyřkou. Aha? On je asi dům ve svahu a recepce není v
přízemí, ale ve druhém patře. Nevadí, říkám si a přivolávám výtah.
Pokoje s dvojkou budou asi ve čtyřce. Mačkám tedy v kabině čtvrtě patro a
ono nic. Jenom to cvaká a výtah nejede. Asi porucha, konstatuji suše,
nakonec ale ještě zkusím zmačknout dvojku a... výtah se rozjede. Světe
div se! Když otevřu dveře jvýtahu sou na chodbě všechny dveře označené
dvoustovkou. To je moje patro raduju se.
Dóm sv. Alžbety
Večer jdu ven. Košice mají v
předvečer maratonu moc hezký program zapálení maratonského ohně a až do
půlnoci probíhají Biele noci. Něco jako Pražské slavnosti světla. Z
pokoje už ale raději jedu výtahem. Netroufám si sejít dvě patra dolů.
Přestože jsem inženýr a materialista, myslim si že, je v tom schodišti
nějaký háček a že bych se ocitnul kdoví kde. Mačkam přizemí, sjíždím dvě
patra a ... vše je v pořadku, tady je recepce a východ. No nic, tuhle
záhadu dnes nevyřeším. Asi jsem blondýna.
Ve městě je plno lidí, jak v létě na Václaváku. Město žije, zahrádky
před restauracemi jsou obsazené, někde hraje živá hudba, káva, pivo,
prostě předmaratonská pohoda kterou je dobře si užít.
zapálení maratonského ohně
Teď ale k samotnému závodu. Pro letošní Košice jsem si stanovil na
maraton plán A- super čas pod 3:10hod., plán B- zlepšit OR 3:21hod.,
plán C- alespoň pod 3:30hod., no a klasicky D- dobèhnout. V Košicích
jsou vzhledem k desítkám proběhlých ročníků organizátoři již zkušení a
vše běži bez problémů. Šatny na u plaveckeho bazenu, koridory před
startem (kdo se necítil na ten svůj, podlezl stejně pásku a natlačil se
dopředu. WC, sprchy, prostor pro rozbíhání, vše k pro mě bez problémů.
Od přírody jsem totiž nedočkavý a jsem před startem všude včas a bez
front. Snad jen časomíra nad bráno ukazovala jen sekundy a místo minut a
hodin svítily nuly. Žadný problém pro časoměřiče který vylezl na bránu a
správně mířeným kopance vše opravil. V devět hodin je ostartováno a
vybíháme na trať. Jen tak z hecu jsem si nastavil předem do hodinek běh
maratonu za 3:00. Jen tak abych měl představu, kolik se opozdím a
zároveň motivaci zrychlit. Až do 15km se mi běží dobře na tempu od 4:05
do 4:20. Závěr půlmaratonské vzdálenosti ukazují hodinky náskok na
plánované tempo několik sekund. Měl by to tedy být půlmaraton za
1:30hod. Jaké je moje překvapení když časomíra ukazuje 1:33:58. Že bych
udělal někde chybu? Beru to jako další záhadu Košického Matrixu a běžím
dál. Ale ouha, nohy nějak tuhnou a tempo zoufale klesá v některých km až
k 6:00. Cíl A se rozpouští v nedohlednu, ještě si dělám naději na plán
B, ale co to?
fandí i ctihodné sestry
Soudruzi z Garminu udělali asi někde chybu a nebo jsem
neměl věřit předpovědi výsledku z hodinek, který říká, že bych měl při
tom jak rychlé mám treninky, zaběhnout maraton za 2:47!!! To mě vážně
hlasitě den předem rozesmálo. Teď, aktuálně, hodinky ukazují, že svým
tempem budu rád, když to stihnu pod čtyři hodiny. Na 30 km začína
doslova boj jesli vyjde alespoň plán C, nebo si užiju pouze běh v plánu
D. Tempo je bídné Předbíhá mě i Dzurinda který umí ve svém věku maraton
za 3:25. Bojuji s tím nepřejít do chůze a ptám se sám sebe co se to
stalo?
