úterý 10. prosince 2013

20. Pražská stovka

Mám rád akce s kulatými čísly ročníků a tak po letošní 30. maratonu ve Vídni, 90. ročníku Maratonu Míru v Košicích, bylo jasné že 20. Pražská stovka bude nejlepší akcí na závěr roku. Navíc jako třešnička na dortu mi na P100 vycházel i letošní uběhnutý 3000km. S blížícím termínem jsem se těšil stále víc, a když týden před startem Olaf zveřejnil trasu vedoucí až k Berounu, kde jsem vojákoval, těšil jsem se i na známá místa. Délka trasy 145km s převýšením 5200m měla být i mojí životně nejdelší trasou. Po svých špatných zkušenostech z blouděním jsem se tentokrát rozhodl spolehnout na jistotu a zakoupil navigaci schopnou zobrazit čáru na mapě. Zdá se to sice zbytečné, když jsou všude turistický značky a letos byla trasa i skvostně značená vlastními šipkami a spoustou krásně viditelných světelných odrazek. Jak jsem si ale druhou noc vyzkoušel, díky čáře na navigaci jsem si ušetřil hodně zacházek. Předpověď počasí se tvářila nadějně. Mírný mráz, možná trochu sněhu a silnějšího větru. Pátek před startem byl dost hektický, ale nakonec jsem stihl i vyzvednout novou čelovku, dopravit se na start a už se skoro běželo. Start byl tentokrát ze Sofijského náměstí, odkud jsem před lety jezdil do práce, pro mě další příjemné plus v orientaci. Protáhli jsme se podchodem a už se klusalo ve velkém houfu Modřanskou roklí mírným stoupáním nahoru. Říkal jsem si, kde je ten vítr co všude fičí. Byli jsme schovaní jak v tunelu. Za roklí mezi poli to už ale foukalo pěkně i se sněhem, ale pořád nic co by se nedalo vydržet. Poprvé jsem vyzkoušel triko z ovečky v chladu a fakt hřálo i propocené a s tenkou bundou stačilo až do rána. Cesta tedy zpočátku docela dobře ubíhala. Kolem mě byla řada asi padesáti běžců a na první čipové kontrole na 9km jsem byl za 59min. Na další na 25km v čase 3:12hod. Skvělé občerstvení zde přišlo vhod. Dal jsem si chleba se sýrem, salámem, kolu i trochu piva a Denisa z DM pořekvapila dokonce výbornými koláči. To už jsme se ale byli v Davli, přešli most přes Vltavu a začali stoupat do Brdských kopců. Nejdřív ale bylo třeba vyšlapat z Vltavského údolí nahoru a překonat větrnou pláň k Řitce. V podchodu pod rychlostní silnicí jsem se docela rád zastavil v závětří a vylovil z batohu první a poslední gel. Tady mě taky dohnal rychle postupující Pavel Marek. a pár kilometrů přes les jsem tak měl zkušenější společnost. na pavlovu rychlost jsem ale nestačil a dlouhé lesní cesty na vrchol Brdo a zase dolů už jsem prospal sám. Probral jsem se až zase větrem mezi poli. To už se začalo rozednívat a na dohled byla první hospoda ve Všeradicích s polívkou a čipovou kontrolou. Docela příjemně mě překvapilo, že už je to 62km a můj čas 10:23 taky nebyl špatný. Do Králova Dvora zbývalo ale "jen" 18km a 5 hodin indijánského běhu. Chvilkama však vysvitlo i sluníčko a dařilo se mi i s někým držet. Jako třeba s Michalem od Denisy. Tunel, Kobyla i výhledy zde bylo moc pěkné. U Koněpruských jeskyních jsem ale musel vysypat šutrák z boty a byl jsem zase sám. O pár km dál mě trochu zdrželo, když jsem zakufroval a musel se vracet na jednu kontrolu. Naštěstí jen necelý 1km do kopce. GPSka si zatím ještě hověla v batohu protože jsem si říkal že se můžu stále řídit podle ostatních nebo značení. Taky jsem tu technickou hračku asi ještě moc neovládl protože za slunečního světla vidím na dispej dost špatně, zvlášť přes folii pouzdra. Poslední kilometry po asfaltu přes Králův Dvůr jsem ale už docela toužebně vyhlížel sportovní halu a navigaci zapnul. Dorazil jsem tam něco málo v sobotu po poledni v čase 15:36hod. Polívka tam chutnala výborně a Michal s kámošem mě ještě obdarovali pizou kterou nemohli dojíst. Ta ve mě jen zahučela a doufám že kluci si na oplátku slíbené pivo brzy vyberou. Z hospody jsem tedy vyrážel dobře naladěn a to až tak, že jsem se musel po chvíli vrátit pro zapomenuté hůlky a co bylo asi větší chyba, bez výměny ponožek a promazaní nohou vazelinou. Svítilo ale optimisticky sluníčko a cesta na vrchol Děd mi dobře ubíhala. Ještě v kopci mě dohnala trojice kluků se kterými jsem se držel dobře 20km. Často mě napadlo a nejen v tuto chvíli, jak je možný, že všichni chodí rychleji jak já, zato běží pomaleji. Pomalý běh mi asi nejde, přecházím do chůze a to jsem rázem pomalejší jak všichni okolo. Ve čtyřech jsme ale zdárně dorazili do Berouna a uz opět za tmy do Svatého Jána. Už jsem byl nahoře mockrát, tentokrát za tmy to ale byla premiera a tak jsem mohl kamarádům jen vyprávět co by viděli, když by viděli. Teda až tady jsem zjistil že z kontroly u křížku se vrcíme opět dolů a pokračujeme k vodopádům a na Karlštej a ne kolem lomu amerika. Zase moje nedostatky v přípravě. Restaurace na Karlštějně pod Dračí skálou byla vytoužená, příjemná, s polívkou a dobrým pivem. Čas 22:32hod a 10km. Tady si konečně měním i ponožky, ale spěcháme a tak na mazání zase nedošlo. Ono, když jsem viděl svá bílá rozmočená chodidla, by to bylo asi už stejně zbytečný. Šlapali jsem společnš dál, kluci na mě párkrát čekali, ale najednou jsem byl sám v lese a cesta se nekonečně vlekla přes Černošice, Mokropsy. Tdy mě došel zezadu další zkušený borec ale i toho jsem v Jílovišťským lese ztratil. Poslední kilometry tady rozhodly. Neustálé mikrospánky, klesání a stoupání po kluzkých cestách v lese, chodidla jak Malá mořská víla a vyválenej v blátě, řekl jsem si poprvé, že sa na to můžu...však víte co. Ještě jsem si zapsal kontrolu č.19 a vydal se na autobus v Jilovišti. Měl jet za dvě hodiny. Jak jsem se tam tak procházel abych nezmrznul dorazla další trojice chodců a poradili mi že 2km dál je teplá kontrola v hasičárně. Myslím že mi chvíli trvalo, než mi došlo že bude lepší dojít si na teplou polívku a zase se vrátit na autobus, než tam dál mrznout. A tak skončila moje P145 na 130km v představách že už nikdy a čase 31:09hod. Samozřejmě mi vydželo jen pár hodin. A poučení? Lepší se vyspat, když už člověk usíná únavou než se snažit to překonat a hlavně mazat a mazat a...běžet:-)