:-) finiš před cílem
Co jsem udělal špatně? Tři km před cílem mobilizuju všechny síly a
zrychluji alespoň na 5:20. Konečně přepínám na hodinkàch zobrazeni z
odhadu výsledku na časomíru a vida. Najednou to nevypada na čtyři hodiny
ale dva km před cílem mám 12 minut na to stihnout svůj dnešní maraton
pod 3:30. No měli by jste mě vidět, a možná uvidíte na fotkách jak
zoufale kmitám tuhými svaly abych to stihnul. Posledních 200 m fakt
sprint.
na cestě domů
Probíhám cílem, když svítí na bráně 3:30:12. Ufff Se zpožděním
na startu jsem to snad stihnul a svou čest si uchránil. Z sms se
dozvídám že jsem celkově v pořadí 305, tedy první čtvrtina startovního
pole a později z internetu zjišťuji že i můj čistý čas 3:29:59 stál za tu námahu v posledních metrech. Medajle je krásná, v cíli je Birell, jen ty moje nohy. Tak špatně
se mi nechodilo ani po stomílovce v Dánsku. Budu muset ještě potrénovat
na rychlejši maraton v Košicích..Příští rok to ale určitě nebude. Možná
později, nebo určitě za 8 roků na 100 ročník :-) Tak tedy nashledanou
zase někdy v Košicích.
Po Loučení v listopadu 2014, které jsem si odbelhal se
špatnou nohou a po nedokončené P100,
jsem měl paradoxně euforický pocit že stomílovku už zvládnu. Když se tedy ke
mně v prosinci donesla informace, že mně do té doby neznámý Petr Válek plánuje
cestu na stomílovku do Dánska, řekl jsem si proč ne. Dánsko je přeci rovina,
tam to bude oproti kopcům na Loučení v pohodě. Nutno říci, že Petr je
profesionál logistik a přesvědčil mě hned svým promyšleným plánem akce, na
který se nedalo říci ne. Možná bych byl víc váhal, dozvědět se od Petra
informace o zářijovém počasí v Dánsku dřív, než byla ruka v rukávě. Prý tam
většinou v roční době konání závodu fouká tak, že déšť nepadá svisle dolů, ale
letí vodorovně rovnou do tváře. Teplota často bývá tak 14stupňů ale pocitově to
je spíš na čtyři. Kdopak by se ale vlka, potažmo Dánska bál, že. Zvlášť, když
startovné v nemalé výši už je zaplaceno a nevrací se. Ostatně byl teprve
prosinec a závod je až v září. Do té doby se dá ještě hodně natrénovat a počasí
stejně neovlivním. Limit závodu je 26 hodin a Petr mě uklidnil, že Dánové jsou
v pohodě, a tedy na nás počkají i déle. No, tři km před cílem když do limitu
zbývalo podle mého dobrých 50 minut a vše bylo v pohodě, začalo hustě pršet,
přijelo auto rozhodčích a ptali se, jestli jsem OK a že zbývá 20 minut. Docela
dost mě to znervóznilo, zvlášť, když kousek předtím nějaký domorodec ukazoval
na prstech, že už zbývá jen 5km. To ale bylo až na konci cesty.
katedrála v Ribe
Ribe - památník královny Dagmary z rodu Přemyslovců
Jelling - pamětní místo s runami na kamenech
Když jsem v roce 2009 začínal běhat, zkoušel jsem, jestli
uběhnu v kuse 10km a byl jsem nadšený, když se mi to v tréninku podařilo
stihnout pod hodinu. I když se to někde nedoporučuje, zkoušel jsem si později
nanečisto stejně uběhnout i půlmaratón, maraton, běh v noci a dešti. Vyzkoušet
si ale stomílovku v tréninku? To jde těžko. Každý, kdo uběhnul někdy ultra
vzdálenost, potvrdí, že je to od určitého kilometru víc v hlavě než v nohách a
taky jak na ultra natrénovat? Když se po garážovém maratonu v únoru 2012 ptali
Dana Orálka, jak trénuje na ultramarotony odpověděl, že běhá maratony. Já byl
tehdy šťastnej jak blecha, že jsem si dal svůj osobní rekord na maratonu pod
čtyři hodiny. Po letní 24hodinovce na Kladně kdy jsem stihl kromě 160km i
dvouhodinový spánek, jsem byl klidnější. To jsem ale ještě nevěděl, jak jsou
lidé ze Sri Schinmoy dobří v pestrosti zásobování na občerstvovačkách. Dánové
jsou ohromně ochotní i pohostinní. Organizace občerstvovaček - depot, byla
skvělá. Poprvé jsem si vyzkoušel poslat si něco na občerstvovačku. Nevěda co
přesně si poslat, zabalil jsem si tři tašky s tričky, bundami, mikinou,
čelovkou, dvěma flaškama rýžové kaše a jedním pivem na 40, 90, a 110km. Podle
depotu se dala skoro měřit vzdálenost. Jak to jen šlo, byly vždy přesně po pěti
kilometrech stylově označené kilometrovníkovou cedulkou ze zažehlovacích
korálků Hama, místního výrobce hraček.
Ještě před závodem se připravené drop bagy zanechaly v hale
organizátorů. Každá občerstvovačka měla vzorně připraveně plastové boxy s víkem
označené km a po závodě nebylo problém vše si zase vyzvednout v bedně zpět.
Místní byli nejspíš samí otužilí rychlí běžci a v krabicích bylo vidět většinou
jen gely a energetické tablety. Nebo měli doprovod s rezervním oblečením v autě
nebo alespoň na kole. Oblečení nebyl problém. Nakonec jsem si vystačil s
kraťasy, merino trikem, mikinou z JUTu (díky...) a dvacet let starou, tenkou membránovou
českou bundou BoBo (konec reklamy) Na občerstvovačkách do 90km byla vida, kola,
docela dobrý nesladký jonťak, banán, sůl, mysli tyčinky, čokotyčinky, chipsy,
tuctuc sušenky a gumoví medvídci. Když mi vždy od 40tého km nabízeli tuto stálou
nabídku, s úsměvem jsem se vždy zeptal,
jestli mohu dostat pivo. Omluvně krčili rameny, prý pivo bude až v cíli. Na
65km hlt piva měli, ale to bylo vše. Dál už jen opět omluvné krčení ramen. Na
110km na mě čekal můj vlastní Kozlík, alespoň nějaká záchrana. Pán na depotu se
smál. Musel jsem mu vysvětlit že u nás platí "no beer, no power". Tak
to si prý musí pamatovat smál se ještě víc. To bylo ale již po půlnoci. Do té
doby jsem litoval, že jsem si neposlal dopředu nějaké vlastní syté jídlo. Na 90
a 120km konečně slíbená výborná hustá krémová bramborová polévka, dal bych si ji
klidně častěji.
slavíme Dánským párkem ze stánku
A co vyhlášené Dánské speciality masného průmyslu nebo sýr.
Musel jsem si nechat zajit chuť. Tady se stravovalo čistě sportovně, jakoby se
běžel jen maraton. Fakt ale taky je že jsem viděl místní v poklidu se cpát
v doprovodném autě těstovinmi nebo sendvičem se šunkou. Tady moje příprava
trochu pokulhávala, ale jeden se stále učí. Ke konci závodu se alespoň
několikrát objevil na depotu toustový chleba s nutelou nebo slaným máslem. Díky
za něj, alespoň nějaké pečivo, které neuvěřitelně přišlo k chuti.
klasický párek polse
Dánsko patří na první místo v produkci vepřového. Však taky
vůně vepřínů se šířila velkou částí závodu. Navštívit Dánsko a neochutnat polse
neboli párek to je jako nedat si v Čechách pivo. Dánský párek chutná opravdu
výborně, obzvlášť po stomílivém závodě. To mohu potvrdit. Připraví vám ho všude
na mnoho způsobů se sušenou cibulí, marinovanou zeleninou, exotikou vonícími
dresinky a i párek je spíš klobása samé maso ne jen cosi rozemletého s hořčicí
a kečupem jak to známe doma.
Cesta do Dánska s Petrovou organizací vyšla na jedničku. Ve
čtvrtek ráno mě nakládá v Praze spolu s Tomášem. V Ústí nad Labem ještě
přibíráme Janu a naše česká výprava 3x IThinkBeer a 1x SKBabice vyráží směr
Dánsko. Logistika je fakticky Petrova parketa. Na minutu přesně podle plánu a
přitom bez stresu stihneme prohlídku měst Ribe a Jelling. Ubytováni v
Danhostelu ač pozdě večer také bez problémů. Klíč od pokoje máme v obálce na
okénku recepce. Jsme přece v Dánsku. Ráno lehký klus po pobřeží při východu
slunce nad mořem. Výlet do přírodní rezervace Thy, nádherná krajina a koupání v moři. Cestou
zpět okukujeme, jak probíhá značení naší budoucí trasy stomílovky. Bloudění se obávám,
a proto jsem si už dávno doma naklikal do hodinek celou trasu. Po pravdě a ke
cti pořadatelů to ale nebylo vůbec potřeba. Na to jací jsou Dánové pohodáři,
bylo vše dokonale značené spoustou šipek na zemi, přenosnými kovovými mini
dopravními značkami a fáborky. Stále bylo nějaké značení vidět, dokonce tam,
kde by bylo nebezpečí se splést cizí šipkou, byla ta naše žlutá na každém metru.
Cesta by se tedy nedala splést ani v nejhustším dešti. Prostě opět perfektní
dánská příprava.
ceremonie s loňským vítězem
V pátek před závodem se koná na náměstí velká sláva
zatloukání vítěze předchozího ročníku. Tedy ne osobně vítěze, ten jen přestřihl
slavnostní pásku, ale slavnostně se odhaluje dlaždice s jeho jménem a dosaženým
časem na ulici, kterou budeme startovat. Samozřejmě se to neobejde bez dlouhých
a zřejmě vtipných projevů jak soudím z reakcí diváků. Pro mě je bohužel
dánština stejně málo srozumitelná jako maďarština, kterou mi tak trochu
připomíná. Dánové se ale rétorice učí už na základní škole a tradice je vést
při setkání dlouhé hovory. Tak se mnou si tedy moc nepoklábosí. Na ulici je už
dlaždic vítězů pěkná řada a podle dosažených časů je vidět že počasí tu hraje v
časech zásadní roli. Zatímco traťový rekord je hodně pod 14 hodin jsou zde
běžné ročníky s časy o hodiny a hodiny horší. Začínám mít z místního počasí
respekt. Navíc Dánové se na poradě večer před závodem nezdají být zrovna béčkovými
ultrahobíky. Porada je tradičně dlouhá, dle ohlasu posluchačů zábavná a opět
nerozumím ani slovo. Jen tuší že snímání čipů je někde nízko. Nakonec to byl
tradiční gumový koberec. Stručného výkladu v angličtině se ale na závěr dostalo
i naší české výpravě takže se nebylo čeho bát a mohlo se jí spát.
jedna z dleždic slávy
Poslední noc to už znám ale stejně za moc nestojí. Od půl
čtvrté ráno už jsem oči nezavřel. O půl deváté nás autobus veze na slavnostní
start na náměstí. Starosta města má dlouhý proslov, podává se káva a pečivo se
slaným máslem pro běžce a každý je vyvolán na podium, aby se představil
divákům, zamával a dostal krabičku sledovací gpsky. Pro mne i ostatní členy
naší výpravy novinka ale techniku nezastavíš a mít možnost v závodě na mobilu
kontrolovat jak jsou na tom soupeři. Petr tu možnost měl a hnalo jej to
dopředu, zvlášť prý ve chvíli kdy byl v noci výpadek systému a několik hodin se
nevědělo nic. V půl desáté se před
startovní bránou shlukla jen sedmdesátka běžců, atmosféra diváků je ale
ohromná, celé náměstí se v tu chvíli zaplnilo povzbuzujícím davem. Než jsem si uvědomil,
že moderátor odpočítává start už vyletěly rachejtle ohňostroje a je
odstartováno. Nejprve běžíme dvě kilometrová kolečka centrem města, máváme a
plácáme si se špalírem diváků, je to jak místní svátek, tolik mi připadá že si
místní lidé závod užívají. A nejen na startu. Povzbuzující diváci stojí v každé
vesnici. Troubí, tleskají, volají, později si rozloží stolky s lampiony, někde
dokonce s diskotékou, grilováním, pitím. Prostě svátek běhu. Společně s Tomášem
a Janou vybíháme ven z města. Petr se nezdržuje a již je na čele pelotonu.
Počasí je nádherné. Neprší a svítí sluníčko. Jakmile se ale dostaneme mimo kryt
ulic zacítím svěží vítr, který nás provází prakticky celým závodem. Fouká teplý
jihovýchodní vítr a říkám si jaké máme štěstí, mohlo by být mnohem hůř. Jediné
co mě na větru vadí je pocit že mi mnohem snadněji tuhnou svaly na nohou. Kilometry,
ale ubíhají rychle, stále je na co koukat. Cesta vede podél upravených domů se
vzorně zastřiženým trávníkem. Bílé kostelíky s věžičkou obklopené hřbitovy
připomínajícími spíš japonskou zahradu. Mírně zvlněná krajina políček a
pastvin, plná stromů, vůbec není jako nějaká placka. Ohrady kde se pasou krásní
koně vidíme u každé vsi. No a ten pohled na moře, ten se středoevropanovi taky
jen tak neokouká.
Přístav nedaleko startu v Nykobingu
Nykøbing
Nykøbing
Start závodu je zhruba uprostřed pravé strany ostrova a
tak než doběhneme na nejsevernější výběžek, máme v nohách 40km. Tady nás čeká
trochu nepříjemná 5km dlouhá obrátka. Mnozí se z ní již vrací, mnozí běžci jsou
již daleko před námi, i Tomáš už je v nedohlednu. Startovní pole je roztažené
tak že přestáváme vidět na rovinkách že by byl někdo před námi či za námi.
Míjíme lom připomínající obrovské oko ryby. Vypadá to že bude pršet, před námi
je černo, ale nakonec jen dobíháme na mokrou silnici. Tento déšť schytali ti
rychlejší, jak později potvrdil Petr. Přestože trať závodu má jen minimální
převýšení, na celé délce mi hodinky naměřili nestoupaných 1300m, dokázali si
organizátoři najít i vrcholovou prémii. Okolo 60km kdy se ocitáme přímo u moře
mě překvapí koberec s čipovou kontrolou, že to je start na 80m převýšení horské
prémie mi došlo až na konci toho skvělého trailového stoupání. Samotný čert z
pekla zde popohání běžce do posledních metrů. Odměnou a zvednutím nálady v cíli
této prémie je hlt piva na občerstvovacím stolku. Konečně. Už se těším na své
pivo poslané dopředu. Kdybych si tak pamatoval na který km jsem jej přibalil do
dropbagu. Stmívá se a tak než dojdeme k občerstvovačce na 90km kde na mě čeká
moje čelovka a mikina, je už úplná tma. Přesně jak předvídali organizátoři. Noc
prý bude temná a studená. Temná tedy byla jak když se zhasne v kině,
zvlášť okolo druhé v noci.
přírodní rezervace Thy
Začínám usínat a zdá se mi že místo kužele světla vidím
dětský bazén. Že by halucinace už první noc? Jana je na tom podobně a vidí pro
změnu koně a krávy. Pořadatelé nás ale nenechávají nikde dlouho samotné. Stále
jsme pod dozorem. Buď přijede auto a někdo se mě zeptá zda je vše OK nebo nás
doprovází jedna z organizátorek na kole. Celou noc jdeme, na běh nějak není nálada.
Jakmile se po šesté hodině začne rozednívat je to povzbuzení, které potřebuji.
Sice ne souvisle a zpočátku hodně ztuha, ale zase se dá běhat a zvednout trochu
tempo. Dříve, už někde okolo osmdesátého přišla Jana s tím kacířským a zároveň
skvělým nápadem, že bychom měli doběhnout poslední, protože tak budeme mít
větší slávu a prostě to bude lepší. Hned jsem se tedy ptal na občerstvovačce
kolik lidí máme za sebou. pozoruji jak Organizátorka proškrtává seznam, někdo
vzdal a dva lidi jsou ještě za námi. Stačí krátká zastávka na WC v domě u
hodných lidí a už si kontrolujeme svoji poslední pozici. Počítám ještě, že
stíháme limit 26 hodin, pokud si udržíme tempo 5km/hod. To dáváme. Nakonec
dokonce s půlhodinovou rezervou. Poslední kilometry sice prší ale cíl je jak
magnet a tak poslední tři km běžíme. Před cílem řada vlajek, přišli snad
všichni organizátoři, zatlačuji slzu dojetí. První skutečná stomílové je doma.
Na krk dostávám krásnou stylovou skleněnou medaili a hodná paní už mě odvádí do
tepla klubovny. Jsou ohromně starostliví, aby se jim tu někdo neskácel.
Následuje euforie a pozitiva, která mě nepustí dobrých pět dní ještě doma.
Stomílovka v Dánsku byla prostě krásný zážitek, který mohu všem jen
doporučit.
